7/ Zimní krajiny duše

Mluvím o hledání smyslu a nechci, aby můj život spěl od špatného konce k dobrému začátku. Nebylo by to pravdivé. Nemůžu ani slíbit, že od svízelných začátků dospěji k dobrému konci. Chtěl bych proměnit začátky a konce, posunout obzor, hranici.

Když se vracel večer z práce můj tatínek Josef (v Brně, v půli padesátých let minulého století), scházeli jsme spolu do setmělé bílé ulice vyzbrojeni lopatami a těžkými, z prken a kůlů sbitými ručními pluhy na odhrabování sněhu. V chabém žlutém přísvitu kymácejících se pouličních lamp jsme odklízeli z dláždění čerstvě napadaný sněhový koberec. Bělostná pokrývka stále znovu dorůstala a byla čistá. Město bylo čisté, i krajina. Ulice předměstské čtvrti byly pod sněhem jednoduché a tiché jako zločiny, o kterých nikdo nemluví. Směs šedohnědého prachu a popele z kotelny, kterou domovník posypal chodník, aby neklouzal, byla jistě světlejší a jemnější než popel z oběšených a spálených politických vězňů, ale bylo to té stejné zimy roku 1953. Ředitel věznice v doprovodu kata a vojenského lékaře sypali jejich popel z hliníkových uren s víkem na zmrzlou silnici severně od Prahy, kdesi za Mladou Boleslaví, kolem půl dvanácté v noci.

Pod lampami rozhoupanými větrem ožívaly modré stíny a běhaly po kupách odhrabaného sněhu, které přes den měkly a šedly, v noci ledověly. Děti z naší ulice si z nich dělaly ledové tvrze, Kristýnčina babička Anna chovala podezření, že jsou to tajné hroby. Kristýnka a její bratři také pomáhali s odklízením sněhu, jejich chodník čistě navazoval na náš. Odškrábali vždycky všechny námrazy a zledovatělé stopy šlápot, sníh shrabovali podél chodníku tak, že tvořil jednolitý hřbet trpasličího bílého pohoří. Babička Anna se chodila dívat, jak jim jde práce od ruky, i sama pracovala obrovským březovým koštětem a zase odbíhala do bytu přitopit v kamnech. Její starší sestra Růženka chodila skoro každý den s velkou plátěnou taškou na Palackého vrch do lesa a přinášela jako kořist nalámané suché větve, někdy i šišky. Kouř ze smrkového a borového dříví Kristýnce cosi milého připomínal, byl starší než ztracená panenka i než křik a pohled na pušky nevysvětlitelně rozmáchnuté směrem k dědečkovi a k otci, který zvedá ke stropu velkou dřevěnou židli.

Kristýnce se líbilo to namodralé světlo večerní ulice, i těkavé stíny neklidných lamp, i bílá a hebká silnice s jednolitou pokrývkou, kterou uprostřed brázdila krajková stopa jediného auta. Krystalky sněhu tiše vysílaly k nebi drobounké stříbrné blesky. Nebylo nic mezi zemí a nebem, co by nemělo hluboký, plný význam. Nic nespěchalo a nic nepřekáželo, každá věc setrvávala ve smyslu, který někde nablízku musel být. Toho večera, na který si pamatuji, přešla Kristýnka přes ulici do parku a lehla si na záda na neposkvrněný sníh na místě trávníku. Budeme dělat andělíčky, zavolala na bratry. Hra na andělíčky byla mnohem jednodušší než hra na Nebe–peklo–ráj, stačilo se položit zády na neporušenou bílou plochu, otisknout do ní pečlivě i hlavu s čepicí a pak souměrně zvedat paže ze sněhu a zase je pokládat. Jeden otisk pěkně vedle druhého, od hlavy k bokům, aby utvořily kolem těla vějíř, totiž andělská křídla. Kristýnka vdechovala vůni vloček, nebo možná ozonu, a když byla s andělským otiskem hotova, natáhla ruce vzhůru a Filip jí pomohl rychle a lehce z obrazu vstát. I já jsem jí pomáhal. Skoro se vznesla a otisk anděla zůstal neporušený, štíhlý i na zadku. Ráno lidé v parku potkávali na zasněžených záhonech roj otisků okřídlené dětské postavičky. Že jsou to stopy andělů, nikoho nenapadlo. Kristýnce se však v tváři něco z anděla nepozorovaně usazovalo a já to pozoroval. Nemizelo to, ani když Kristýnka žila v ústavu pro mentálně postižené, kde jsem se o čtvrt století později stal nekvalifikovaným pečovatelem.

