13/ Tady nikdo nestřílí

Když se v románu objeví pistole, je nutné, aby z ní někdo vystřelil. Můj tatínek ale v mých vzpomínkách nestřílí. A já nevím, jestli někdy doopravdy vystřelil, nebo jestli se jen párkrát pobavil s kamarády někde na opuštěném místě, když si zbraň klukovsky zkoušeli. Můj tatínek je ve vzpomínkách oblečený do starých gatí, leze po čtyřech po podlaze v obýváku, kde nestojí vánoční stromeček, a veze mne na zádech. O několik let později vylézá zpoza záclony a dává pozor, aby od vánočního stromku nechytila. Je dojatý, usmívá se a skoro pláče. Josef byl z celé rodiny největší citlivka a mne i po jeho smrti dojímají jeho vrásky, paprsky úsměvů kolem očí.

A tak mi trvalo jedenadvacet let, než jsem milicionářskou vánoční kolekci přiložil k pistoli v zásuvce psacího stolu. Pistole nebyla nabitá, pistole už možná vůbec neexistovala, ale lekl jsem se, jako by mi právě vypálila ránu těsně u ucha. Výstřel zazní znovu pokaždé, když v pokojném adventním čase začnu zdobit vánoční stromek.

Ani pistole, která mířila na Kristýnčina tatínka Přemysla, ve skutečnosti nevystřelila. Miroslav Křen a jeho kumpáni nejsou zvyklí střílet. Když hlavněmi pistolí a starých ručnic strkali mužské ven z kuchyně, popadl děda František na zápraží opřené vidle a rozehnal se po Křenovi. Křenův soudruh ho bleskurychle kopl do boku, starý Křišťál zavrávoral a vidle mu vypadly z rukou. Za napadení úřední osoby dostal patnáct let. Pouhých patnáct let, protože nikoho nezranil. Jinak by to byl provaz, řekl advokát Anně. Franta Křišťál ale stačil vykřiknout na adresu kolektivizátorů svého hospodářství, že jsou darebáci, zkurvysyni, grázlové, prevíti, povaleči, zloději, smradlaví kořalové a usoplenci. Byl by řekl víc, ale dostal od soudruha z okresu pažbou pušky další ránu a ztratil vědomí. Anna držela Kristýnce hlavu směrem do svého klína pokrytého širokou vlněnou sukní, dívala se a vnímala rány i výkřiky, dokud do ní nestrčil nějaký jiný soudruh podruhé. A to už byli před vraty. Někdo za nimi zabouchl vrátka vykrojená v dřevěném křídle velkých vrat. Počkáme na mužské, řekla babičce Anně matka Lidka. Mužské však čekal jiný osud.

Služební pistoli měl také nevlastní otec Lucie Tiché, ale ještě nevím, jestli do tohoto vyprávění vejde i on. Takových je, co měli doma od Lidových milicí pistole, ale nemluvilo se o tom. Luciin nevlastní otec zdravil sousedsky mého otce, když se potkali, a Josef odpovídal srdečně, protože srdečný a sympatický byl, byla to jeho hlavní vlastnost. S kamarády dovedl povídat hodiny, zajímal se, naslouchal a hlavně se divil. I hlas mu žasl a vrásky se rozbíhaly na všechny strany. Fakt je, že nikdy žádného příslušníka Lidových milicí nepozval domů, nebylo to mezi nimi ve zvyku. Zato nás rád bral do výzkumného ústavu, kde byl nejvyšším odborníkem a naprostým vedoucím. Hranice Josefova pracovního světa byly prostupné a přívětivé, vedly tam velké skleněné dveře a schody byly vždycky lesklé. Ústav páchl postřiky a hnojivy; na schodech, v bílých chodbách a v ředitelské kanceláři vanul pach jako z Josefova saka, jen v laboratořích byl smrad k zalknutí. V obrovských skleněných vanách, ze všech stran uzavřených, tam chcípaly mouchy. Například. Chcípající mouchy se motaly jako opilé a rozčileně bzučely, jako by se bály smrti, nebo proti ní dokonce protestovaly. Laboranti v bílých pláštích počítali pod Josefovým vedením, kolik much padne na dno a v jakých intervalech. Možná se dá říct, že to byla chemická střelba, ale i to mne napadá s velkým historickým zpožděním. Laboratorní popraviště bylo odpudivé, ale jinak jsem chodil do ústavu za tatínkem rád. Bylo příjemné vidět, jak se s ním všichni zaměstnanci radostně a podřízeně zdraví a že mě do toho pozdravu zahrnují zdvořilým pokynem a náznakem úklony. Myslel jsem, že mě mají opravu rádi a oni si to mysleli také.

