20/ Odkud jdeš, kam nepřicházíš

Přihlásil jsem se na filozofickou fakultu, obor psychologie, a dostavil se na přijímací zkoušky. Kamarád z Kulidu Jirka mi dal seznam otázek, u kterých se neznalost nepromíjí: jak se jmenují první tajemníci západních komunistických stran (Togliatti a Thorez, Palmiro a Maurice); které země svrhly kolonialistické jho, které země je v blízké době svrhnou (protože je k tomu povzbudil Nikita Chruščov); datum založení Komunistické strany Československa. Slova se ujal usměvavý a vlídný profesor – a na nic z toho se nezeptal. Mrkl na mne zvědavě a řekl pomalu: „Kdo byl Freud?“

Freud je přece zakázaný, odpověděl jsem bleskově, ale jen pro sebe. Komise vyčkávala, dvě starší přísedící zatajily dech.

V dědečkově knihovně jsem v pubertě objevil zažloutlé sešity Freudova Úvodu do psychoanalýzy, zapomenuté nebo skryté za svazky atlasů a encyklopedií. Freud byl zakázaný, v knihovnách ani v knihkupectvích neexistoval a nebylo přípustné o něm vědět nic jiného, než že je „představitel buržoazní psychologie“. To slovní spojení se mi tak hnusilo, že jsem po chvíli váhání Ferdovy tajné sešity přiznal. Několik členů komise se usmálo.

Když jsem o své šílené pravdomluvnosti referoval doma, Josef se lekl a posmutněl: s tím Freudem se dostaneš leda do blázince mezi blázny, prorokoval. Ačkoliv musel dávno vědět, co se doma skrývá v knihovně po Ferdovi za encyklopedií a za ruskými klasiky. Hned vedle pojednání ze sexuologie, které podle roku vydání koupil Josef, a ne Ferda. Protože tenkrát v pubertě jsem hledal sexuologii a Freuda jsem vzal na vědomí jen okrajově. Zapřít jsem ho ale nedokázal.

V nejlepším se do blázince dostaneš jako poskok, jako pomocná síla, jako uklízeč, sliboval mi jasnovidně Josef. Za měsíc přišla zpráva, že jsem na studium psychologie přijat. Patnáct let nato se naplnilo i Josefovo proroctví a já nastoupil v ústavu pro mentálně nestandardní pacienty, který vedl Benjamin.

O dva ročníky přede mnou studoval na fakultě stejný obor Kazimír. Ve svém doporučení ze školy měl zaznamenáno i to, že se aktivně zúčastnil organizace sportovní akce brněnské mládeže Výstup na Everest. Sám k tomu připsal, že jeho podíl na sportovní akci byl zaměřen na psychologickou podporu účastníků. Neupřesnil, že mu jeden účastník utekl a že to byla velká ostuda. Kazimírův zadek na vysoké škole poněkud zeštíhlel a změnil výraz. Oči za skly brýlí dál působily žlutozeleně.

Kristýnka chtěla studovat medicínu, aby mohla být užitečná v Africe. Po maturitě ale neměla šanci dostat se na žádnou fakultu, natož na lékařskou, protože v kádrovém dotazníku žil její mrtvý otec Přemysl na věky. Kádrový dotazník obsahoval rubriku „původní povolání otce“ a správná odpověď zněla dělník nebo rolník. „Samostatně hospodařící rolník“ nebyla správná odpověď, byla to naopak velmi špatná odpověď, ještě horší byla kulak a odpověď ze všech špatných odpovědí nejhorší byla „odsouzený za napadení veřejného činitele“. Kristýnka dotazník zahodila a šla pracovat jako uklízečka do městské knihovny. Poradil jí to psychiatr, který měl v blázinci na starost její matku Lýdii, a ředitel knihovny byl jeho známý. Nejkratší cesta vede oklikou, pravil laskavě pan primář, doktor Moudrý, a Kristýnka se vyzbrojila gumovými rukavicemi, zatímco smetáky, kýble a hadry dodávala knihovna.

