27/ Probuzení jako sen

„Mladá paní, prosím vás, co tu děláte s děckem,“ řekl Lucii zblízka do tváře muž středního věku. Držel ji za paži a táhl pryč z houfu sledujícího rozčileně tankovou kolonu valící se kolem nádraží směrem k výpadovce na Prahu. „Tady se střílí, tady nemůžete s tím kočárkem být. Utíkejte domů.“

Svíral jí paži tvrdě, bolestivě, ale oči měl mírné a smutné. Lucie mu do nich nahlédla hluboko, žádné střílení si pod jeho slovy nepředstavila, ale stočila kočár od nádraží směrem k hotelu Grand, kam ji s matkou i s Aloisem zvala na pečenou kačenu Ríza z Vídně v jakémsi jiném životě, v minulosti, která už není. Ani přítomnost není. Lucie míří jako ve snu k hloučku stojícímu v kruhu kolem nějakého předmětu.

Nebyl to předmět, byla to kaluž krve.

Lidi kolem civí na tratoliště a Lucie si pomalu uvědomuje, co ta krev znamená. Slyší jméno mrtvého. Lidé přicházejí, odcházejí a už zase říkají: „Běžte s tím kočárkem domů, paní.“

Na slovo domů zamířila k zastávce tramvaje č. 6, směr Královo Pole. Jestli nějaká tramvaj vůbec pojede, zastaví na náměstí pojmenovaném podle maršála Malinovského, který osvobozoval Brno v dubnu 1945. Podruhé už nikoho osvobodit nemůže, je na pravdě boží a tam má příležitost si ujasnit, jestli vojska pěti států Brno osvobozují, nebo okupují.

Alexej v tanku to neví, ale správně tuší, že zrovna vojensky napadl město, kde se před pár týdny narodil jeho syn. Kde má ženu a ateliér. Kde nemůže z tanku utéct. Kde by nemohl nestřílet, kdyby dostal rozkaz střílet. Z tanku je pohled na svět velmi zúžený, Alexej dokonce zapomíná, že je malíř.

Bude trvat týden, než Lucie přestane mít pocit, že to, co vidí, není pravda. Protože se stalo něco zhola nemožného, vyloučeného, co pravda nemůže být, ani když jsme věřili, že se to stane. Ano, Lucie už dva měsíce tušila, že se to stane, ale uvěřit nedokáže. Ještě pořád tlačí kočárek před sebou, Jurij soustředěně naslouchá, jako by zaslechl v dálce známý hlas.

V červenci Lucie pochopila, že Brežněv chystá proti Československu vojenskou akci. Celý měsíc říkala: oni přijdou, oni k nám vlítnou, stačí si poslechnout zprávy Rádia Moskva. Dělají z nás zločince, aby mohli trestat. Připravují veřejnost, jak nás převálcují.

Alois se na ni za ty předpovědi zlobil, probouzel se v něm starý milicionář a křičel i na Teresii. O poschodí výš u Lazarů Josef a Věra kroutili hlavou: „To přece nemyslíš vážně,“ řekla Věra, „to nemůžou udělat, vždyť tady není žádná kontrarevoluce.“ „Bohužel!“ odpověděla Lucie rozčileně, zlobila se, že jsou nezodpovědní a povrchní, když nechtějí nic slyšet o Rádiu Moskva, které připravuje obyvatelstvo největšího státu na světě na to, že rozdrtí svého malého spojence. Nebo svého velkého spojence? Spojence na věčné časy.

Lucie trpí, když někdo nutí slova, aby šla proti vlastnímu smyslu: „Jako by je stahovali z kůže zaživa!“ Chtěla by založit spolek pro ochranu slov, jako jsou spolky pro ochranu zvířat. Po návratu z Leningradu a ještě před porodem sepsala na fakultě s kamarády manifesty: „Deset důvodů, proč nikdy nevstoupím do strany“, „Dějiny napíšeme znovu“ a „Slova, která jste zkurvili“ (to byl Luciin dobrý nápad. V seznamu zkurvených slov stály na prvních místech obětavost, přátelství, solidarita, svoboda, pomoc, věrnost).

