16/ Nezralé ovoce poznání

Lucie zpívala koledy s ostatními pionýry, když Kristýnka oblečená za Marii trčela v rozpacích nad špalkem uloženým ve vyřezávané kolébce. Lucie taky seděla v Tatrách u táboráku, když Velemír odměnil Kazimíra za směšné hrdinství se zatoulaným kotětem. Teď se jí chvěje hlas, přečetla si právě jedno z prvních svědectví o zločinech z doby svého pionýrského dětství. Jak jste si mohli klidně a spokojeně žít, když v uranových dolech umírali kněží? Když věšeli lidi, když je mučili? – zeptala se koncem roku 1967 otčíma Aloise, milicionáře, který ji jako batole dostal z dětského domova. Alois Vraný napřed nechápe, co po něm ta holka chce, potom krčí rameny a s převahou odpovídá: „Bylo to po válce, nějací mrtví, na to jsme byli zvyklí.“

Alois hledá flašku piva v lednici a Lucie zvoní u našich dveří. Toho večera mi vyprávěla o svém pravém otci Jiřím Pátkovi, přestože si na něho vůbec nepamatuje. A matka Kateřina si vysloveně nepřeje, aby o něm mluvila. Pro dobro Lucie si to nepřeje, protože Jiří Pátek odešel do ciziny, na Západ s velkým Z. Nevzal s sebou celou rodinu jako Mariin tatínek, ačkoliv Luciina maminka byla hezká a určitě ji měl rád. Možná se bál o ni i o nemluvně, tedy o malou Lucii, protože při přechodu přes hranice šlo o život. Zapomněl přitom nebo nevěděl, že když je nechá v Československu a sám odejde, budou se na nich úřady mstít.

Naše domácnost nebyla milicionářská ani vídeňská, byla spíš bohémská a chaotická. Společenský život mých rodičů se odehrával ponejvíce v soukromí a byl rušný. V polovině padesátých let se zavedl takový způsob otevřených dveří: přes den k nám chodili kamarádi z ulice, Kristýnka a Ota s Filipem a taky spolužáci; po večerech, nejčastěji v sobotu, se u nás scházeli přátelé rodičů. A zůstávali dlouho do noci. Začínalo se kolem sedmé u prostřeného stolu, nad mísami obložených chlebíčků a s lahvemi vína, které hosté vytahovali ze síťových tašek spolu s voňavými sáčky mleté kávy. (Stačilo nasypat jednu vrchovatou lžičku, přelít vařící vodou a podivuhodný nápoj zvaný turek se mohl podávat. Byl to nápoj výborný, u nás se ho za jedinou noc připravilo i několik desítek šálků; je však třeba přiznat, že mu žádný cizinec a zejména žádný Turek nikdy nepřišel na chuť. Podle mého názoru byl bez chyby, až na to, že jsme neuměli číst v sedlinách jemně se ukládajících na dně hrníčků. Zato Věra měla ten zvyk, že sedliny lžičkou pomalu vyjídala.) Muži kouřili jako o závod, ženy jako o závod větraly. Vesele se povídalo do jedenácté. Mezi jedenáctou a půl dvanáctou začaly hlasy sílit a konverzace vřít, v krátké době se spor vystupňoval tak, že na sebe hosté ječeli a vypadali, že si za chvíli vjedou do vlasů. V ječení nepolevovali aspoň hodinu, k fyzickému násilí však nikdy nedošlo. Ten scénář se po dvacet let výborně osvědčoval, nebyl monotónní, mezi hosty se občas objevila nová nebo méně známá tvář. Měnily se i historické důvody k ječení, kterému by velkorysý svědek mohl říkat diskuse o životě.

Mraky k hádce se sbíraly pomalu, nenápadně a s rozmyslem, aby bouře vypukla v plné síle a nevyčerpala se jen tak nějakým blýskáním na časy: muži nejprve stručně referovali o nových nesmyslech v hospodářství, politice a veřejném životě, každý s ohledem na vlastní zkušenosti v zaměstnání, ženy je vtipně doplňovaly. Říkalo se tomu nadávat na poměry. Absurdní historky střídaly výbuchy smíchu i zkoprnělého mlčení. Například když Josef vyprávěl o paní, kterou viděl usedavě plakat v Mototechně. Přišla si pro opravené auto, vedoucí dílny mávl rukou směrem do rohu dílny a řekl: Tam ho máte. Auto stálo v koutě na špalcích, nemělo kola. Co to má znamenat, řekla paní. Co chcete, odsekl zaměstnanec Mototechny, nějak ho musíte odklidit. Nebo koupit kola. Moje auto mělo kola, řekla ta paní, vždyť jsem s ním přijela! To by mohl říct každý, trval na svém opravář. Kola jste neměla. To se stalo v roce 1963. Paní plakala a Josef se marně vyptával, jestli má na svá kola svědky.

