39/ Marie z hlediska duše

Marie málokdy něco vysvětluje, spíš hledá, jako kdysi hledala Jaromíra, jako by se dětské hledání otce proměnilo v cestu za nějakým jiným poznáním. Dvakrát do roka se vydává navečer k moři, posadí se do písečné duny a nespustí oči z vody, která dýchá, pracuje, běží a dovede být průzračná. Jsem tvoje, říká moře Marii, protože se do něj zamilovala na první pohled, když jí bylo dvanáct, když ji Jaromír odvezl z Prahy do Říma a potom na pláž v Ostii. U moře Marie neví nic o tom, že si přála mít velký dům a bydlet v něm jako v otevřené duši. Je jisté, že otevřená duše potřebuje dům? Marie čeká, až slunce zapadne, až nebe zčervená, zbledne, znovu zčervená, zčerná. Ví, že se v noci její život do hloubky změní, že si v noci na něco důležitého vzpomene, někoho potká, něco se dozví a něco závažného napraví.

Do hor jezdí z těch stejných důvodů. Chodí po samotářských cestách a spí ve spacáku v trávě někde na mýtince v houští, aby ji žádný člověk nenašel, leda zvířata, kterých se nebojí. Od jisté doby s ní jezdí i Michal s Blankou. Podezírám je, že to dělají, aby matku chránili, ale nikdy to neprozradili, ani já. Minulého léta nanosila do auta jakési oblečení, plátěné boty, spací pytel a kdoví odkud vytahané mapy, a rozjela se hledat něco blízkého kamsi daleko. Ve středověkých klášterech nebo ve starobylých poutních městech s katedrálou, například ve Francii. Po ulicích jednoho města v Burgundsku chodila jako po naší vesnici, jako po umbrijském Spoletu a jako všude: jako doma. V dlouhé sukni a volné halence.

Chodník zvolna stoupá k chrámu, Marie se rozhlíží jen koutkem oka a jde téměř popaměti. Nemusí předstírat, že je tu doma, jako když hledala v Praze Jaromírovy kamarády, bála se a oni taky. Být tady doma je příjemné a divné, v městečku se vyzná, přestože je tu poprvé. Nebo tu bydlela dávno? Třeba tu každé ráno pije kávu na této terase zastrčené kavárny, kam chodí jenom místní, pod kaštany, u dřevěného stolku, kde takhle zrána nikdo nesedí.

Marie vešla do kavárny a posadila se do starého vrzavého křesílka; listuje v novinách pro hosty a ukusuje z loupáku, který si objednala ke kafi. Z okna kavárny vidí ženy s plnými koši, jak se vracejí z tržnice. Něco si zapisuje do školního sešitu. V duchu si prohlíží ještě taky vnitřek domů kolem, stoupá po schodech do podkroví, čte jmenovky. Nestojí na některé z nich její jméno? Marie zvedá hlavu od novin, platí číšníkovi u pultu a štamgasti počítají, že ji tam nazítří zase uvidí. Nebo ji tam viděli včera?

Muž, který proti ní právě sahá na kliku kavárny, zvenčí, ten muž by mohl být Jaromír. Má dobrácky rozložitou postavu jako on, vchází samozřejmě a šíří kolem sebe teplo a lehkou vůni tabáku. Usmívá se na Marii. Marie ví, že ten pán není její otec, ale odpovídá na úsměv, jako by byl. Oba zakoušejí podivnou divokou radost.

Radost otevírá průzor v čase a Marie tím průzorem proklouzne do jiné, dávné cukrárny, kde sedí způsobně na koženém divánku a je jí sedm let. Mramorová deska stolu v předválečné dejvické cukrárně nezvykle studí do loktů a voní vanilkou jako zmrzlina v obrovském poháru. Stůl má kulatou, vyřezávanou nohu uprostřed. Snědý Jaromír, kterému je asi třiatřicet, nemá v představách malé Marie žádný věk: je veliký, teplý, světelný a trvá odevždy navždy. Když je Marie s ním, je svět srozumitelný a spravedlivý. Jaromír se povzbudivě usmívá na dceru v modré skládané sukni a v bílé halence. Vystrojili ji tak na poslední den školy, na závěr první třídy. I zmrzlina je slavnostní jako mramor a jako Jaromírovy pozorné oči. Malá Marie něco otci vysvětluje, místo aby jedla, a z poháru stékají na mramor kapky rozpuštěné nažloutlé zmrzliny. Otec vážně naslouchá, trochu se diví, ale do dětských myšlenek se celým srdcem vžívá.