Kristýnka byla dítě, které jednoho neštědrého večera odehnali od panenky a od večeře. Ta děsivá událost se odehrála po válce, v době slavného budování světového míru, třídní spravedlnosti a šťastné budoucnosti pro celé lidstvo. Akce se jmenovala kolektivizace zemědělství a byla inspirována Sovětským svazem. Kristýnka si ji pamatovala jako strašný sen, který časem trochu vybledl a splýval s jinými zlými sny. Babička Anna v Brně pečlivě tutlala bezpráví, jehož obětí se její rodina na venkově stala. Žili jsme jako sousedé, ale o minulosti drobounké kamarádky jsem měl jen velmi matné tušení.

Na osudný večer vzpomínala Anna tiše, sama a opatrně, protože ta vzpomínka byla smrtonosná. A ona si nemohla smrt dovolit, měla na starosti děti, totiž vnuky, Kristýnku a její dva starší bratry, Otu a Filipa. Ani žádnou nemoc, ani blázinec si nemohla dovolit. Naštěstí měla hodnou sestru ve městě, vdovu s dvoupokojovým bytem. Babiččin syn, Kristýnčin otec Přemysl, zemřel několik měsíců po tom večeru, kdy byl jejich statek získán pro kolektivní zemědělství. I František Křišťál, Annin muž, tenkrát zemřel a nikdo jeho ženě neřekl, jakou měl smrt. Kristýnčina maminka Lýdie přišla při tom všem o rozum a odsunula se do blázince, kam za ní Anna s dětmi chodila jednou za čtrnáct dní.

Kristýnka přišla na svět v rodině předurčené k tragédii, ale nebylo to poznat na první pohled. První čtyři roky života prožila jako šťastné dítě. Děda Křišťál měl slušně prosperující hospodářství na chudé Vysočině, poblíž Tasova. Dva koně, šest krav, nějaké pole a louky, březový a borový hájek mezi poli, rybníček na kapry a za humny zbrusu novou elektrickou pilu, kam jiní hospodáři dováželi dobře vyschlé kmeny stromů na trámy, až se zas začne stavět. Mysleli si po válce na vsi, že budou roubit nové domy z klád, které přes válku nenápadně vysušili kdesi ve stodolách pod slámou, aby jim stavební materiál nezabavil wehrmacht. Nevěděli, že vesnici čeká osud v podobě jednotných zemědělských družstev a státních statků, silážových věží, rozlehlých kravínů a vepřínů. A že domky budou typizované, zděné a s brizolitovou omítkou. Jen ozdobné předzahrádky se na Vysočině udržely jako kdysi, protože ženy nepřestaly vysévat floxy, měsíčky, kopretiny a zvonky. Ženy nepřestaly klekat na kolena s lety bolavější a neohebnější a přikládat k zemi prsty podobající se kořenům.

Mladý Křišťál si před válkou do hospodářství přivedl moc pěknou ženu Lidku, i k práci se dovedla postavit. Kristýnku naučila dělat v zimě andělíčky na sněhu, v létě si ochočily dva malé hebké králíky. Králíci volně běhali po zahradě a slyšeli na jméno. I kocour a pes slyšeli na jméno, možná že slyšel na jméno i dům a určitě Bůh. Kristýnčin otec Přemysl samozřejmě v rodině Boha zastupoval, i jeho pot byl cítit bezpečím. Podobně jako pach kozího mléka a teplý dech vařených bramborů, když se velká rodina večer scházela kolem stolu. Dítě miluje všechno, co je obklopuje, takže kdyby Kristýnka vyrostla v Králově Poli, milovala by možná stejně oddaně park na Slovanském náměstí a dláždění chodníků. Ale neměla by v paměti dlaní králičí kožíšky a hedvábná peříčka žluťounkých křehkých kuřat. Ani chladnou srst čerstvě posekané trávy, ani pichlavé strniště by neměla zapsané v kůži chodidel, nebo hebký písek na dně rybníku. Kromě králíků a dobytka patřilo do Kristýnčina světa i chrochtání prasnice a růžových selat. Všechno bylo krásné v tom statku, v tom světě. Ten byl ale předurčen revolučním změnám. Taky vlčák Alík patřil ke statku, tomu kolektivizátoři přerazili hřbet hned na úvod. Do historie se zkáza Kristýnčina světa zapsala pod jménem zakládání jednotných zemědělských družstev.