Věra měla nezapomenutelný zážitek z nějaké schůze nebo exkurze, kde se ujal slova velmi inteligentní soudruh. Vysvětlil přítomným, že továrna, kterou ve jménu dělnické třídy právě zastupuje, může dodávat do celého světa vynikající výrobky. Kapitalisté nás pomlouvají, že jsme sto let za opicemi, zahřímal na závěr svého budovatelského projevu: „My nejsme sto let za opicemi, my jsme sto let před opicemi!“ Broňa Zboural se první rozhýkal smíchem a po něm všichni ostatní, Olínek zavyl fistulí, Mann se rozzářil, jako by snědl nejlepší lahůdku světa, Lena se vymrštila od stolu a mašírovala pokojem v silonkách bez pantoflí, Karafa si čistil brýle, protože mu od smíchu slzely oči. „My nejsme sto let za opicemi, my jsme sto let před opicemi!“ Ta věta se stala nejoblíbenějším a nejužívanějším rčením v rodině a v rodinách známých, přeskakovala jako zápalná jiskra od jednoho k druhému, působila jako magická formule zaručeně zlepšující náladu i té nejotrávenější osoby až do poloviny šedesátých let.

Na rozpoutávání vášnivých hádek měl největší zásluhy Jarda Karafiát. Od půl jedenácté číhal na vhodný okamžik, a jakmile nastala odmlka v hovoru o filmech, knížkách a výstavách, vypálil na přátelskou společnost svou oblíbenou větu-rozbušku: „Važte si prezidenta Červeného! Budete prstíčkem hrabat a špendlíčkem kopat, až ho nebude!“ Společnost jako na povel vyprskla a zasyčela, někdo se zasmál a pan Olínek si mnul ruce, jak zase Karafu rozčílí. Červený byl nejen prezidentem, ale i prvním tajemníkem strany. Z toho důvodu měl dlouhý titul, delší než jména španělských šlechticů. V rozhlasových zprávách ho pořád dokola přeříkávali. Mluvili o Červeném několikrát denně a vždycky, když došlo na jeho jméno s tituly, zpomalil se v celé zemi čas: „prezident republiky a první tajemník Komunistické strany Československa…“. Všichni jsme měli v těch dobách spoustu času, přestože ho velká kvanta odčerpávaly fronty na základní potřeby i na úplné koniny. Červený se vyskytoval všude na retušovaných fotografiích a nebyl škaredý, dokonce i v televizi vypadal skoro jako normální chlap. Ale vážit si ho? To pobouřeně odmítal každý, kromě Karafiáta, který jak všichni doufali, jen rafinovaně provokoval.

Místo socialismus říkal Červený „socálismus“, místo soudruzi „souzi“. Věřilo se, že je blbý úplně a nenapravitelně, možná však byl velmi chytrý a moudře to nedával najevo. Zasedl na Hradě poté, co jiní „souzi“ z jeho generace víceméně dramaticky zmizeli ze scény. Za jeho prezidentování se už z politických důvodů nevěšelo, což byl pokrok, o který se snad zasloužil ten legrační holohlavý milovník kukuřice Nikita. Roku 1953, před zasedáním ústředního výboru, prý odbouchli Beriju na jeho radu. I v Moskvě měl tenkrát někdo pistoli, a nenechal ji v zásuvce psacího stolu. Velké věci se děly v Moskvě, ale k nám docházely se zpožděním.

Budete na Červeného se slzou v oku vzpomínat, trval na svém Karafiát. V jemné mladistvé tváři se mu rýsoval úsměv skoro omluvný, řev kolem vzrůstal. A přitom u nás nebývalo víc než dvanáct patnáct osob naráz. Lena Karafiátová, majitelka nejpronikavějšího hlasu, jaký se kdy v našem bytě rozezněl, na svého excentricky komunistického muže z plna hrdla zaječela: „Jaroušku, to nemyslíš vážně!“ Třesk a hlahol hostů, kteří vyjadřovali tentýž obsah mnohem hrubějšími slovy, prorážel zdi a šířil se všemi póry domu do nočního města. Nebo možná docela naopak: rozčilení sem pronikalo všemi póry domu, doráželo k nám z města, z celé země a možná z celého sovětského bloku a my jsme mu propůjčovali hlasy i hlasivky.