Když se dva lidi poznají, říká mu sedmiletá Marie a myslí přitom na jakéhosi Tondu, tak se mezi nimi udělá nit, průsvitná jako pavučina. Je neviditelná, ale pevná. Když se rozejdou, tak se natahuje, a když se zase sejdou, tak se smotá nebo zkrátí jako natažená guma. Vlákno, upřesňuje Jaromír a Marie si to slovo bude navždycky pamatovat i s barvou Jaromírova hlasu. Když jsou ti lidi spolu, tak je krátké, když jsou každý jinde, musí být obrovsky dlouhé, ale nikdy se nepřetrhne. Proto se vždycky zase najdou. Jaromír se vážně zamýšlí. Mohlo by to tak být, říká po chvíli a čelo se mu vraští do veselých horizontálních faldů, po kterých ještě nezůstávají vrásky.

Když Marie vyjde z příšeří kavárny ve Vézelay, mramorový stolek i pohár od zmrzliny se vrátí do Prahy, do Večerkovy cukrárny, která v kterési dejvické ulici už třicet let neexistuje.

Jednoho dne se Marie proměnila v stařenu ohnutou nějakou strašlivou starověkou rachitidou. Nepředstavila si ji, nestvořila a nevysnila jako absolutní dům a nikam za ní necestovala. Objevila tu osobu náhle a neklamně vsedě na divanu v našem obýváku, za zavřenýma očima a v jiném čase. Stařena byla vyzáblá, vlasy divoce rozčepýřené a možná měla i lepru. Byla cizinkou v krásné zemi a ta země byla Galilea, tím si byla Marie jistá. Však tam bylo také jezero, jehož jméno v tu chvíli, v dávném čase, Marie neznala. Šla sama, odněkud někam, nekonečnou poutí. Dlouhýma, vyzáblýma rukama, o poznání staršíma než Mariiny dnešní ruce, se opírala o sukovici. Stařena věděla, co pohledává v onom kraji a čase, ale nemohla to nikomu říct. Lidé se jí báli, odháněli ji od sebe – a nebylo divu: měla na sobě hadry a neznala dobře jejich řeč.

Věděla správně, že nevypadá příjemně, že je upřímně vzato ošklivá. Domácí se jí štítí a bojí. Šátrá před sebou klackem, který svírá v odřených rukách, a na noc se skrývá před lidmi i zvířaty. Lehá zkrouceně v keřinách, které napřed holí opatrně prošátrá, zalomozí větvemi, aby utekli hadi, štíři a ostatní havěť. Spí do chvíle před rozedněním, kdy se vzduch náhle ochladí a hvězdy zblednou. Za úsvitu vdechuje něžnou, hebkou vůni krajiny, pozoruje vleže jemná stébla travin proti nebi a průsvitné barvy okvětních lístků polních bylin kolem. Jí fíky a datle spadlé na zem, pak zas uhýbá před holemi, kterými ji lidé s křikem ženou od zápraží. Spěchá z jejich dosahu a vidí přitom zblízka suché drny podél prašné cesty a vrásčitý hřbet vlastní ruky držící hůl. Marii ohromilo, že se nebojí a necítí zlost.

Oči přinucené ohnutým hřbetem dívat se na zem zaznamenávají, že je bosá. Když zvedne zrak, spatří rozzlobené tváře, na záda dosedají i tvrdé štulce. Kdosi ji neurvale odstrčil a pak rychle sebral zbytky jídla, které se pro sebe pokusila uchvátit. Zahlédla klacky a kameny letící jejím směrem a pokusila se o běh, ale stařena neběžela, stařena jen trochu zrychlila belhání. Situaci zvládala s klidem. Když Marie otevřela oči a vyhlédla z okna obýváku v domě nad jezerem, žila v ní novou silou myšlenka, že něco usilovně hledá. A stařena že to našla. Marie objevila v sobě její klid a mír.

Ohnutá postava se v Marii narovnala, kůže na hubených rukách se vyhladila, fuchsie na terase kvetly dál. Marie sedí na divanu a živá stařena v Marii. Marie ve stařeně.

