34/ Nevrátíš se dvakrát do stejného domu

Filip se poprvé rozjel do Starých Dvorů po babiččině smrti. Na co vlastně tenkrát vzpomínal? Za vesnicí u lesa tam mají přívětivý hřbitov s krásnou vyhlídkou do kraje. Filipův otec Přemysl ani děda František na tom hřbitově neleží. Filip má náladu, jako by jel na hřbitov, ale ani babička Anna tam neleží. Na Křišťálovic hrobce je poslední nápis z války, když zemřela stará mama, Růženka. Možná, že patnáctiletý zákaz vstupu na okres neplatil pro mrtvé, ale kdo by je do rodinného hrobu doprovázel? Živí měli zákaz – a ty roky nikdo z nich nepočítal. Aspoň ne nahlas. Patnáct let, to byla celá věčnost toho dne, kdy rozhrkaný smradlavý autobus vyklopil v Brně před nádražím babičku Annu, matku Lýdii a tři bledé děti. Než dojeli tramvají číslo 1 do Králova Pole k babiččině sestře Růžence, přestaly být Staré Dvory skutečné. Jen jméno Staré Dvory s nimi zůstalo a časem z něho vyrostla vesnice mnohem hezčí, teplejší a světlejší, než kdy Staré Dvory mohly být. Byla v každém okamžiku a z každého místa přístupná, obyvatelná, útulná a bezpečná.

Babička Anna se do Starých Dvorů nechtěla vrátit, ani když zákaz vstupu do okresu vypršel. Soudní výnos o zákazu pobytu předával v roce 1951 babičce sám Křen, vyhledal ji kvůli tomu na seníku, když tam s dětmi a se snachou přespávali v prvních dnech po vyhnání ze statku. Křen se do jejich uprázdněného domu stěhoval hned, ani neměnil nábytek, ani peřiny nedal pryč, a dokonce i nádobí používal tak, jak bylo, něco v kuchyni a něco v komoře. To věděla Anna od sousedů, kteří šeptem poslali do Brna vzkaz po jedné kmotře. Nemohla ani do Dvorů, ani na hřbitov. Zákaz je zákaz, platí na celé území. Jak bude po patnácti letech vypadat hrob jejích rodičů? Dala na něj s mužem Františkem ještě za války udělat bytelný mramorový náhrobek s velkým bílým andělem, který zesnulým zjednával zdviženým prstem úctu a klid.

Povolení přestěhovat se do Brna dostala Anna na základě psychiatrické diagnózy, kterou udělali v černovickém blázinci její snaše Lýdii. Nebo možná na přímluvu jednoho lékaře, který kdysi dávno Lidku znal. Hned první rok dostala Anna do Brna vzkaz od neznámého pisatele, tužkou a tiskacími písmeny na ohmataném koresponďáku: „S anděly pracující lid skoncoval stejně jako s kulaky.“

Filip přemýšlí, jestli by neměl Anninu urnu převézt do Starých Dvorů a uložit tam na hřbitov. Dívá se oknem autobusu do krajiny jako každý normální cestující, který předpokládá, že pohyb se bude odehrávat směrem dopředu, v prostoru i v čase. Normální cestující, pokud existují, vědí, odkud kam jedou.

Filip vystoupil z autobusu jako poslední. Pomalým krokem došel doprostřed návsi a natočil se čelem k bývalému statku. Potom zvedl dosud sklopené oči. Vrata jsou natřená nazeleno a to se Filipovi krutě nelíbí. Dřevo je dřevo, říká si nespokojeně, má zůstat v přírodní barvě. Pamatoval si je namořené, hnědé. V předzahrádce kvetou pořád ty stejné floxy a měsíčky, jako by se o ně pořád starala babička Anna. Copak je květinám jedno, komu patří? říká si Filip. Na baráku je omítka z břízolitu, pablesky slídové drti v šedé omítce Filipa bolí, jako kdyby se mu skleněná drť zatínala do kůže. Proč vlastně přijel? Kouká skrz plot jako nešťastný mužský, který špehuje nevěrnou ženskou. Na zvonek nesáhl, ale měl velkou chuť se podívat do okna kuchyně, jestli tam nestojí mléko. V Brně si jako kluk představil, že se v hrníčkách a ve džbánu srazilo na stole, když je nevypili, a chtěl vědět, jestli se z něj udělal tvaroh a potom syrečky. Na které sedaly mouchy, až se v nich vylíhli červi. Červi byli mastní a Filip ztratil chuť na všechno mléko světa. Marně ho babička Anna přemlouvala, nikdy už se nenapil bílého nápoje, daru zvířete ze všech nejpokornějšího. Ve vesnici se šeptalo, že združstevňovatelé přišli schválně k večeři, když byla celá rodina pěkně pohromadě.