Lucie Tichá slyší střílení v minulosti, která sahá až tři roky před její narození a dál se výhrůžně rozléhá a zní celým dětstvím. Je spojené s jejím dědečkem a babičkou z matčiny strany, protože za války zahynuli, a taky s jejím pravým otcem Jiřím Pátkem, který je živý ve Vídni. Lucie slýchá střelbu z válečné doby ještě v šestnácti, když se spolu spolu zamilovaně vodíme přes Palackého kopec na Medlánský vrch nebo až na Kníničskou přehradu. Dědeček Alexander Tichý a babička Teresie jsou mrtví rodiče Luciiny matky Kateřiny Tiché.

Válka právě skončila, Tichým je sotva padesát a nikdy se doopravdy babičkou a dědečkem nestanou. Zmizí ze světa dřív, než se Lucie narodí. Zahynou za odsunu Němců, ačkoliv jsou Češi, jen pasy mají německé. Možná ani na ně nikdo nevystřelil, možná dostali pažbou pušky do hlavy. Luciina babička-nebabička Teresie se svezla do škarpy někde u Pohořelic, pod lopuchy a lepkavé babky. Alexander za ní do té škarpy skočil a vzal ji do náručí, ale vzápětí dostal také pažbou do hlavy. Teresie mu vyklouzla z náručí a on ztuhl na kraji příkopu. Alexander a Teresie Tichých. Ta slavná zmrzlina, kterou prodávají ve Vídni blízko Reumannplatzu, se nejmenuje po nich, po nich se slehla zem.

Alexander byl urostlý chlap, Ríza ho v běhu a ve strachu hned poznala. Ale proč seděl u škarpy tak ztuhle? Ríza na něho zavolala: „Pane Tichý, můžu pro vás něco udělat?“ Alexander neodpověděl, ani hlavu neotočil, i pohled měl ztuhlý, cizí, zabodnutý dva metry nad příkop, do kterého Ríza neviděla. Teresie si na cestu oblékla předválečný béžový cestovní kostýmek, Ríza běžela jen tak ve staré sukni a halence. Před Alexandrem se Ríza zastavila, jako kdyby to byl její vlastní otec, ale do zad se jí hned zaryla hlaveň. Ani tato puška nevystřelila, Ríza běžela a ve zmateném chumlu prchajících nechápala, ani kam běží, ani proč.

Kdo je Ríza? Co dělá v mém životě? A co dělá osmnáct let po válce v kuchyni u Luciiny matky a nevlastního otce, člena Lidových milicí? Za války v Králově Poli bydlela a teď se sem vrátila z Rakouska, kam tenkrát chtě nechtě doběhla. Za války spolu s mou babičkou Jarmilou a Jehličkovic brýlatou Hankou patřila k nejodvážnějším odbojářským spojkám. Na oslavu konce války jí pan ředitel Jehlička daroval poslední štůček předválečné vlněné látky na kostým, protože nejvíc pomáhala Hance, když on byl na gestapu na mučení. Uložila si ho do zásuvky s radostí, že do nového života půjde v krásném novém kostýmku, který si sama ušije.

Několik dní potom, tedy pořád ještě v květnu roku 1945, se ale Ríza dozvěděla, že musí být z Československa „odsunuta“, protože je Němka. Teď se píše rok 1963, Ríza stojí uprostřed Kateřininy kuchyně, Lucie se na ni dívá od výlevky, Kateřina se tiskne k oknu. Ríza je stejně stará jako Luciina matka Kateřina Tichá, oběma pomalu táhne na padesátku. Jsou o osmnáct let starší, než když se viděly naposledy, a jsou stejně staré, jako byli rodiče Kateřiny, když zahynuli po válce mezi Brnem a Mikulovem za odsunu Němců.