Dnes má Marie pružnou a lehkou chůzi, záda celkem rovná a postavu souměrnou. Pozornějšímu pohledu ale neunikne, že se v chůzi nepatrně kývá, jako by měla jednu nohu kratší. Marie totiž jednoho dne usnula za volantem, a když se probudila, vězela v bílých krunýřích ze sádry. Několik měsíců je měla na sobě i pod sebou v nemocnici, pak se dalšího půl roku přesouvala z místa na místo pomocí holí: nebyly to křivé sukovice, byly to lehké a pevné duralové berle s měkkými opěrkami pro podpaždí. Marie s nimi necestovala cizí zemí, nepřespávala pod keři, netrhala fíky ze stromů a nikdo po ní neházel kamením. Když se toho zvláštního dne rozhlédla očima stařeny po útulném bytě z konce dvacátého století a po jezerní krajině za oknem, uvědomila si, že se přese všechny rozdíly sama nachází v podobné situaci jako ta mírná, moudrá a cílevědomá stará poutnice.

Žije v zemi, kde se nenarodila. Když do ní přišla, neznala její jazyk. Taky byla odkudsi vyhnaná, i když nepřímo, přes Jaromíra. Taky ji někdo ztloukl (jedné noci u aureliánských hradeb, v dobách, kdy věřila na dobré řeči a horoucí vášně učitele jógy). Místo aby putovala o holi, učí matematiku na lyceu a spává v pohodlné, čisté posteli. Záda má poškozená, ale díky lékařské péči a nápravnému tělocviku to není příliš znát. Hladem netrpí, ale stejně jako stařena něco hledá, hledá a hledá.

Stařena si však byla svou věcí mnohem jistější než Marie, nebo byla silnější, nebo cílevědomější. Byla ohromná a Marie ji má ráda.

Nehodu a těžké zranění, po kterém zůstaly stopy, si Marie zavinila sama. Cestou ze školy jednou přehodila na automatického řidiče. Bývala na to hrdá, že jezdí s automatickým řidičem, když už musí jezdit každý den tam a zpátky pořád tou stejnou cestou a bývá unavená. Klimbala trochu na pohodlném sedadle, poddávala se polobdělým snům a počítala, že ji auto opět samo, skoro samo, doveze domů. Bylo to v zimě, foukal severák, ale v autě bylo příjemně teplo. Marie přivřela oči, vklouzla do fusaku z ovčí kožešiny a opřela se o dětské opěradlo malých sání. Fusak z ovčí kožešiny měl hrubý tmavomodrý potah. Sáňky se měkce sunuly namodralým tichem, v mlze daleko vpředu před nimi se rýsovaly dvě pružné, čilé postavy, mužská a ženská.

Oba mají velké ruce v palcových rukavicích a svorně táhnou za popruh saní. Tmavomodrý les v dálce je tichý a měkká beránčí houně hřejivě objímá tělo poddávající se spánku. Sáně lehounce šustí na sněhu, i zvuky jsou modré a sotva znatelné. Byli to skoro určitě Jaromír s Alžbětou, kdo jiný než rodiče mohli tak rajskou jízdu dítěti zařídit. Splývají s namodralou krajinou a s nějakou mnohem větší a silnější láskou, než dosud pocítila; malá Marie se do ní mohla celá ponořit.

Spánek má křídla, ale tělo křídla nemá, natož auto. Vyjelo rychlostí devadesát kilometrů za hodinu ze silnice do pole. To jsem nechtěla, lekla se rázem probuzená Marie a ztratila vědomí. Karosář z vesnice nad jezerem si odborným okem prohlédl, co z auta po havárii zbylo. „Kdo se v něm zabil?“ otázal se tiše. V tu chvíli se Marie probudila na oddělení intenzivní péče. Říká se „přišla k sobě“, ale Marie měla spíš pocit, že se ztratila. Místo beránčí kožešiny měla kolem těla studená bílá prostěradla, která nebyla ani hebká, ani tichá jako sníh, protože pod nimi se skrývala tvrdá sádra. Když se po dlouhé rekonvalescenci znovu postavila na nohy – a dva měsíce nato se naučila chodit i bez holí, ukázalo se, že poněkud kulhá.