32/ Vědecký ateismus

Kazimír před časem vychválil Pavlovi Poslednímu jakýsi článek, složil mu několik profesionálních poklon a svěřil se, že jeho vlastní historicko-teoretické teze se Pavlovým myšlenkám v mnohém blíží. Snad proto se Pavel rozhodl vzít Marii s sebou do Brna na tajnou přednášku, kterou Kazimír za účasti kolegů z Anglie zorganizoval v soukromém bytě. A pozval Pavla s Marií i na místodržitelství.

Říkalo se tak budově, kde sídlilo Muzeum dělnického hnutí a kde se ve druhém patře nacházel Ústav vědeckého ateismu. Říkat místodržitelství bylo vtipné i historicky fundované, jelikož palác, kde sídlil Ústav vědeckého ateismu a jehož hlavní část zabíralo Muzeum dělnického hnutí, byl kdysi augustiniánský klášter. Augustiniány vystěhoval v osmnáctém století rakouský císař Josef II. pro své místodržící. Vystěhovali se, když vzniklo Československo. České úředníky pak vyhnal Hitler, jeho místodržící utekli po válce. Nakonec budovu obsadili komunisté, ale třeba se taky jednoho dne kalupem odklidí. Už dvě stě let budovu někdo obsazuje, ale nikdo na věčné časy nezůstane, navzdory tomu, že v průčelí barokního paláce se červená cosi, co z dálky vypadá jako rudá řezná rána a zblízka jako ohlášky mystické svatby čerta s ďáblem. Je to transparent „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“. Dovětek „a nikdy jinak“ je epochální: v tu chvíli zdůrazňuje vděčnost za vojenskou okupaci a její následky.

Před místodržitelstvím se nově a zlatě leskne bronzová socha uctívající památku padlých druhé světové války, kterou Pomněnka v Makarské vinárně prohlásil za kravěnec. Marie si na něho s dojetím vzpomněla: abstraktní socha se jinak nazvat nedá. Marie si prohlíží čistě zrestaurované štukované zdi místodržitelství a oceňuje heslo „na věčné časy a nikdy jinak“.

Komunistické věčné časy nebyly na nebi, byly na zemi, což je vědečtější stupeň věčnosti než nějaké nebe, se kterým přece nikdo nepočítá. A nikdo počítat nesmí, alespoň žádný marxista ne. Ráj ostatně musí být pěkná nuda, jak psali přičinlivě straničtí spisovatelé i literární kritikové, dávajíce najevo, že peklo na zemi je lepší než jakési vybásněné nebe.

„Copak to bezduché hromadění slov stejného významu anulující celkový význam nikomu nevadí?“ zeptala se nadaná studentka matematiky Pavla. Ale to už procházeli kolem vrátnice pod dozorem zpoceného, zavalitého chlapíka s odulou tváří. Zmlkli a nuceně volným krokem zamířili přes velkou vstupní dvoranu k širokému schodišti, vyzdobenému portréty místodržitelů a českých i rakouských šlechticů z osmnáctého a devatenáctého století. Jejich tváře na ně civěly nechápavě, z jiné věčnosti.

„Idiocie je funkční, čím je jí víc, tím líp,“ odpověděl polohlasem Pavel Marii, když šli kolem portrétu neduživého Ferdinanda Dobrotivého. Čím absurdnější heslo, tím větší moc. Absurdita je symptomem vyššího, silnějšího a hlavně nevyzpytatelného řádu. Když můžeme mít absurdní věčnost, může být všechno absurdní. „Credo, quia absurdum,“ vzpomněla si Marie na slavný výrok. „Věřím, protože je to absurdní.“ Autorem je Quintus Septimus Florens Tertullianus, řečený Tertullian, církevní otec v berberském turbanu. „To jako absurdní hesla mají vyvolat víru?“ Pavel pobaveně kývl hlavou. „Víru ani ne, ale strach ano.“

Takto spolu Pavel a Marie rozmlouvali, zatímco zvolna stoupali po širokém schodišti potaženém červeným kobercem, vstříc Kazimírovi, v jehož dobrou duši a přátelství přirozeně věřili.

