38/ Závěry

Od rozpadu sovětské říše vzrůstá doložený počet obětí bolševického teroru. Sedmdesát dva let trvala věčnost, na kterou zahynuli, a tou měrou, jak se ta věčnost od nás odsouvá, se počet mrtvých přesněji počítá. I svědomitěji se počítá, možná i upřímněji, je to snadnější, když kati jsou po smrti taky.

Kdyby jeden jediný člověk trpěl, kdyby jeden jediný byl umučený jako petrohradský patriarcha Benjamin, všichni bychom věděli, jak umíral, kdo byla jeho matka, kde jsou děti. Snad bychom dokonce věděli, kde leží jeho tělo. Určitě bychom věděli, kdo za jeho smrt může, kdo přiložil ruku k dílu, kdo poručil, kdo se díval jinam, kdo si tou smrtí polepšil. Kdyby zahynul jeden člověk, nikdy bychom na něho nezapomněli. Miliony jsou za hranicí lidskosti, na miliony se snadněji zapomíná. Abstraktněji vzpomíná. (Metropolitu Benjamina polévali vodou na mrazu, až se proměnil v ledový sloup. Alexej o něm vyprávěl Lucii, když se zastavila na nábřeží Velké Něvy, aby si lépe prohlédla křižník Auroru; o třicet tři roků později o něm napsal Alexandr Jakovlev v knize Rusko plné křížů: vybral jsem jedno z nejméně drastických umučení.)

Když jsem přijel do Itálie, platilo mezi kolegy i mezi přáteli, že v gulagu zahynulo mnohem míň lidí než v nacistických koncentrácích a Alexandr Solženicyn že je „objektivní reakcionář“. I v Itálii světil účel prostředky. Milovníci Sovětského svazu pustili k vodě Stalina, ale Lenina si chránili, nevěděli, že v roce 1922 sepsal dekret, v němž stojí psáno: „Čím víc představitelů reakčního duchovenstva se nám podaří zastřelit, tím lépe.“ A proč by ostatně takový detail měli znát? To já jsem nechápal důležité věci! („V komunistických zemích není nezaměstnanost!“ „Ceny jsou všude stejné!“ „Nemusí se běhat po obchodech a hledat, kde mají slevy!“) Jeden jinak hodný člověk mi zhurta vysvětlil, že za sociální vymoženosti vděčí italská dělnická třída Stalinovi a gulag že byl nezbytným zlem na cestě ke spravedlnosti pro pracující, kteří měli ten pech, že se narodili na kapitalistickém Západě. Jak jsem koupil, tak prodávám.

I já jsem byl objektivně reakční. Každé veřejné mínění má trvání na dobu omezenou a je bez záruky.

Básník Pocel zemřel nedlouho po Josefovi. Věra se nám pomalu a dlouho ztrácela před očima, ubývalo jí rok od roku, návštěvu za návštěvou, až byla vychrtlá jako z koncentráku, jako Ferda, když se vrátil domů po válce. Do Brna, do bývalého odbojářského domu u Slovanského náměstí, jsme s Marií pravidelně jezdili. Ostnatému drátu bylo odzvoněno klíči na Václavském náměstí, zhroucení neefektivních totalitních států někdo tiše odstartoval z Kremlu. Vjezd do země už nehlídalo žádné kulometné hnízdo, jen tvrdé obrysy bunkrů a zbytky složitých zátarasů lemovaly silnici u hraničního přechodu Mikulov. (Ještě ten večer dvacátého listopadu, kdy jsme stáli s Marií bok po boku na balkoně nad jezerem v závrati z lidské vlny zvedající se na Václaváku, ještě ten večer jsme otevřeli zásuvku plnou starých, památných dokumentů a vylovili z ní propadlé české pasy. Druhý den jsme začali balit kufry, a než jsme vyjeli na první cestu směr Brno, Praha, Malá Mezopotámie, přestalo být důležité, jaké papíry ukážeme na hranicích.)

Svět se vydal docela jinou cestou, než radil Jarda Karafiát, král Artuš z Vodovy ulice. Ani tou, kterou radil jeho temperamentní oponent Olínek, se neubíral. A už vůbec se neřídil podle pěstitelských zásad, které vyšpekuloval Josef, když ho vyhodili z ústavu a on šel dělat agronoma do JZD. Byly to nejspokojenější roky jeho života, na nikoho už nemusel křičet, na žádné idiotské služební cesty už nemusel jezdit, měli ho tam rádi a JZD s jeho přispěním závratně zbohatlo.