„Tak krásnou uklízečku jsme tu ještě neměli,“ řekl ředitel na uvítanou a přidělil Kristýnce rajón, kde byly jenom kanceláře a chodby, žádné záchody ani jídelna. Smýčila je brzo ráno a pozdě večer, přes den sedala v čítárně a studovala latinu, biologii a anatomii. Po roce přihlášku na lékařskou fakultu vyplnila. Do rubriky nadepsané „původní povolání“ vnesla krasopisným hůlkovým písmem magické slovo „dělnice“. Do rubriky „původní povolání otce“ napsala slovo „rolník“, protože jí to poradil ředitel knihovny. Původně přece váš otec rolníkem byl, řekl jí ředitel důrazně a jaksi naštvaně. Kromě toho znalecky sestrojil pochvalný posudek zaměstnavatele a nasázel do něho klíčová slova jako „plnění úkolů“, „uvědomělost“ a „obliba v kolektivu“. Časy se mění, Kristýnko, řekl jí optimisticky, když jí posudek předával, navíc zatelefonoval nějakému známému na krajském výboru strany. Časy se měnily a násilnou kolektivizaci zemědělství už ve státě neschvaloval nikdo, ani ti, kdo ji o patnáct let dřív brutálně provedli. Kristýnka se oklikou přes knihovnu přiblížila vysněné Africe, kde mínila pečovat o potřebné, zejména o děti.

Ota zatím dokončil stavařinu a odešel do Prahy do nějakého podniku specializovaného na restaurování fasád. Jednoho dne roku 1978 bude pracovat na lešení, pod kterým projde se sehnutou hlavou Marie, až přijede do Prahy hledat svého otce Jaromíra. Ota a Marie se o sobě v tu chvíli nic nedozvědí, ale osud bude dál pracovat na tom, aby se v pravý čas setkali, aby se životy vetkaly do jednoho velkého obrazu, kroky a lásky se v něm proplétají.

Kristýnka na medicíně skládala jednu zkoušku za druhou a poctivě docházela i na pitvy. Při pitvě se ve třetím ročníku také znovu setkala s Velemírem. Nepoznala ho hned, nebyl totiž vůbec k poznání, až teprve mateřské znaménko ji vyburcovalo (lentigo v pokožce na pravé lícní kosti). Měla je dobře v paměti, vždyť tři roky trávila na táborech předlouhé chvíle s očima chtě nechtě upřenýma do Velemírovy tváře, každé ráno a každý večer, v létě i v zimě na nástupišti, kde děti stály v útvaru na třech stranách velkého obdélníku, aby každé na Velemíra dobře vidělo.

Při vztyčování vlajky hledělo znaménko vzhůru z pravé tváře jako excentrické třetí oko. Na pochodech moravskou, českou a slovenskou krajinou plulo vstříc zelenému moři lesů a polí, jako erb na lodní přídi. U táboráku a pod vánočním stromkem se lesklo jako uhlík, který se co chvíli rozhoří. A taky jako tečka čekající, až přijde čas, aby se posadila za příběh, který Velemír dovedl z každé události velkolepě vykřesat.

Pro budoucnost afrických sirotků snášela Kristýnka všechny stinné stránky lékařských studií stoicky. Něco strašlivého vyhání děti z rodných afrických chýší a Kristýnka cítí tu přízračnou křivdu po celém těle, věří, že v africké nemocnici pokořené děti nějak uzdraví. A sebe možná taky. Naděje obrácená k africkému kontinentu ji přenáší přes odpor k pitvám. Zápach lyzolu ani žuchnutí mrtvého těla na pitevní stůl ji ve třetím ročníku už nerozruší. To známé znaménko uviděla na tváři bezejmenného opilce, který zmrzl někde ve škarpě a nikdo se o něho nepřihlásil.

Jen pomalu jí začalo docházet, že pokud se ten nezapomenutelný černý flíček nachází na tváři Velemíra, musí Velemírovi patřit celá tvář. A je-li tu Velemírova tvář, musí být Velemírovo i tělo. A pokud je to Velemírovo tělo, leží na pitevním stole Velemírova mrtvola. Mrtvola znamená, že je mrtvý. Velemír.

Kristýnka dýchala zhluboka lyzolem prostoupený vzduch, hlava se jí točila. Mužské tělo zchlazené na pět stupňů Celsia bylo nahé. Uvnitř jsou játra, která si určitě alkoholem poničil. Kůže nebyla porušena, jen několik podlitin prozrazovalo, že spadl do škarpy, kde ho našli. Asi byl opilý a pádem ztratil vědomí. Nebo neztratil. A potom zmrzl. Vlasy jsou popelavé a pořád ještě husté. Nikdy už nebudou plavě vlát v čele zástupu dětí uhánějících v měsíční noci zimní krajinou na lyžích.