Prokádrovaným soudruhům zevlujícím služebně v kancelářích byl idiotismus hesla upřímně lhostejný, stejně jako většině obyvatelstva té zvláštní země. Naučili se je nevnímat. Vyskytovalo se na budovách gotických, barokních, secesních, moderních, ošklivých, starých i nových, dokonce i na vzácných budovách renesančních, v interiérech a na veřejných prostranstvích, podél státních silnic i okresek, nevyjímaje horské silničky. „Kdybychom v této budově hledali, kdo věří v komunismus, nenajdeme nikoho od sklepa po střechu,“ dodal Pavel polohlasem, když zvolna zdolávali druhé, služební patro, kam vedlo schodiště užší, kobercem ani portréty neozdobené. Tajný pověřenec držící v úschově klíče od protiatomového krytu, do kterého vedou obrněné dveře vedle archivu, věří v sytou masitou stravu. Právě schází dolů po schodech, po kterých Pavel s Marií stoupají. Uhýbají stranou, aby mohl pohodlně projít.

Je čas gulášového komunismu a každý se nají dosyta, bez front na maso, na pomeranče nebo na vánoční kapry. Funkcionáři jsou odulí, tajemníci a nejvyšší funkcionáři mají v obličeji stín, který si zaslouží pojmenovat šelmí. Což je něco docela jiného než šelmovský. Kazimír se však krkovičkou, uzeným, řízky, pivem ani srnčím nebo kančím masem nepřecpává, kromě jógy pěstuje pilně i dlouhé pěší procházky kolem řeky nebo kolem přehrady. A tak je na první pohled jasné, že je šikovný, mocný a proč ne – geniální. Zůstala přičaplá chůze, ale kdo by mu mohl mít něco takového za zlé! Jen to je nepříjemné, že oči mají žlutozelenou zmijí barvu a zornice vypadají jako násoska jehly na odběr krve. Marie ani Pavel si jeho očí nevšímají a je to chyba, výraz, světlo a krása očí jsou objektivní hodnota. Mně to trvalo dlouho, než jsem si dojem z Kazimírova pohledu přesně definoval.

„Objektivní hodnoty neexistují!“ šeptává Kazimír zasvěceně svým kolegům, komunistickým i nekomunistickým. Nikdo mu neoponuje. Zní to důvtipně i vtipně, obzvlášť když se svému vtipu začne smát povzbudivě jako první. Ano, lidi se rádi smějí, to Kazimír dobře ví, mají rádi vtipálky a veselé kopy. Směje se z plna hrdla, upíří oči přivírá a navíc (ale ne zároveň) osahává ženským prsa. Dělá to tak, aby nepoznaly, jestli schválně, nebo z okouzlující nešikovnosti. Například, když dámě přidrží dveře nebo pomůže do kabátu. Kdo by se na Kazimíra zlobil, vždyť je samá ochota a obětavost. Zanedlouho se mu podaří rozesmát i spoluvězně v kriminále, ale v tuto chvíli to ještě ani Kazimír netuší, tím míň tuší, že z něho za několik měsíců bude hnusný zrádný fízl. Jak by to mohli tušit Pavel a Marie? A i kdyby je něco podobného napadlo, bylo by od nich ošklivé takovou zlou myšlenku neodehnat.

Kazimír sedí vzpřímeně za psacím stolem, který pamatuje jiné mocné pány, a dobře se tam vyjímá. Je spokojený sám se sebou, zejména proto, že ostatní lidé jsou na rozdíl od něho blbí. Důkazů o tom má každý den dost a dost. Pavel ovšem hloupý není, to Kazimír dobře ví, ale obecně vzato je lidská blbost hlavní historická konstanta. „Kafíčko uděláme,“ navrhne nadšeně, vymrští se a běží ke kávovaru umístěnému v obskurní kuchyňce kdesi vedle záchodů. Pavel a Marie se zatím opatrně usadí v ošoupaných křeslech z padesátých let dvacátého století. Původní nábytek zdobí zámky, kde přebývají soudruzi mnohem mocnější než ti, co se plácají v jakémsi muzeu dělnického hnutí. Jen stůl pamatuje zašlou slávu původních místodržitelů.