Josef tu však s námi není a Věra se už neraduje z parmezánu ani z oliv, sotva občas uždibne čokolády. Nechce jíst, možná se bojí, že plný žaludek zpomalí umírání na smutek po něm. I na to, že děti utíkají do italštiny, když mluví mezi sebou. Naše děti znamená už plnoletý Michal a dospívající Blanka. Jezdili s námi za Věrou jen o prázdninách a na Vánoce a Věra litovala, že je neviděla růst: „Ale kde, proboha, mami, kam jsme neměli odcházet, kde jsme měli zůstat, abys je viděla růst? Vždyť víš, že jsme se v Římě našli!“ Věra o tom přemýšlí a vrtí hlavou. Ze sobotní party je poslední naživu a život si pouští do bytu míň a míň, aby ji nerušil z klimbání v křesle po Ferdovi a Jarmile.

Křeslo stálo v rohu zaprášeného obýváku se zbytkem monumentální Ferdovy knihovny. Pocelovy sbírky básní měla Věra v prostředních regálech a všechny s věnováním, včetně strojopisných kopií, tajně pořízených v dobách, kdy byl Štěpán Pocel jako básník zakázaný a bez vindry. Jen nové, krásně vázané vydání sebraných spisů v několika svazcích žádné věnování nemělo, to vyšlo až po slavném a slibném pádu komunismu, kterého se Štěpán želbohu nedočkal. Do Věry byl zamilovaný jako gymnazista, i ona do něho asi, ale míň.

„Jestli o tom Štěpán Pocel na onom světě něco ví, že ty knížky jsou tak pěkně udělané,“ řekla jednoho dne Věra a ukázala Marii na nový svazek jeho souborného díla. Marie vzala knížku z police, zalistovala a přečetla nahlas: stále jsou naši mrtví s námi / a nikdy vlastně nejsme sami / po chrpách které kvetly loni / slabounce jejich ruce voní.

Ty verše jsem si vtiskl do paměti, jako on si tenkrát zapamatoval má slova o stáří unikajícím do nevinnosti. Když Věra zemřela, dali jsme je vytisknout na její parte jako motto. Chrpy byly Věřiny nejoblíbenější květiny, modré jako oči její krásné matky Jarmily. Na parte jsme dali vytisknout i zlatý křížek ovinutý nějakou neurčitou polní květinou.

Pět let před smrtí se totiž Věra dala pokřtít díky svému životně nejoblíbenějšímu studentovi chemie Jeronýmovi, na kterého sestoupilo boží povolání mnoho let poté, co pod její ochrannou rukou odmaturoval a stal se inženýrem. Tajně vystudoval teologii a tajně se dal vysvětit na kněze, jako náš Martin. Tomu Věra nerozuměla a asi rozumět nechtěla. Dvacet let kroutila pohoršeně hlavou nad oběma. Až ji jednoho odpoledne sklonila před otcem Lukášem, kterého k ní Jeroným přivedl, a nechala se sama pokropit svěcenou vodou, před kterou nás tak přísně varovala, když jsme byli malí a zvědaví.

„Dala jsem se pokřtít,“ oznámila mi pak trochu provinile, „a nevím moc dobře proč. Ale teď to beru vážně.“ Jelikož už byla notně sklerotická, opakovala tu zpověď mnohokrát.

Nový zákon ležel na polici vedle křesla, ale Věra od jisté doby neudržela v ruce ani to lehčené vydání, které jí Martin opatřil. Oči jí ostatně taky nesloužily, brýle nestačily a ona říkala smutně: „Já tomu vlastně nerozumím.“

Na první Vánoce po její smrti jsme se rozhodli trávit Štědrý večer v domě nad jezerem. Možná je to poslední Štědrý večer podle tradice, kterou jsme si tady zavedli společně s Benjaminem a jeho ženou Barbarou, která učí italskou literaturu na stejném lyceu, kde Marie uplatňuje svůj básnicko-matematický talent. Tentokrát i s Florianou a jejím novým přítelem, antropologem a cestovatelem Tonim Gabbianem. Též Kristýnka, Michal, Blanka: devět lidí, což je na italské vánoční poměry jen docela malá společnost.