Hospodář, který odmítl do družstva vstoupit, dostal výměnou horší pole někde daleko od vsi, mezi lesíky. Bez koní, o které přišel, a s jedinou krávou zapřaženou v žebřiňáku se tam těžko jezdilo, takže z málo výnosného pole nedokázal sklidit dost, aby odevzdal povinné dávky státu. Ani kdyby se přetrhl a s ním celá rodina. Přestal se jmenovat hospodář a dostal nové pojmenování: kulak. Kulak je ten, kdo škodí lidem, dělníkům i rolníkům. Proto je správné kulakovi sebrat všechna pole, dobytek a třeba i dům.

Dobře udržované, prostorné stavení s velkým dvorem, stájemi, chlívy a seníkem uprostřed vesnice, které František Křišťál přestavěl po svém dědovi, a ten je přestavěl po svém dědovi, se totiž líbilo Miroslavu Křenovi. V prosinci roku 1953 dostal Miroslav Křen pistoli a také ručnici zabavenou po válce v jedné odbojářské rodině. Tak nadešla Křenova příležitost. K pochopení příležitosti mu pomohl okresní tajemník strany, který jednoho dne přijel do vesnice školit nové soudruhy. Poučil je o plánech dělnické a rolnické vlády a o třídní spravedlnosti. Křen si přišel tajemníka do hospody vyslechnout a s potěšením si hned také přisvojil neobvyklé slovo schůze. Vzápětí uslyšel i mnoho dalších nových slov, která ho potěšila. Kolektivizace, třídní boj, diktatura proletariátu, ústřední výbor, strana a vláda, první tajemník, Lidové milice. Ta slova označovala velké, nové, Křenovi příznivě nakloněné mocnosti. Přišly Křena vyzvat, aby si dům i statek, který se mu líbí, po dobrém nebo po zlém vzal, protože tak a jenom tak se Křen stane spravedlivým. A bude uznáván. Tajemník řečnil a Křenovi se jeho kázání líbilo víc než nedělní kázání starého faráře. A ono to nebylo jenom kázání, bylo to i zvěstování. Křen se od tajemníka během jediného večera dozvěděl, že chudoba, ve které vyrostl, je nespravedlnost, za kterou jsou přímo zodpovědní bohatí sedláci, jako například Kristýnčin dědeček Křišťál. Však také když si Kristýnčin otec Přemysl cestou z pole spokojeně vykračoval podle koní, s otěžemi v ruce, cítíval Křen kolem žaludku hořké pálení. Na schůzi bystře pochopil, že to pálení není závist, nýbrž docela nový, do té doby bezejmenný jev: třídní uvědomění. To bylo mnohem lepší vysvětlení, než jaké plačtivě podávala jeho vlastní matka. Ta věřila, že za bídu může starý Křen, opilý fotr, kterému mladý musel vykat. Stará Křenová netušila, že bohaté sedláky čeká spravedlivá odplata. Mladý Křen byl poprvé v životě šťastný a těšil se, že velkolepou novinu ještě toho večera matce přinese. Bydlel na kraji vesnice v nejoprýskanějším domě s nejzanedbanějším hospodářstvím, ale neměl v úmyslu zahálet.