Hvězdný rok šedesát osm otevřel planetu úplně nové energii a novému světlu, celý slavný socialismus, komunismus a tábor míru coby garant zářivých zítřků se vynořil ze stínu vrhaného strachem a zvykem ve své pravé podobě. Rázem nebylo pochyb, že to všechno nikdy nebylo ničím jiným než nelidskou, zkornatělou idiocií perverzních senilních dědků, kteří měli absolutní moc nad armádami na zemi i v prázdném nebi. Stojaté vody své demence pokládali za věčné časy. A někdo jim sloužil, to je to nejhorší, někdo jim vždycky sloužil. Sloužit jim znamenalo zaprvé lhát. Většina lidí v Čechách, na Moravě a na Slovensku to všechno na vlastní oči uviděla, v krátkém čase pochopila a následkem toho s úlevou proměnila obraz světa, ve kterém jsme žili. Československé hvězdné jaro bylo docela jiné než francouzské, německé a italské, ale zdá se, že plody nikde nedozrály, protože do Československa vtrhla vojska a v západní Evropě se zrodil terorismus. Hvězdná skutečnost je ale jiná, hvězdná semena není jen tak vidět ze země, klíčí pomalu, ale nezparchantí.

Jaká je pravda komunismu, to ovšem hodně lidí vědělo vždycky, jiní to nechtěli vidět nikdy. Někteří bývalí milicionáři a pováleční komunisté před novým světlem nezavřeli oči. Ti teď koukali nejvíc. Byli právě v nejlepších letech jako Josef, jako Karafiát, Zboural nebo Mann.

A kde je asi Alexej? Otázku pronesl Jarda Karafiát, ale nemyslel, že mu Lucie odpoví. Všichni byli hodní na Lucii i na sebe navzájem, vyprávěli si o tankistech, kteří v noci nevěděli, kde jsou. Před polednem hořelo několik tanků v Praze u muzea nebo před budovou rozhlasu, někdo je zapálil holýma rukama benzinem. Je to takový trik, že když se odvážlivec dostane těsně k tanku, nemůže ho posádka z útrob vidět a nemůže mu zabránit, aby kamsi do tankového zadku strčil zápalnou flašku nebo co. Všichni na to byli hrdí a měli chuť se pod pásy tanku také přitočit.

„Šel bych do toho se zbraní v ruce,“ říká Karafiát a Zboural se k němu přidává, zbraně nemají, ani benzin na zapalování tanků, ale mohli by stavět barikády. Přicházejí, odcházejí, jsou rozrušeni a plni energie, nevědí co dělat. Barikády zatím nikdo nestaví. Vojáci jsou tady, ale k ničemu jim to není, nic nezmůžou, lidi se nepoddají, svobodu nám přece nemůžou vzít! Toto úplně mylné proroctví vyslovil v náhlé inspiraci Josef. Vložil do něho celou sílu svého štědrého srdce a bude je opakovat při každé příležitosti, dokud se z Moskvy nevrátí s kapitulací vzlykající Saša. „Víme už, co je to svoboda, ale jak brzo to zas zapomeneme?“ ptal se hořce a vůbec ne ironicky Jarda Karafiát. Lena Karafiátová mlčela, byla tichá jako pěna, neklapala ani podpatky. Měla na nohách tenisky pro případ, že by se šlo stavět ty barikády.

Večer zatelefonoval Josefovi a Věře Jiří Pátek, představil se a požádal, aby vzkázali Lucii: „Přijeď za mnou, hranice do Rakouska jsou otevřené, budu na tebe čekat. Budu čekat na hranicích, ale musíš hned, protože padne klec.“ Lucie věděla, že by mohla odjet, ale přece ne teď hned. Věděla taky, že Alexeje najde, jako ho našla v Petěrburgu v Nové Sadové, ale ani to nebude hned. Jen jednu věc je ochotná udělat hned: s Josefem jedou oklikou kolem města po vedlejších silnicích a cestách do Kohoutovic pro plenky, oblečení a dětskou postýlku, i pro Luciiny věci. Do opraveného rodinného domku s garáží na malířský ateliér se už nikdy nevrátí.