Z tradičních Vánoc našich českých rodin jsme zachovali stromek – živý v květináči. Svíčky z včelího vosku a české prskavky. Věra mi každý rok posílala poštou dva balíčky drobných, neškodných prskavek, protože italské prskavky jsou k použití až na Nový rok – a to jen na balkoně nebo na střeše. Srší z nich železné šupiny a není možné je zapalovat v bytě. Naše jedlička stojí přes rok na zahradě ve stínu, a dokud příliš nevyroste, stěhujeme ji na Vánoce zpátky do bytu. Jmenuje se Stromouš. Cukroví nepečeme, kapra nekupujeme, nechováme ve vaně, nesmažíme, nejíme. Ani bramborový salát. Dva balíčky prskavek z minulých let jsme našli v krabici s vánočními ozdobami ještě po Věřině smrti.

O Vánocích bývá v okolí Říma počasí teplejší a slunečnější než o Velikonocích, tomu jsme se každý rok znovu divili. Na hustých, sytě zelených stromech září koncem prosince zlaté pomeranče a mandarinky: tisíce drobných sluncí na svazích jižních kopců a v zahradách. Žasnu už dvacet let, že jsou ta pozemská slunce v zahradách krásná, dobrá a pravá. Tyto tři vlastnosti by měla mít každá pořádná věc, podle antických filozofů a podle mne. Na Štědrý večer se v zahradě skoro vždycky otevře první květ červené kamélie a Marie ji přinese v křišťálové váze po Jarmile na stůl.

Kristýnka připravuje jesličky, jak jí to ukázal Benjamin, připravuje je v Domě Sofie i u nás doma. První adventní neděli rozloží nerosty: kameny jako skály, stěny chlévu a žlab jako kolébku, velkou bílou mušli na vodu. Druhý týden vkládá do betléma svět rostlinný: mech, suchou jemnou trávu do kolébky, borové větvičky jako stromy v pozadí. Třetí adventní neděli vstupuje do jesliček svět zvířat, oslík a kráva v chlévě – a taky velbloudi, které povedou tři králové. Ovečky, které přivedou pastýři. Čtvrtou neděli se do mystéria uvádějí lidské postavy: Marie, Josef, pastýři, tři králové, kterým se italsky říká Králové kouzelníci, Re Magi, protože dokázali podle hvězd na nebi poznat, kdy se narodí Spasitel, a zavčas dojít do Betléma z daleké Persie. Nesou zlato, kadidlo a myrhu, symbolické dary.

O půlnoci 24. prosince si sedneme k jesličkám, Kristýnka zapálí novou svíčku z včelího vosku, Blanka vyjme ze stříbrné krabičky Jezulátko a uloží ho do kolébky. Chvíli mlčíme a já dojatě vzpomenu i na dětskou karikaturu betléma, kterou jsme kdysi vyrobili s Martinem, a na mocné ateistické žranice, které nám nezabránily prožít Vánoce stejně intenzivně jako dnes, ne-li víc.

„Vrátíte se domů?“ To je otázka, kterou položil cestovatel Toni, se kterým se dnes večer vidíme poprvé. Domů? Všichni se zamyslí, včetně Benjamina a Kristýnky, která jako vždycky poslouchá pozorně. Jen když na ni někdo přímo mluví, odvrátí pohled a čeká, až výron slov ustane.

Kde je domov, když kořeny máme na nebi? Těmito slovy jsem Tonimu neodpověděl, snažil jsem se však, co jsem mohl, jejich smysl přenést do souřadnic normální konverzace.

„Ale někde na zemi taky musíme žít,“ pokračuje volně v mém výkladu Benjamin, který ví, že Marie a děti jsou doma v této krásné zemi. Nebo všude?

Michal právě dostal stipendium do Paříže, doufá, že tam objeví nějakou kvalitnější filozofii než na římské Sapienze. Studoval už jeden semestr v Montrealu a jeden v Berlíně, a jestli na Sorbonně nenajde, co hledá a zatím nikde nenašel, vydá se na horu Athos. (Dodávám: vydal se na horu Athos a naučil se tam od nějakého starého, dobrého mnicha číst staré řecké rukopisy a teď neví, co dál.)

Blanka pracuje v biodynamickém hospodářství v Umbrii, zemědělskou fakultu zvládá dálkově a na rozdíl od Michala je úplně spokojená. V zahradě nám založila záhon na permakulturu, totiž ani ne tak záhon jako pásmo kyprých kopečků v miniaturním měřítku. Saláty, dýně, fazolku, brambory a různé petržele zasázela tak, aby se vzájemně posilovaly a hřály.