Rodina Křišťálů sedí kolem stolu, čekají, až děda František požehná jídlu, rychle se pokřižují, jen tak letmo prsty přeletí od čela k srdci a křížem, hlavu mírně sklopenou. Přesně v tu chvíli, kdy sklopili hlavy, se ozvaly rány a kopance do dveří. Kolektivizátor Křen byl toho večera v hospodě za borce a hrdinu: „To jste měli vidět, jak koukali, to překvapení!“ Křen práskl o stůl prázdnou sklenicí od piva a pod dojmem vlastní důležitosti zvedl ukazovák, že chce další půllitr. Chtěl ještě dlouho vyprávět, jak konal toho večera ve vsi třídní boj, chlapi se ale dívali pod stoly, nic neříkali, vypadali najednou, jako že Křena nevidí a neslyší.

V knize živých a mrtvých jsou nesmazatelně zapsané věci malé i velké. Nejsou tam převyprávěné, jsou do ní otisknuté přímo tak, jak se staly, jsou přesně a navždycky přítomné. Trvají ve věčné přítomnosti. Ale to Filip kuchyňským oknem neuvidí. Ostatně i okna domu jsou jiná, větší, a mají hliníkové, dobře těsnící rámy.

Statek měl původně bílou omítku a dřevěná okna, toto stavení je jakési jiné, ošklivé. Ani plot není z dřevěných tyček, které jeho otec vyloupal z kůry, zarovnal a vyhladil. Na jeho místě stojí zapšklá ohrada z vertikálně postavených cementových traverz, které si Křen přivezl ze stavby družstevního kravína. Všichni přední kolektivizátoři si udělali nový plot z těch stejných družstevních traverz, zašroubovali do nich družstevní hmoždinky a přes to natáhli drátěnou síť stejné provenience. Kravín stojí už pěknou řádku let, ale na šedivých ohradách se časem nic nemění, nestárnou, jsou již od svého zrodu šeredné a jejich šerednost je trvanlivá, nadčasová.

Od vedlejšího stavení pozoruje Filipa zděšeným pohledem soused Vavrouš. K smrti se polekal, když spatřil, že se Přemysl vrátil z kriminálu. Vždyť Přemysl měl už dávno být po smrti! Zpráva o jeho konci se tenkrát do vesnice dostala. Vavrouš couvá do síně a odtud do nitra domu, do světnice. Opře se o stěnu, vydechne a řekne nahlas: „To není možný.“ Přiskočí k oknu, skrčí se, aby ho nebylo zvenčí vidět, a vyjeveně kouká zpoza záclony, jak mladý statný muž nepřítomně pozoruje floxy a měsíčky.

Do domu se Křen začal stěhovat hned nazítří po první kolektivizační akci, aby mu kořist někdo nevyfoukl. Mléko, které zůstalo v hrnečcích na stole, jeho matka vylila a hrnečky umyla. Zeptala se syna, jestli by za Přemyslovou rodinou neměli někam poslat aspoň nádobí, talíře, hrnky s modrým zdobením a nějaký ten pekáč. „A vždyť oni to nebudou potřebovat,“ pronesl Křen osudovým, prorockým tónem. A měl pravdu. Vždyť neměli kam jít. Křen se zabydlel, i ženu si do svého nového domu přivedl, nemluvnou ženskou odkudsi zdaleka. Bydlí na statku dodnes, on i jeho dva synové. Filip se rozhodl, že se do Starých Dvorů už nikdy nevrátí.