Generace mých rodičů řešila absurdní sylogismy a paradoxní existenciální otázky – a moc si s nimi nevěděla rady. Co je horší: být blbý, nebo zlý? Goebbels měl vysoké IQ, oznámila Věra. „Blbost ohrožuje lidstvo,“ zasyčel hlasitým šepotem Mann. „Blbost! Ale co je to blbost, to ať někdo definuje,“ volal vyzývavě Karafa.

K jedné hodině s půlnoci pili muži v rozčilení kyselý lák z litrových sklenic od nakládaných okurek, popel jim padal z cigaret na stůl i na koberec. Křišťálové pohárky po babičce nebezpečně cinkaly a paní Karafiátová je ohleduplně vyměňovala za tlustostěnné sklenky od hořčice. Tenkrát jsem poprvé měl pocit, že pan Karafiát je král Artuš a že tu společně hledáme grál. Bronislav Zboural se odebíral do spížky, kde marně hledal záchodovou mísu. Věra už věděla a volala za ním: „Broni, hajzlik je vedle!“ Jen pan Vilém nikdy nenadával, nesmál se a nevyprávěl tragické historky k popukání, zato občas zamyšleně připomínal válku, kterou prožil hlavně v ruském lágru. Na rozdíl od Tichých byl Němec místem narození i mateřským jazykem: na ruské frontě dezertoval k Rudé armádě a skončil v lágru s dalšími důstojníky wehrmachtu. Do Brna se dostal v sovětském vagonu plném německých zajatců. Dorazili živí tři, počítaje i jeho. V roztrhané německé uniformě se dopotácel patnáctého června 1945 do bytu své budoucí ženy. Ani na něho nikdo nevystřelil, odsun Němců už byl proveden a on bez překážek dorazil do Židenic.

V padesátých letech se o jistých věcech mluvilo šeptem, například o popravách a věšení, časy se však měnily a hovory se vedly čím dál hlasitěji, protože tu byly jisté vyhlídky, že dobro přece jenom zvítězí. Do poloviny šedesátých let paní Olínková zavírala z opatrnosti už po desáté hodině okna, další tři nebo čtyři roky se větralo svobodně. Hluk domácích bitev patřil k mému šťastnému dětství v lepší polovině světa, patřil k mé na šoky bohaté pubertě a k prvním studentským rokům. Diskutovalo se hlavně o způsobu provedení toho dobra v naší zemi i v sovětském bloku. Jednou měly přijít na řadu i země ostatní.

Jako pracující lid vydávali moji rodiče a jejich kamarádi své nejlepší síly, vyučovali a všelijak vychovávali děti a mládež, spravovali knihovny a jiná kulturní zařízení, organizovali dopravu, zemědělství, a někteří dokonce psali básně a malovali. Pěkně. Za války spolu chodili na královopolské gymnázium, po maturitě museli do německých fabrik, pan Zboural byl totálně nasazený v Rakousku. Ztratili kamarády v koncentračních táborech, za heydrichiády a za povstání, na Slovensku kdesi, nejspíš v Nízkých Tatrách mezi nezvěstnými partyzány. Na bolest a zlo chtěli po válce odpovědět dobrem, pokud možno absolutním, které jim připadalo jako perfektně vymyšlené a teoreticky bezchybné. Marxisticky formulované a leninisticky uskutečňované.

Uskutečňovat dobro v každodenním životě a v zaměstnání byl úkol nadmíru těžký a oni se do něho vrhali se vší svou mladou energií. Věřili, že razí cestu dobrému, jednali nesobecky a obětavě. Nás děti brali každou neděli k vodě nebo do lesa, v zimě na lyže a v létě na venkov, pomáhat na sena a při žních. Voda v rybnících byla čistá, lesy voněly, rostly houby a maliny, ze kterých matky dělaly džemy a čirý nachový sirup. Ten jsme nalívali Otovi, Filipovi a Kristýnce, když k nám přišli, a taky babičce Anně, která si ráda povídala s naší babičkou Anežkou. V kuchyni to útulně vonělo malinami a houbami.

Hledám smysl toho všeho a není to vůbec snadné. Chci proto vydat ještě jedno svědectví z toho času, chci je se vší vážností dítěte odevzdat tomu, kdo je pochopí: prvních pět šest let po válce byly vzduch i země nasycené vůlí k dobrému jako světlými jiskrami. Možná se ty jiskry rodily z radosti, že válka skončila, a jako plaménky obětavosti a dobré vůle. Zeleň listů a trávy byla díky nim živější, květy zářivější. Lidské oči laskavější. Byla to velká příležitost, kterou jsme tenkrát strašlivě propásli. Asi si lidi mysleli, že ty jiskry budou mít k dispozici libovolně a pořád.

