35/ Prach předků

Milý Jene, ukradli nám tatínka. Urna je pryč, i mramorová schrána. Mramorový anděl zmizel před třemi lety. Na Ústředním hřbitově v Brně se rozmohlo vykrádání hrobů, psala matka Věra v dopise, který jsem četl na balkoně nad jezerem. Myslel jsem, že to bude pěkný dopis a otevřel jsem si k němu lahev piva. Pěna se mi zhnusila, ani jsem nedopil. Jako Ota s Filipem. Už to tak vypadá, že jsme si sedli k pivu ve stejný okamžik a seděli všichni tři jako zařezaní. I andělé zmizeli z hrobů, jako by odlétli společně. Nechal jsem matku a otce o samotě, nepodpíral jsem je, nebyl jsem ve stáří jejich holí. Takové mají Italové úsloví: hůl ve stáří, bastone della vecchiaia, oslovují tak občas s nadějí své děti, i vnuky.

Věra proseděla u vykradeného hrobu celé odpoledne. Vlasy měla šedivé, neobarvené, a záda nahrbená. V urně měl odpočívat Josefův popel, ale neodpočíval. V pokoji měl odpočívat, v míru. Věra zvolna kameněla, vstupoval do ní takový žulový pocit a přinášel úlevu, jako by proměněna v kámen mohla lépe unést celou svou i naši existenci. Až večer ji někdo z toho nerostného stavu bolestně vytrhnul: „Paní, hřbitov zavírá, zůstanete tady do rána.“ „Ráda bych,“ řekla maminka, „ale už nemám kde.“

„O tom nic nevíme,“ pravila úřednice správy hřbitova nazítří, „asi jste neměli urnu připevněnou k náhrobku.“ Martin stál s matkou u informační přepážky. Všechny hroby jsou očíslované a označené tak, aby je pozůstalí našli, ale za to, co je v hrobech, správa hřbitova přece ručit nemůže. Mramorový andílek, řekla váhavě Věra, byl na náhrobek dobře připevněný a zmizel taky. „Urny se mají dávat pod zem, je to bezpečnější,“ litovala úřednice, „měli jste dát pana manžela pod zem.“ Pod zemí, pod velkou černou mramorovou deskou, která přikrývala skoro celý prostor hrobu 3 × 4 metry, už ale nebylo místo. Když Josef zemřel, hrob byl plný rakví a uren, protože babička Anežka ubytovala v rodinném hrobě všechny staré paní, které neměly rodinu zaživa. Starala se, jídlo a šaty jim nosila, a když jí umřely, taky je pochovala.

Martin ani nevěděl, kolik jich tam je a jak se všechny jmenovaly. Nevěděl ani, kdo by si mohl na jejich jména vzpomenout. Pamatoval si zato dobře, že jako malý chlapec několikrát s babičkou Anežkou zašel navštívit nějakou starou paní, která ležela na slamníku ve sklepě. Jmenovala se Andersenová. Nic jiného neměla než ten sklep, ten slamník na pryčně a jméno dánského vypravěče pohádek. Babička Anežka jí přinesla staré noční košile a čtverečkovaný flanelový župan. Župan byl nový a nekvalitní, ale taky jediný dostupný – vybírat mohla Anežka jen ze dvou barevných provedení, žlutohnědého a modročerveného: vybrala to druhé a dala za ně skoro všechny úspory ze svého hladového starobního důchodu. Paní Andersenová měla oči ztracené v zarudlých důlcích a kůži tak tenkou a průsvitnou, že se mohla každou chvíli protrhnout. Je to možné, že v padesátých letech žila nějaká paní ve sklepě a neměla co jíst? Martin si byl jistý, že ta paní je v hrobě na místě, které třeba mohlo být Josefovo. Asi zůstala ve sklepě od konce května 1945, aby nemusela na pochod smrti, jako Teresie a Alexandr Tichých, Luciin potenciální děda s potenciální babičkou. Někdo paní Andersenové dobře poradil, aby se ve sklepě schovala, ale nikdo jí neřekl, jestli z něho může vylézt a kdy. A hlavně kam asi. Tak ji Anežka odtud přestěhovala rovnou na hřbitov.

Hřbitovní správa neměla tušení, že náš hrob ukrývá osoby, jejichž jméno není vytesáno do náhrobního kamene ani zaznamenané v matrice pohřbených na správě Ústředního hřbitova. Oba jsme si s Martinem vždycky mysleli, že je to snad jedno, kde leží popel z těl, která dosloužila. Ale kdo nám teď poví, jestli se duše zesnulého o osud těla po smrti nezajímá? Martin má pocit, že Josef za chvíli vyleze zpoza křoví za hrobem a zapálí svíčky na náhrobku, jako je zapaloval o Vánocích zpoza záclony. Prskavky se na hřbitov nehodí, ale Josef je všeho schopný, někdy si hraje jako děcko.

Úřednici se ulevilo, že na ni okradený pozůstalý nekřičí, naklonila se k němu důvěrně a řekla: „Pane, loni jich bylo skoro sto, letos už to jde do třetí stovky. Zloděj urazí schránu s urnou, vrazí ji na vozíček, zahrne shrabaným listím a odveze někam ke zdi hřbitova. Urna, když je jenom kovová, tak se dá odnést i pod kabátem. V noci přelezou zeď a odnesou si ukradené urny, protože jsou měděné a to se ve výkupech dobře platí. Mramorovou urnu dají předělat, nějaký kameník zbrousí nápis se jménem nebožtíka a vyteše jméno nového nebožtíka.“ Martin zaznamenal, že řekla „vyteše“, a ne „vytesá“. Na objednávku. Pozlacená písmena stojí o tisícovku víc. Zákazníkům nikdo neřekne, že urny jsou použité. Nebo to vědí? „Nevíte, kde takový zloděj vyklopí prach?“ ptá se Martin nejistým hlasem. Někde blízko asi, šeptá mu do ucha úřednice. Blízko, to znamená na hřbitově? Nejspíš ano, jinde by to bylo nebezpečné. Martin chce úřednici věřit, úřednice zas chce mít čisté svědomí a pravdivě dodává: „Nebo na skládku, to je taky nenápadné.“

Martin zamýšlí podat udání na policii, Věra se rozhodla dát sloužit mši. Ale vždyť Josef byl ateista! Zemřel tak náhle a rychle, že na konverzi nestačil pomyslet. Nebo nechtěl? Josefův rozprášený, ztracený popel je jako nová smrt. Kroutím hlavou v Itálii. Marie mlčí. Snažím se vycítit, jestli Josef ví, jak to s jeho popelem na hřbitově dopadlo. Mrzí ho to? Je rád, že to mrzí nás? Sbírám odvahu, abych se ho zeptal. Sbírám odvahu myslet, že mě slyší. Jsem si jistý, že poznám, jestli mě můj drahý, milovaný tatínek Josef slyší.