9/ Noční světla, denní přízraky

Že spolu úzce souvisí čokoláda v bleděmodrém lesklém staniolu na našem vánočním stromku a pistole ve spodní zásuvce Josefova psacího stolu, jsem pochopil náhle a bolestně teprve čtyři roky po tatínkově smrti. Dvacet let jsme doma v obývacím pokoji – v rohu u okna – dojatě věšeli obligátní ozdoby na stromeček a na pistoli si ani nevzpomněli. Ona tam ale celou tu dobu ležela, dřímala ve spodní zásuvce. Nebo možná ani nedřímala, pozorně sledovala, co se kolem ní děje. Na zdobení stromků se vystřídaly tři generace, prsty ženské, štíhlé a šikovné, mužské, silnější a taky šikovné. Souvislost mezi pistolí a čokoládovými panáčky, autíčky a vláčky (pořád čokoládovými) nám docela unikala, přestože kolekce modravých, kvalitním staniolem potažených figurek se do domácnosti deset let dostávala coby privilegium Lidových milicí. Byla součástí vánoční nadílky, na kterou měl Josef jako člen Lidových milicí právo. Z dětského pohledu mělo otcovo členství v té tajemné organizaci smysl právě proto, že každoročně přinášelo do domu čokoládovou kolekci. Čokoláda byla dobrá, což bylo nepřímým, nevysloveným, leč přesvědčivým důkazem, že dobré musely být i milice.

Kristýnka sice nedostávala stříbrnou kolekci značky Orion, to jsem si všiml, ale že musela jít bez panenky, když její pes ležel u vrat prokopnutý nebo přeražený, o tom mi nikdo nic neřekl, ani její babička Anna, která o naší romanticky modravé milicionářské pochoutce dobře věděla. Vždyť jsem se se všemi dětmi bratrsky dělil. Utrhnout si čokoládové autíčko nebo čokoládové kapesní hodinky v barevném staniolu ze stromečku, rozbalit je, rozdělit je na dva díly, ze kterých byly v čokoládovně slepené, přinášelo hebké uspokojení.

Pistoli vzal Josef párkrát na výlet někam do přírody, aby s kamarády pro potěšení trénovali střelbu do improvizovaného terče. Střílet je vzrušující, jak jsem zjistil ve škole, když se před maturitou střelba objevila mezi povinnými zkouškami z civilní obrany. Tajemství tatínkovy služební pistole se zjevilo dlouho poté, co zmizely modré vánoční kolekce značky Orion. Co zmizel terč i hodiny občanské a branné výchovy. Zmizel i náš byt, zmizel komunismus, zmizel tatínkův psací stůl, zmizela i jeho služební pistole. Zmizelo i samotné Československo na mapě světa, který se proměnil. A zmizel i tatínek Josef Lazar.

Přídavné jméno socialistický mělo pro zasvěcené moc vyjádřit, přivolat, obnažit, určit a označit s naprostou přesností řadu historických jevů, ale zmizeli zasvěcení. Josef byl zasvěcený jen částečně, historicky podmíněně: věřil například v užitečnost chemického zemědělství, na něž byl odborníkem. Tato iluze také zmizela. Služební pistole byla plodem jeho příslušnosti k Lidovým milicím. Zmizely i Lidové milice. V padesátých letech však byly na vrcholu slávy a v Brně, v Pisárkách obsadily rozložitou elegantní vilu se zahradou. Její původní majitelé zmizeli ze světa za války, nedlouho poté, co si na kvalitní kabáty povinně našili žluté hvězdy. Obyvatelé sousední vily zmizeli v uranových dolech po válce. V Pisárkách bylo hodně nádherných vil a jejich majitelé mizeli postupně, za války i po válce. Tou měrou, jak po válce mizeli, množily se socialistické instituce, které se do jejich vil stěhovaly. Stěhovali se do nich s rodinami i soudruzi, kteří dosáhli vysokého postavení v institucích.

Ozbrojené milicionáře teď kryla strážní budka u vchodu do zahrady a oni z jejího nitra bodře zdravili příchozí. Pod deskou stolu měli tihle vrátní opakovací pušku nebo samopal nebo kulomet, nebo aspoň pistoli. Zdravili srdečně i Josefa, který si do vily chodil jednou za rok pro tu zatracenou vánoční nadílku. Pro pistoli tam šel jednou v životě a jednou za týden chodil pro něco, o čem nemluvil. A já jsem se nezeptal. Chodil si poklábosit s kolegy, nebo se účastnil násilné kolektivizace venkova? Znárodňování továren? Zavírání soukromých dílen? Nudných schůzí, které to všechno odsouhlasily? Nebo pobíhal jednou za půl roku jako blbý v noci někde v polích, protože Lidové milice měly jednou za půl roku branné cvičení? My jsme bydleli ve skromném činžáku patřícím dědicům pana Jehličky a otec o žádné vile určitě nikdy ani nezauvažoval. Že by byl s milicionáři vrazil do chalupy, kde seděla kolem stolu rodina chystající se povečeřet loupané brambory s máslem a s kyselým mlíkem? Můj tatínek! On by přece nikdy nic takového nemohl udělat! Jak je to možné, že tolik věcí nevím. Bože, já to nevím, řekl jsem Marii se zpožděním dlouhým pětatřicet let.