V šedesátých letech jsme s Martinem už směli v sobotu sedat v zakouřeném obýváku s rozohněnými přáteli střední a ještě pořád komunistické generace našich rodičů. Začali se na nás obracet jako na rovné a byli velmi zdvořilí k Lucii, která se ke společnosti přidala v černém svetru a s dlouhou červenou šálou kolem krku, snad ve stylu existencialistů a Juliette Gréco. Od roku 1967 se k jedné hodině s půlnoci hluk boje přesouval z bytu na schody činžáku a odtud na chodník. O dláždění rozčileně klapaly podpatky Leny Karafiátové a jejich ostré ťukání pronikalo do snů obyvatel celé ulice. Byly to nejlepší roky druhé poloviny století a nejlepší roky v životě mých rodičů. Pan Olínek a Jarda Karafiát se potěšeně loučívali slovy: „To jsme se zas krásně pohádali!“ Když k hádce výjimečně nedošlo, rozcházeli se přátelé jaksi s lítostí. S pocitem, že se ulili z bitvy.

V posledním roce své kariéry se tajemník Červený pokusil zakázat film Věry Chytilové, v němž se nějaké holky balily nahaté do novin. Na velké prvostránkové fotografii v šedivém provedení Rudého práva bylo dobře vidět jeho prezidentskou tvář – a tu si holky nalepily rovnou na zadky. Na holé, pěkně vykrojené zadky. Karafiátovo provokativní prohlášení ten skvělý film živě připomnělo. „Je to báječné, do Rudého práva si přece utírají prdele všichni občané, prezident neprezident: z nezbytí!“ volal Broňa Zboural. Společnost byla zajedno: všichni mají na záchodě noviny natrhané na obdélníčky a všelijak nastrkané či poskládané do nástěnné krabičky na toaletní papír, který už zas není k dostání. Ve čtenářských domácnostech jsou noviny celé, narovnané v rohu na stoličce, každý si počte a pak sám natrhá stránky již přečtené. Špatně je na tom ten, kdo má k dispozici jen záchod společný pro celé patro v chodbě: moc si neposedí, každou chvíli se před záchodem zastaví kroky a hned se taky ozve nervózní klepání. U nás doma se však scházela brněnská smetánka, ta měla záchody vlastní a dobře osvětlené.

„Balit se do novin ve filmu je něco jinýho než utírat si novinami zadek,“ navrhla nové téma Lena Karafiátová. A paní Olínková dodala: „Když má někdo ksicht v novinách, musí si spočítat, že do něj lidi zabalej, co se jim zlíbí!“

„Jsou to krásný mladý holky, má být rád!“ Tuto větu zaječel fotograf a karikaturista Vilém Mann s takovou autoritou, že na chvíli nastalo napjaté ticho. Tím halasnější byl pak jásot nad tou vtipnou myšlenkou. Mužské a ženské hlasy se znovu rozletěly k prázdným nebesům. „Třeba papír někdo schválně sabotuje, aby se Rudé právo dostalo tam, kam patří,“ přisazoval si básník Pocel. „Obávám se, že nikdo nic nesabotuje,“ řekla bojovně Věra: „Posírá se to samo.“ Podivná periodizace dějin: za války se střílelo, těsně po válce mlátilo pažbami. V padesátých letech se zavíralo a věšelo, v šedesátých vtipně diskutovalo.

Pokud naše rodná země – jakož i ostatní státy sovětského bloku – nebyla příslibem i zárukou konečného dobra na světě, někdo za to snad mohl, někdo musel být tím historickým podvodem vinen! Ale přece, že by to byl zrovna Jarda Karafiát? Dobro a zlo si vyměňovaly místo ve státě, ve světě i v hlavách lidí. Nebo jen ve slovech?

V osmašedesátém lidé přestali z opatrnosti zavírat okna a začali mluvit veřejně, v práci, někdy dokonce na náměstí. Doma četli články a knížky o tom, jak v zemi hospodařit, aby nikdo nebyl chudý, aby panovala spravedlnost a aby se mohlo cestovat po celém světě, hlavně k moři, do Paříže a možná až do Spojených států.

Milicionářská pistole ve spodní zásuvce Josefova psacího stolu to všechno patnáct let odposlouchávala, až se záhadně ztratila té noci, kdy do celé země vrazilo naráz půl milionu vojáků v letadlech, tancích a obrněných vozech. Na hledání dobra se od druhé poloviny šedesátých let dalo hodně lidí a tábor míru to špatně toleroval.