Kazimír postavil konvici na plyn, hbitě se vrací, ze skříňky u knihovny vytahuje šálky a cukřenku. Postaví je na konferenční stolek, také z padesátých let, a spiklenecky mrkne na Pavla. Vysune bradu a rozhrne rty na znamení úsměvu: teď něco uvidíte. Pak se k Pavlovi a Marii obřadně otočí zády a zasune ruce do regálu, kamsi dozadu. V první řadě stojí na polici pečlivě vyrovnaná sbírka dvaceti ročníků časopisu, jehož je Kazimír šéfredaktorem a jediným, nedobrovolným, avšak placeným čtenářem. Zpoza hradby vědeckoateistického periodika teď ale vytahuje na boží světlo jiné čtení: pěkně vázanou a odborně kvalitní filozofickou revui tištěnou česky v Londýně: „Tohleto je jinčí kafe!“ Spiklenecky Pavla informuje: „Přivezli to Angličané, večer je poznáš.“

Večer Pavel s Marií nasedli na tramvaj a jeli na konečnou do Bystrce, jako by se chtěli projít kolem přehrady. Došli za Sokolské koupaliště a ještě kousek dál, kde na ně čekal nějaký známý s podomácky vyrobenou pramičkou, na které se doplavili k chatě skryté v lese na druhé straně přehrady, v místě, kde už byla vodní nádrž úzká jako řeka Svratka. Bylo tam dost lidí a dost jídla jako v jiných chatách kolem přehrady. „Jestlipak nás tentokrát fízlové vyberou,“ říkal starostlivě Kazimír Pavlovi, který byl zneklidněný kvůli Marii. Zatáhl ji do nebezpečné situace. Pro Marii to však už byla situace docela obvyklá a příjemná, povídala si s lidmi polohlasem česky i anglicky a hlavně pozorně poslouchala, co říká Pavel, protože ho milovala.

Když se Angličané vraceli do Londýna, čekala na ně na hranicích policie a zabavila jim rukopisy zastrčené ve spodní stěně kufrů. Snad prý nějaké důležité filozofické dílo. Bylo jasné, že policie měla v rukou udání. V kapsách anglických manšestráků se našel také zápisník se jmény účastníků setkání, které bylo mezinárodní, a tedy podle paragrafu 98 o podvracení republiky s přitěžující okolností spolupráce s cizími nepřátelskými mocnostmi. Jeden filozof, dva historici a dva psychologové se ocitli za mřížemi, mezi nimi byl i Kazimír, který se přes noc stal hrdinou. A po pěti měsících vězení fízlem.

V těch dobách se, milý čtenáři, psalo na papír. Když chtěl člověk přenést slovo z jedné země do druhé, nebo třeba jen od jednoho čtenáře ke druhému, musel je mít napsané na papíře. Mělo to své kladné stránky, nepraktické ovšem bylo, že policie mohla vždycky papíry najít. Když zmizely papíry, zmizelo celé dílo, pokud neexistovaly kopie na průklepovém papíru. Do psacího stroje se vešlo deset dvanáct průklepáků. Filozofické dílo, které angličtí kolegové převáželi, aby je v Anglii slavně vydali, prý existovalo jen v jedné kopii. Proto je už nikdy nikdo nenašel.

Po té události Pavel Marii definitivně přesvědčil, aby se vrátila do Říma. Možná jí to otcovsky přikázal. To už byla v Československu počtvrté, a tentokrát těhotná. Otec jejího syna jménem Mels na ni ale v Římě nečekal, ani se o svém otcovství nedozvěděl. „Měl se zeptat, ne?“ řekla mi Marie, když Michalovi byly tři roky a já je potkal v tom slavném římském parku.