Ale přijel podruhé, s bratrem Otou. Odhodlali se k tomu, když se koncem století, koncem tisíciletí, začalo proslýchat, že by statek mohli dostat zpátky. Bratři byli starší než jejich otec, když umíral, Vavrouš tentokrát nepodlehl panice, ale trochu se přece lekl. Dva živí Přemyslové místo jednoho mrtvého Přemysla mohli být nebezpeční. Statky se budou vracet původním majitelům a jejich dědicům, i půda se snad prý má vracet. Ale to je nesmysl, čtyřicet let jsme tady dřeli, a teď aby si někdo vzal naše pole. A rybníky a lesy. A možná dokonce i chalupy? Vavrouš dostal statek Dolejších, kteří se také museli vystěhovat, ale zákaz vstupu na okres nedostali. Ani v kriminále nebyli. Vavrouš se jich zpočátku trochu bál, ale když bylo jasné, že odtáhli někam daleko, k čertu, zvykl si na statek, postavil traverzovou ohradu a ve stáji si nechal kozu a krávu. Pole a všechno ostatní připadlo družstvu, kromě slepic a králíků. Celá vesnice šla do družstva, za půdou a za dobytkem, kam jinam by šli. Křišťálovi měli pech, protože Křen si zamanul bydlet akorát u nich. Být nejlepší ve vsi se opravdu nevyplácí, říkal si Vavrouš od té doby. Kdysi jeho táta starému Křišťálovi záviděl. Křen ale není špatný soused. Když veze domů z družstevního brambory, má naloženo i pro Vavrouše, například. Teď už by František Křišťál byl taky dědek, jako Vavrouš. Avšak František Křišťál, který už dávno nežije, je napořád urostlý a vlasatý. Mladší a zachovalejší než jeho potomci dneska. Odkud asi jeho synátoři přijeli? Vavrouš odvážně vyšel před dům, změřil si je zblízka a zamířil k hospodě.

Filip a Ota Vavrouše zdraví, protože na vsi se přece zdraví. Vavrouš sebou trhne, na pozdrav cosi zahuhňá. Ota si prohlíží zelená vrata rodného domu a Vavrouše napadne úsloví „Čumí jak tele na nová vrata.“ Chtěl by se přivandrovalci vysmát a poslat oba ty chlapy pryč. Ota zkoumá ochrannou stříšku nad zvonky, je udělaná z průsvitné hřebenové tašky, stejnou stříšku mají nad všemi zvonky, ve všech domech. Není to divné?

„Dem na pivo,“ říká Ota Přemyslovým hlasem i přízvukem. Hospoda je naproti, u autobusové zastávky. Vavrouš už sedí ve výčepu a kouká přes náves na ty dva. Místo rybníčku s rákosím je do pravé půle návsi vtěsnán hranatý betonový bazén, nádrž pro hasiče. Husy a kačeny zmizely, ale lípa a boží muka stojí na svém místě. U božích muk namísto lavičky parkuje červená škodovka. Co tady děláme, říká si tentokrát Ota, protože cesta do Starých Dvorů byl jeho blbý nápad.

Dědci ve výčepu už věděli, jaká krev se vrací do vsi. Dva pořádní chlapi to jsou! A sedli si zrovna ke stolu, u kterého se ožralý Křen holedbal, jak zatočil s jejich dědkem Františkem a s jejich tátou Přemyslem. Křišťálovic. V hospodě je ticho jako v kostele, pivaři si zblízka prohlížejí pocákanou desku dlouhého stolu. Ten jejich tatu pamatuje, jeho velké silné ruce jsou vepsány do dřeva hluboko pod špínou. Vrchní před nezvané návštěvníky hodil na stůl po půllitru a vrátil se za výčepní pult. Filip se dívá do pěny na pivu, Ota z okna. Ale pohled nezaostřují. Dům, na který se přijeli podívat, vypadá od hospody docela normálně, obyčejně, jako každý vesnický dům, jen zelená vrata jsou nadmíru křiklavá. Nemají s ním nic společného. V hospodě sedí samí neholení dědci ve zmačkaných gatích a košilích. Dědci všechno pamatují, ale nemluví. Přestali vzpomínat na dobu, kdy Křišťálovy vyhnali ze vsi. Někteří už si ani nepamatují, že milicionáře tenkrát přivedl Křen. Další dvě rodiny se musely odstěhovat, je to dávno a dávno jsou všichni v JZD. Nalezli tam do týdne, jen co Křen zabavil pro sebe největší statek a nejlepší pole. Raději po dobrém než po zlém. Už je to jedno a žije se líp. Mladí se nadřou míň než oni tenkrát, mají motorky a ledničky. I auta mají. Ale jak bude dál? Co se zas má měnit? Ještě před pár lety jsme mohli prase krmit chlebem, vyplatilo se to. Teď už by to možný nebylo, pekárny jsou najednou soukromý.

Pěna na půllitru před Filipem nasákla šedými myšlenkami plazícími se po zdech a po koutech hospody bezmála půl století. Ota kouká oknem na náves a vidí tam neviditelné věci. Ty stejné neviditelné věci Filip pozoruje ve žloutnoucí polospadlé čepici na půllitru. Staré Dvory, zrozené z hladivého, útulného a obyvatelného jména, právě v tuto chvíli přestaly existovat. Tahle vesnice, ta ať jde k čertu. Ze dveří bratry provázelo husté zakouřené ticho.