Nad pokořenou lidskou schránou uviděla Kristýnka obraz lehkonohého blonďatého hezkého muže, za kterým kvapí a funí čtyřicet dětí. Lezou na vrcholek kterési zasněžené strmé hory. Zrychlený dech, tlukot srdce a pohled do modrobílé dálky valašského pomezí probouzí nevysvětlitelnou radost, sněžnou extázi. Kristýnka v pitevně neomdlela, neztratila vědomí. Kristýnčino vědomí vylétlo za stěny pitevny a proniklo do třpytivých sněžných krystalů v bílé krajině zalité sluncem a dál, do horské boudy, do vytopeného sálu.

Kristýnka si jídelnu s kamny na dřevo znovu prohlíží dětskýma očima: světnice je živá a voňavá, jako by se děti teprve včera vrátily z té dávné zimní expedice. Diví se, že polínko neprávem nastrčené za jezulátko zůstalo po ateistickém svatvečeru ležet v plenkách v kolébce. Mělo dva suky v místě, kde by byly oči, kdyby to bylo lidské dítě. V tichu voňavé venkovské jizby se suky ve dřevě znenáhla rozšiřují, v zornicích dřevěných očí se leskne uzounký černý otvor. V polínku se probouzí vzpomínka, kterou v sobě chovají všechna polena z českých lesů: je to vzpomínka na hrůzostrašnou pohádku o Otesánkovi, který vyrostl ze dřeva, ze sukovitého kusu. Chudí bezdětní manželé si ho bezbožně uložili do kolébky.

V pohádce přinesl muž polínko z lesa proto, že litoval svoji ženu, že nemá co chovat. Snad se bál, že on sám nemůže mít děti. Nebo ona. Oběma bylo bez dětí smutno. Polínko v plence k jejich radostnému překvapení začalo rychle růst, den za dnem přibývalo na váze, a pokud nespalo, mělo pořád děsný, neukojitelný hlad. Když Otesánka jeho nepokrevní rodiče krmili, koukalo na ně ze sukovité tváře cosi zvířecího. Lačnost, a ne jen na obyčejné jídlo. To stvoření nemělo hezký výraz a oni raději odvraceli oči. Však ho ta zlost jednou přejde, doufali. Hlavně byli rádi, že chlapec roste a dobře jí, byl to přece jejich syn. Občas o svém podivném rodičovství přemýšleli, každý zvlášť, aby ten druhý nepropadl pochybám a zklamání. Když Otesánek křičel (přesněji hulákal, protože dětský pláč z jeho úst nikdy nevyšel), v suchém dřevěném hlase zazněla i temná šelmí výhružka. Brzo vyrostl do velikosti pětiletého dítěte a snědl všechno, co doma našel. Rostl dál o překot a snědl i všechno, co našel v hospodářství, včetně prasete z chlívku a králíků z králíkárny. Jednoho rána schlamstnul pošťáka, který přišel s dopisem, o pár dní později sousedku a nakonec sežral i mámu a tátu. Vždyť byli jedlí. Tak to bylo v pohádce o dítěti, které se nenarodilo z vůle boží.

Jakmile si Velemírovo polínko na Otesánka vzpomnělo, radostně povyrostlo, přestože ho nikdo nechoval v náručí, nikdo je nekrmil, nikdo se o ně nestaral. Moc nechybělo, aby je po svatvečeru vylovili z hadříku a hodili do kamen. Byl by to jeho přirozený konec, ale to se nestalo.

Děti té noci vyjely na lyžařský výstup na hřebeny hor a cítily se na sněhu jiskřícím v měsíčních paprscích jako ve snách. Ani druhý den nikoho nenapadlo hodit tu divnou panenku, to falešně svatvečerní jezulátko v hadříku do ohně. Nechali je, kde bylo, v koši proměněném na jeden večer v kolébku. Kromě očí bylo už na polínku rozeznat nos, krk a ruce. Když se děti s Velemírem vrátily z lyžařského zájezdu domů, skončil dřevěný panáček někde ve sklepě. Časem se objevil i náznak uší a obočí. Co se asi z toho položivého kusu dřeva po sedmi letech vyklubalo?

Velemír jednoho dne zmizel z funkce vedoucího. Odešel z Domu pionýrů v Lužánkách, vypařil se z kasina hlídaného sousoším zasvěceným bohům komunismu i podzemí. Šeptalo se, že ho propustili. Rodiče jemu svěřených dětí si v náznacích sdělovali zvěsti o skandálu, který mu hrozil, protože jedna z dívenek-pionýrek prozradila mamince, že jí po sprchování třel nahou ručníkem: do ruda, aby se nenachladila. A taky ji natíral alpou, i v rozkroku. Matce bylo divné, jak to dítě chodí. Se ztuhlýma nohama, jako dřevěný panáček.