Než schůze skončila, podal si přihlášku a hned se stal prvním komunistou ve vsi. Zanedlouho byl i předsedou a členem Lidových milicí, které se měly co nejrychleji ujmout majetku nespravedlivě vlastněného bohatými nepřáteli pokroku a světového míru. Proto dostal zbraně, po partyzánech. Funkcí, zbraní, nových slov a možností bylo najednou tolik, že se v nich ani moc nevyznal. Hloupý ale nebyl, význam tušil, odposlouchával z kontextu a dosazoval ze svých vlastních představ. Však každý věděl, kdo je v té chudé vesnici nejbohatší. Rodina Křišťálů. Kdysi jim Křen záviděl to zvonivé jméno, teď konečně spravedlnost zařídila, že se Křišťálovi říkalo kulak. To slovo mělo blízko ke kulce a přicházelo z daleka, až ze Sovětského svazu, který byl tak mocný, že vyhrál válku. Znamenalo, že Křen může Křišťála vyhodit z hospodářství a nastěhovat se do jeho domu.

„Chceš konečně žít tak, jak dosud žili jen bohatí?“ zeptal se funkcionář Křena jednoho odpoledne. „Tak se pusť do boje!“ Křen šel do boje s pistolí v ruce, s ručnicí na rameni a se čtyřmi milicionáři, kteří přijeli z okresu poskytnout mu pomoc při znárodňování soukromého majetku. Bojová četa vyrazila na statek v době večeře, aby byli všichni pěkně doma pohromadě a žádný se nemohl nenápadně vytratit. Alík u boudy zaštěkal, zaúpěl, a než se domácí vzpamatovali, byla pětičlenná bojůvka v kuchyni. Na stole stála mísa s kouřícími bramborami na loupačku, v konvici kyselé mléko, které měl už každý také nalito v hrnku před sebou. K bramborám máslo, kus uzeného masa pro chlapy. Miska se solí. Soudruzi zamířili pistolí a puškou na oba dospělé muže, na Kristýnčina dědečka Františka i na otce Přemysla. Jeden z ozbrojených pak zařval na ženské, aby vypadly i s fakanama. Fakani znamenalo Kristýnka a Ota s Filipem. Mléko zůstalo v hrníčkách na stole, brambory na talíři a panenka spadla pod stůl. Kristýnka si ji chtěla zvednout, ale soudruh do ní strčil. Strčil i do její matky, která začala nepříčetně křičet, i do babičky Anny, která se pokusila Kristýnce tu panenku ze země přece jenom vzít. Panenka a kouřící brambory utkvěly dítěti v paměti, tatínek a dědeček, které toho večera viděla naposledy v životě, se podivně rozplynuli. Mazejte z vesnice, ať vás tady nevidím, křičel za nimi Křen.

Vydali se polní cestou do sousední vsi. Byla to dlouhá cesta, s malou oněmělou děvenkou a s dvěma kluky ztuhlými děsem a zlobou. Zaklepali na vrata příbuzných, kteří už spali, vyburcovali je ze spánku a vyděsili. Lehneme si na seno, řekla Anna a vedla roztřesenou skupinku do seníku vzadu ve dvoře. Seno vonělo a šustilo, a každý matčin vzlyk proměňovalo v lavinu praskavých zvuků střelby. Třetí den ráno soudruzi vzkázali, že rodina Křišťálových se nesmí zdržovat v této vesnici ani v žádné jiné blízko. Kam půjdeme, kam půjdeme, opakovala celý den Kristýnčina maminka Lidka. Někdo v nějakém úřadě zatím podpisoval a razítkoval písemný zákaz pobytu v okrese na patnáct let, pro celou rodinu. Ano, jmenovali se Křišťálovi. Nebyl to další důkaz, že je správné s nimi navždy rázně zatočit?

Tak se stalo, že jsme s Kristýnkou Křišťálovou bydleli ve stejné ulici. Přistěhovala se ke své pratetě Růžence, babiččině sestře, tři týdny po tom večeru, kdy přišel o život Alík. Slyšela ho zavýt a viděla potom, jak leží před boudou, přestože se babička snažila zakrýt jí pohled tím směrem, když klopýtaly ze vrat ven. Do babičky někdo vrazil? Nebo se to na ni sesouvala maminka? Ota a Filip šli hned za nimi, někdo je vystrčil ze dveří.