Alexander a Teresie přece nebyli Němci! chce říct Lucie, ale je to zbytečné, protože jsou mrtví a protože to všichni dobře vědí. A i kdyby Němci byli, byli hodní a stateční. I to všichni vědí. Totiž neví to už skoro nikdo. Přišli si pro ně tenkrát na konci války nějací zlí, rozzuření chlapi a nikdo u toho nebyl, aby jim vysvětlil, že jsou to antifašisté a odbojáři a žádní nacisti. Pan ředitel Jehlička popadl dvě hole a rychle se dobelhal na nějaký úřad, aby se omyl vysvětlil, aby byli okamžitě propuštěni, aby jim nikdo ani vlas na hlavě nezkřivil, ale už bylo pozdě, už byli z města pryč. Jehlička kulhal, telefony nefungovaly, auto nikdo neměl. Kateřina vyběhla z domu jako v horečce a běžela k jižnímu konci Brna, směr Heršpice, na rozbitou výpadovku, kde se pokusila zastavit několik aut, jelo jich za celý den asi patnáct a nikdo ji nevzal s sebou, aby honila odsunuté Němce a hledala mezi nimi českou protifašistickou rodinu s německými pasy. Když řekla „s německými pasy“, chtěli hnát i ji.

Ríza běžela s ostatními po té stejné silnici, ale o dvacet kilometrů dál k jihu a nemohla se moc rozhlížet. Alexandra a Teresii Tichých v běhu poznala, ale dobře je neviděla, protože se jí dělaly mžitky před očima a bála se víc, než když na Brno padaly bomby. Vypráví teď v kuchyni ty strašné zážitky Kateřině a možná i Lucii, slyší ji i milicionář, který stojí mezi dveřmi, jako by je chtěl zahradit a nikoho nepustit ven.

Komu jinému by taky Ríza měla vyprávět? Ve sběrném táboře nemohla chodit na Němce s povídáním, že ona se narodila českým rodičům v rakouské Vídni jen čistou shodou předválečných okolností. Teresii a Alexandra Tichých pak ještě marně hledala po všech ubytovnách, každého se na ně vyptávala, ale paní v béžovém cestovním kostýmku si nikdo nepamatoval.

Před válkou měli rodiče Kateřiny ve Vídni krejčovství a do Brna se vrátili za krize, když salon zavřel. Šli pracovat do textilky pana Jehličky, proto k Ríze a k té osudové královopolské sestavě patřili. Pan Jehlička vyběhal na protektorátních úřadech papíry, že Rízin otec Hubert i Kateřinin otec Alexander Tichý jsou pro Říši nepostradatelní jako technici ve fabrice. Textilka sice mlela z posledního, protože všechna bavlna a všechna vlna šly rovnou na výrobu uniforem pro wehrmacht, o tom ale pan Jehlička na protektorátním amtu pomlčel. Předválečné látky na kvalitní civilní obleky německé pohlaváry vždycky zajímaly a pana Jehličku zajímalo, aby ti dva Němci-Neněmci nemuseli na frontu. Však právě oni organizovali kšefty, ze kterých se rodiny zatčených a vězněných mohly podporovat!

Ríza o tom všem za strašného běhu jménem odsun, pod ranami holí nebo pažbou nebo kopanci, v palbě nepříčetných nadávek neměla čas přemýšlet. Ocitla se napřed v Mikulově a pak ve Vídni, kam dorazil i její otec Hubert s matkou Gertrudou. Dostali dohromady jakýsi malý, otlučený byt. Po Alexandrovi a Teresii se opravdu slehla zem, možná se po nich slehl hned ten příkop, nad kterým Alexander seděl jako bez ducha, protože Teresie ležela na dně mrtvá. Ríza hleděla celé noci do tmy, do tmy a do ještě větší tmy a srovnávala si v hlavě ty nesrovnatelné věci. Přes den pak vyprávěla každému, kdo byl ochotný poslouchat, o krutých válečných paradoxech. A všichni jí odpovídali stejně: „Přece na to už nemyslete a buďte ráda, že jste tady. A živá.“

V prvních časech si Ríza ve Vídni nebyla jistá, jestli živá dooprav­dy je, pod slovem „tady“, „hier“ a zase „hier“, se jí nevybavovalo vůbec nic radostného. Trvalo hodně dlouho, než ji to slovo přestalo bolet. České „tady“ ji bodalo u srdce, příslovce „tam“ lekalo jako třísknutí dveřmi, protože platilo na Tichých, na Kateřinu, na brýlatou Hanku, na pana ředitele Jehličku, na Jarmilu a na Ferdu a na všechny ostatní kamarády z královopolské odbojářské party, za kterou by se bývala i mučit dala, jako pan ředitel. Na celý její život se vztahovalo, celý zůstal „tam“.