„Domů?“ říká Marie, která prožila většinu svého času v Římě a v domě nad jezerem. Přesto má se slovem domů spojenou jen ulici Na Vinici. Dovede si ji kdykoliv živě vybavit, včetně vůně a černobílých kachlí v chodbě. Včetně všech obyvatel a zahrádky. Břehy Sázavy a voňavé lesy kolem si představuje při slovech rodný kraj.

„Pojedeme s Kristýnkou do Brna, dál se uvidí,“ odpovídám Tonimu neurčitě. S Benjaminem jsme se shodli, že Kristýnka by měla zkusit žít ve své rodině teď, když její matka Lidka bydlí s Filipem. Filipova malebná kolonie totiž musela ustoupit dálnici a on si našel pěkný domek nedaleko Malé Mezopotámie (na opačnou stranu od ní, než jsou Staré Dvory). Bude tam bydlet s Lidkou a je v něm dost místa i pro Kristýnku, pro psa, kočku, nějaké slepice a středně velkou králíkárnu. Hlavně je tam velká zahrada a les hned za humny. Večer ticho a v zimě bílý sníh. Filip si přeje, aby tohle byl domov, aspoň načas, aspoň dokud je Lidka na živu, aby to byl domov i pro Kristýnku a třeba i pro nás s Marií, a pokud možno i pro Otu a jeho rodinu, v sousedství jsou ještě dva rodinné domky na prodej, i přistavovat by se dalo.

Marie poznává ve Filipových plánech svůj dávný sen o domově, v němž všichni, kdo se mají rádi, můžou sobě nablízku žít. Dvacet let v duchu stavěla obydlí na míru svého snu, i celé vesnice budovala, i zámky, až dospěla k poznání, že otázka, kde žít, není moc dobře položená. Marie se nechce rozhodnout, kde žít, nechce patřit jenom jedné zemi, jedné řeči, jednomu jazyku. Pokud má člověk kořeny v nebi, má volnost na zemi.

Ani Marie tohle všechno neřekla Tonimu doslova, ale vysvětlila mu hodně. I sobě něco vysvětlovala, i mně a dětem. Jeden život a dvě země: o tom jsme spolu před dvanácti lety mluvili a vypadalo to jako neřešitelný rébus. Na Štědrý večer 2002, který do našich příliš rušných životů vnesl klid a mír, jsem pochopil, že řešení existuje, že jen čeká, až je spatřím. (Však po těch dvanácti letech celou věc taky lépe vidím.) „Dvě země jsou jako dvě oči,“ řekl jsem jasným hlasem. „Když prožívám svět ve dvou zemích, vidím přesněji, plastičtěji, líp odhaduji vzdálenosti, hloubku, výšku. Jeden život, ano Marie, ale dvě oči: nešlo by to takhle?“

Dobrého smyslu jsme se chtěli dopracovat tím, že se budeme odvážně dívat zpátky do času, i dopředu do času, jako jednooký děda, který klidně a spořádaně sedá na židli u prvních domků jezerní vesnice. Pojmenovali jsme ho Plutarchos podle řeckého filozofa, který řekl, že duch pohlíží dopředu a nazpátek, před narození a za smrt. (Marie si to přečetla v knize, kterou jí přinesl Benjamin.)

Plutarchos upírá na kolemjdoucí lidi i kolemjedoucí auta jedno zářivě modré oko a jednu zející černou díru. Kolem jeho židle projíždějí auta krokem, protože starý dům z tufu, kde bydlí, nikdy neustoupil silnici. Ta je před jeho dveřmi tak úzká, že se dvě auta stěží vyhnou. Díky té blízkosti jeho oku nic neunikne. Nunziatina, která ho s minutovou přesností přesazuje, aby byl pořád ve stínu, osázela zápraží rozmarýnem, šalvějí, aloe a netřesky několika barev i velikostí. Marie se s Nunziatinou dobře zná díky tomu, že si před ní po několik měsíců každý den obnažovala zadek. Marie. Nunziatina jí do něho ochotně a šikovně v rámci sousedské výpomoci vrážela nějaké injekce. Taková věc sblíží lidi navždycky; i když si toho během zdravotnického úkonu třeba ani moc neřeknou, mají pocit, že se dobře znají. Marie ji vyhlíží a volá pozdrav do kuchyňského okna za dědovými zády.