Co vím jistě, je, že vilová čtvrť, kde sídlil hlavní štáb Lidových milicí, zvláštně, překrásně, nezapomenutelně voněla. Nedaleká řeka provoněla vzduch a z dobře ošetřených zahrad vystupoval dech čerstvě pokosené trávy, rozkvetlých šeříků, popínavých růží, zralého ovoce, padajícího listí, zryté prsti, nového sněhu, jarního čúrku vytékajícího z ledové přikrývky. Dvacet let, pořád znovu, s nadějí, jak se střídají roční doby.

Vánoční nadílka se ve vile odehrávala pod jehličnatým stromem. Nikoliv pod rodinným stromkem, nýbrž pod obrovským smrkem tyčícím se v hale, která měla strop až v prvním patře. Smrku se říkalo jolka, což rusky znamená jedle. Stromy ve škole a vůbec ve státních institucích se systematicky pojmenovávaly po rusky – jolka. Hala, kde stál smrk zvaný jedle, bývala společenským salonem bývalých bohatých majitelů. Milicionářský strom byl absurdně ověšený barvenými papírovými řetězy, ručně vyrobenými podle návodu, který pocházel přímo ze Sovětského svazu. Manželky sovětských vojenských poradců zasvěcovaly manželky jejich českých kolegů, které pak zasvěcovaly funkcionářky strany, které zasvěcovaly učitele a jiné vychovatele. Za jediný advent byla zasvěcena celá společnost. A pak už to šlo jako na drátkách: každý věděl, že je třeba koupit v papírnictví sešitek barevných lepicích papírků, nastříhat je na pravidelné proužky asi deset centimetrů dlouhé a jeden až jeden a půl cm široké: první proužek se olízne na obou koncích a slepí do kroužku, druhý proužek se provlékne prvním kroužkem, opět olízne na obou koncích a slepí, třetí se provlékne druhým, olízne a slepí, a tak dál a tak dál, nekonečné barevné proužky a kroužky, dokud nezískáme velmi dlouhý a velmi olízaný řetěz, kterým se jolka ozdobí. Spoutá. Ja drugój takój strany něznáju, gdě tak vólno dýšeť čelovjék. Byla to mohutná, patetická píseň, ruština se v ní rozpínala a prochvívala dechem z plných plic, přízvučné samohlásky se rozléhaly do dálav a zvaly duše k vzájemnému objetí. Ředitel Nerudík nám tu píseň pouštěl do školního rozhlasu i před vánočními svátky.

Řetěz lze libovolně prodlužovat na obou koncích. Velmi dlouhého řetězu se docílí slepením řetězů kratších. Domů si to svinstvo nikdo nepořizoval, ale v každé škole, v každé továrně, na každém pracovišti se jolka vyskytovala a vyskytovat musela. Pach klihovitého lepidla je jedinečný, jako vůně domácího cukroví. Čtyři generace učitelů a žáků trávily ve školách adventní čas lepením pestrých kroužků z barevných lepicích papírů, každý se do toho nějak zamotal anebo to každého nějak omotalo, každý přiložil ruku k dílu. I Kristýnka a její bratři. Chuť lepidla byla po čtyři generace stejná.

Barevné gumované papíry už také dávno nenápadně zmizely, historická epocha se změnila, civilizace se proměnila, chuť toho lepidla je však nezapomenutelná a na horním patře až skoro u nosu si ji můžu kdykoliv přivolat. Mám pocit, že to bylo zrovna v době lepení jolkových řetězů, co nám do třídy Nerudík přišel zvěstovat jednu ze zásadních pouček komunistického katechismu: strkat prsty do svěcené vody v kostele se rovná nebezpečnému hazardování se životem, protože nic není tak špinavého jako ta průzračná voda v křtitelnici, číhají v ní bakterie všech možných i nemožných chorob, možná i středověké lepry, protože náboženství je přece přežitkem ze středověku. Do křtitelnic strkají prsty lidé nemocní, a ještě k tomu pověrčiví. Pověrčiví, a ještě k tomu nemocní.

Tisíci úst nedbale oslintané řetězy na stromech symbolizovaly tiše, ošklivě, opakovaně, v pestrobarevných klikyhácích a nepochopeně okovy. Leskly se významně a jistě někoho osvítily svou řetězovou povahou, lepkavou esencí a lživou kvintesencí. „Lepit pytlíky“ je stará metafora pro kriminál, my jsme lepili metaforu okovů. A je to eklhaft, řekla babička Anežka, což brněnsko-vídeňsky znamená, že je to nechutné. V dobách, kdy jsme místo vyučování o adventu povinně slintali na řetězy, muklové už nesedávali v celách a nelepili pytlíky: lozili po čtyřech šachtami v uranových dolech. Kristýnčin otec Přemysl Křišťál se raději nechal zabít, než aby lezl pod zem na uran. Možná si ani neuvědomil, co ho čeká, když skočil po bachaři, který se pokusil strčit mu hlavu do záchodové mísy, aby mu ukázal, odkud že má coby nepřítel komunistického ráje na zemi brát v cele vodu na pití.