Po propuštění z Domu pionýrů Velemír povýšil, stal se funkcionářem na nějakém důležitém místě, snad na národním výboru. Dojížděl tam ráno tramvají, ale vracel se pěšky, ty čtyři kilometry byly pro jeho dlouhé nohy jako nic, jen žízeň ho cestou začala trápit, žízeň nashromážděná za všechny ty roky, kdy pil jen čaj a bílou kávu. Doma na něho nikdo nečekal, a tak se stavoval cestou z práce v hospodě, nebo v putyce, nebo jen ve výčepu, kde člověka obslouží u pultu, ani nemusí sedat ke stolu. Ve výčepech bývají stoly polité a Velemír dbal na hygienu, chtěl mít všechno vydezinfikované jako alpou. Dezinfikoval se zevnitř rumem, vodkou, mysliveckou, kmínkou a žitnou, levým loktem se přitom lehce opíral o pult a nahlížel do flekaté mapy umatlaného umakartu. Všichni jeho svěřenci se dovedli orientovat podle mapy, i podle buzoly, dovedli určovat azimut a dojít do cílového místa i v noci. Na rozpité umakartové mapě Velemír své pionýry nenašel, chyběli mu a bolelo ho, že se k němu už nikdy nevrátí. Kristýnka jednou zahlédla Velemíra otevřenými hospodskými dveřmi s decinkovou sklenkou z tlustého skla v ruce, hlavu zakloněnou. Z profilu nasvícený vystouplý ohryzek při loku vodky na ex nadskočil, Velemír dopil, zaplatil a beze slova odcházel nejistým krokem do tmy, v khaki větrovce jako Fidel Castro, jen s plavým plnovousem. Kristýnka zůstala tiše stát na kraji chodníku, ale nevšiml si jí. Jak šel čas, byl víc a víc zahleděný do sebe, plnovous měl míň a míň upravený a pajzly, kde do sebe každý večer kopnul něco na kuráž, se posouvaly dál a dál ke kraji města.

Kristýnce po tom setkání vyvstala před očima rozpálená náves ve Věstonicích o sobotním odpoledni: ve vsi mrtvo, jen patnáct žíznivých kluků a holek tam před sedmi lety stojí v kruhu a každý má právo na dvanáct loků vody. To nebyl zimní výlet, byl to letní, třicet kilometrů dlouhý pochod, s ruksakem. Všechny zraky úzkostně sledují očazený kotlík s vodou. S chladivou živou vodou, kterou Jan právě napumpoval v zahradě s nápisem Zlý pes. Pod nakloněným kotlíkem je vidět ohryzek pijícího pionýra a ten prozrazuje, že každý, kdo právě pije, polyká obrovskými hlty. Skupina žíznivých dětí se vpíjí očima do poskakujících ohryzků a počítá loky. Nikdo si netroufne jít přes dvanáct. Velké hlty bolí v hrtanu a na prsou. Vody rychle ubývá, ale napumpovat ji v zahradě podruhé, to Velemír nedovolí.

Mrtvoly nalezené bez dokladů končily v márnici fakultní nemocnice. Když se o ně do dvou měsíců nikdo nepřihlásil, putovaly z lednice do pitevny jako cvičební materiál pro mediky. Znaménko v mrtvolné tváři se Kristýnce roztočilo před očima s celou pitevnou. Zvětšovalo se, rostlo a točilo jako oči Otesánka zabaleného do plenky, až vystoupilo z Velemírovy tváře a rozevřelo průrvu velkou jako vchod do černé jeskyně v Erbenově velikonoční baladě o skrytém pokladu. Jako vír vtáhlo Kristýnku kamsi do mlhy, kde se rozevírají průchody jiných světů, krajina začala tmavnout a na pozadí se rozsvěcovaly světlušky a jiskry. Záře svíček a plameny v kamnech? Nebo táborák na svahu Tater? Kristýnce je dobře v tom černém, ohněm osvětleném prostoru, nechce se z něho vrátit do studené smrduté pitevny. Tmavé vločky překrývají vidění, vstupuje tma. Asistent vedoucí pitvu se odmlčí a ironicky pohlédne směrem, kde se drobné tělo v bílém plášti tiše svezlo na podlahu. Dva hbití kolegové je za ruce a za nohy vynášejí z pitevního sálu.