Mozek občas myslí, ale častěji zapomíná, myslí na něco jiného než na nepříjemnosti. O duši Vavrouš někdy přemýšlí, třeba když jde za svítání v mlze do lesa s košíkem na hříbky. V šumu hospody se to daří hůř. Ale i hospoda poslední dobou ztrácí štamgasty jako farář ovečky, prej že vinou televize. Jen to je Vavroušovi líto, že taneční zábavy nejsou, co bývaly: po těch se dědkům nejvíc stýská. Mladí jezdí na disko kamsi, to pro staré není, a tak ani nemůžou koukat holkám na nohy a na prdele.

„Jestli si na mý půdě postavíš dům, tak ti ho podpálím, kdybych měl jít do kriminálu,“ řekl před rokem Vavroušovi syn starého Dolejšího. I on už mohl být mrtvý nebo daleko odstěhovaný jako tenhle syn starého Křišťála, ale místo toho přijel do Starých Dvorů po dlouhatánské době jednou večer, autem. Zastavil zrovna před domem svého děda a svého otce. Vylezl z ojeté škodovky a stál pod lampou, aby ho Vavrouš poznal. Ruce měl obě sevřené v pěst. Tak Vavroušovi došlo, že jsme opravdu na přelomu věků. Jen v hospodě bohužel nikdo nevěděl, jak přesně k tomu došlo, ani proč.

Vavrouš má od národního výboru povolení k stavbě baráku pro kluka, materiál si sháněl celý rok a všelijak, něco dostal, něco ukradl v Jednotném zemědělském družstvu, stavbu s boží pomocí dokončil. Syn už bydlí, mají rodinu. Ale dějí se najednou divné věci: ruší se národní výbor a platnost povolení ke stavbě pro Vavrouše synátora na zkolektivizovaném pozemku starého Dolejšího také zrušili. Co to má znamenat? S Vavroušem se o tom nikdo nechce bavit, každý to ví, komu pozemek patřil kdysi, i když to jméno čtyřicet let nikdo nahlas nevyslovil. A že jim má pozemek i dům patřit znovu? Co je to zase za cizí slovo, restituce? S tím nechci mít nic společného.

Vavrouš synovi o Dolejšího hrozbě nic neřekne, ať si v novém spokojeně užijí, ať si rodina s děckem klidně bydlí. Třeba už čekají druhé. Jen psa pořídí zlého, kousavého, a na noc ho bude odvazovat z řetězu. Na žhářství je přece paragraf, přemítá Vavrouš a neví, jestli má Dolejšího udat za ty výhrůžky, nebo mu raději nabídnout nějaké peníze.

Půllitráky zůstaly na stole skoro plné, pod jedním bankovka, kterou tam bratři zastrčili. Na odchodu pozdravili a jejich hlasy teď znějí Vavroušovi v uších a v uších dalších pěti dědků z vesnice.

Ota s Filipem měli k této návštěvě důvod. Chtěli se podívat, jestli by ve statku mohly žít matka a sestra. Kdyby byl statek jejich. Kdyby se ženské vrátily z blázinců. „Napřed ať jdou mrtví,“ řekl Ota na návsi a bratři zamířili za vesnici, k hřbitovu s krásnou vyhlídkou. Po bílém andělovi zbyl na hrobě sokl 60 × 60 cm, půl metru vysoký. Podvečerní nebe perleťově svítilo, rozvlněná krajina protkávaná lesy a rybníky vypadala, že se v jejím útulném klíně nic zlého nemůže přihodit. I mraky byly půvabné, prozářené posledními slunečními paprsky. Na úzké silničce k autobusu přibrzdila postarší škodovka. „Nechcete svézt, chlapi?“ zavolal na bratry mužský hlas. Pozvání bylo příjemné skoro jako vyhlídka do kraje a Ota s Filipem rádi nasedli. Řidič měl cestu do Velkého Meziříčí a ochotně nabídl, že je hodí na poslední autobus. Ze zadního sedadla Filip pozoroval, jak se tomu mužskému třese hlava: začínající Parkinson. Filipovi ho bylo líto, Ota byl za svezení vděčný. Muž vypadal přívětivěji než pantátové v hospodě, příjemně se s bratry rozloučil, ale jméno neřekl, to se na stopu nedělá, však oni taky neřekli svoje. A tak se nedozvěděli, že je k autobusu vezl Křenův syn. Zato ten se od Vavrouše dozvěděl, co vezl za lidi a na co se přijeli podívat. A že si dali pivo, které nedopili.