O osmnáct let později vypráví Kateřině ty smutné věci, má je před očima, protože je v duchu prožívá znovu a znovu, jako by se v ní znovu probouzela naděje, že se přece ještě najde spravedlivé řešení té šílené nespravedlnosti. Nebo aspoň že se jí podaří podat svědectví o nevýslovně smutné smrti Alexandra a Teresie Tichých, kteří nemají hroby ve Vídni ani v Brně. A nikdo nemá tu trpělivost nebo tu odvahu nebo ten soucit alespoň si o nich poslechnout.

V roce 1963 na jaře tedy Ríza konečně stojí uprostřed Kateřininy kuchyně a drží se za předloktí svého rakouského manžela, který se mračí. Ríza neví, že břichatý chlápek, kterého má Kateřina za manžela a který stojí arogantně ve dveřích, je milicionář. Nikdo jí to neřekne. Lucie se na všechny dívá a vidí před sebou i ztuhlého, už před smrtí bolem mrtvého Alexandra sedícího u škarpy. Kateřina vyhlíží z okna ven, jako by ji zajímalo jen rakouské auto, kterým Ríza s manželem přijeli poprvé od války do Brna.

I Luciina matka Kateřina svého otce Alexandra Tichého po válce hledala a nenašla, hledala ho mezi mrtvými Němci, kteří se za hranice nedostali, protože cestou umřeli na infarkt nebo vyčerpáním, ale nebyl tam, ani matka Teresie. Strašné bylo, jak tak seděl a nereagoval na nic, řekla Ríza znovu. Lucie pochopila, že si Ríza s Kateřinou dvacet let dopisovaly, asi nějak tajně, a to, co teď Ríza Kateřině vypráví, Kateřina už dávno četla v Ríziných dopisech. Četla a nikomu nepověděla. Ani Ríza, ani Kateřina teď nevědí, co by k tomu mohly ještě říct. A hlavně nevědí, komu to všechno dál vyprávět, komu si stěžovat.

Kateřina si za války vzala Jiřího Pátka a díky tomu se z ní stala Češka. Pátek byl Luciin vlastní otec. Když po vítězství komunistů v Československu utekl do Vídně, stal se z něho Rakušan. Lucie se snažila z toho složitého národnostního vzorce vyčíst něco o sobě. Nejvíc ji překvapilo, že z Brna do Vídně je to jen sto padesát kilometrů. Hraniční kontrola ovšem v historické přítomnosti počátku šedesátých let trvala delší dobu než sama cesta autem.

Ani na Jiřího Pátka nestříleli na hranicích, když je jedné noci tajně přešel do Rakouska. Minová pole a elektřinou nabité dráty tehdy ještě nebyly nainstalované. Jiří do Rakouska utekl v roce 1949, čtyři roky po válce a rok po nástupu komunistů k moci. Měl štěstí. Odejít z vlasti byl tenkrát zločin, jako je zločin utéct z vězení. Vina za něj padla na děti a malá Lucie musela do dětského domova. Kateřina Pátková rozená Tichá zařídila rozvod s Jiřím, hned jak se ozval a poslal adresu a podpis k rozvodu, který si možná ani nepřál. Ona si ale zas nepřála jít do žádné Vídně, šla raději umývat nádobí do školní družiny a vzala si milicionáře Aloise Vraného. Milicionář Lucii dostal zpátky z dětského domova a přistěhoval se do bytu v přízemí našeho původně odbojářského domu.

Zeptám se Rízy, co dělá můj otec, třeba to ví, napadlo šestnáctiletou Lucii v roce 1963. Ale nezeptala se, rakouský manžel, který se ani pořádně nepředstavil, Rízu spěšně a rezolutně zatáhl za ruku, protlačil se kolem milicionáře zapasovaného ve futrech a otevřel dveře do chodby. Nepočkali ani na kafe, které Kateřina chtěla naservírovat do svátečních šálků ve vídeňsky zařízeném obýváku. Lucie se rozběhla za Rízou, ale milicionář Alois ji chytil za loket a nepustil, dokud rakouské auto pod oknem nenastartovalo.