17/ Rekonstrukce: dobro a zlo

„Komunistická strana byla přece zločinecká organizace,“ poznamenala Marie přísně, když jsem jí na zahradě nad jezerem vyprávěl o dětských, pubertálních a studentských zážitcích ze sobotních večerů u nás doma, nejprve v dětském pokoji za zdí bouřícího obýváku, později v rohu divanu v obýváku samém. Tobě se to soudí, milá Marie, řekl jsem za svého otce Josefa, který se konce komunismu nedočkal a Marii nikdy nepoznal. Kristýnčin otec Přemysl pochopil v jeden ráz a hned, kde se skrývá zlo, a hned na to taky zemřel. To stejné zlo rozpoznal Jaromír, Mariin otec, mnohem dřív než Josef, a přece o chvíli později než Přemysl. Jaromír si myslel, že se mu vyhne, když odejde. Do jiné země, do jiné logiky, do jiného zla. A zmizel.

Když jsem přijel do Říma, milovala Marie revolucionáře a teoretika terorismu Melse, protože byl plný života a nadšení a protože měl charisma. A v sobě jistotu, kterou Marie docela potřebovala, protože Jaromír se domů nevracel a jednoho dne nenápadně zmizela i matka Alžběta. Charisma a silnou vůli měl určitě otec Jaromír, ale já si nemyslím, že to byl dobrý důvod, otvírat srdce chlapovi, který mluví o spravedlnosti a lepší společnosti a přitom ještě v druhé polovině dvacátého století věří v revoluci a násilí. Mels za Marií dojížděl do bílého bytu na via Calabria, odkud se po Alžbětině smrti Sofie odstěhovala a odnesla cenné věci, včetně stříbrných příborů po babičce Rosalii, které za nimi propašoval hodný soused z Dejvic. Též několik kusů starožitného nábytku, které někde na Porta Portese koupila Alžběta a k tomu secesní psací stůl, který dostal od římských kolegů Jaromír. Sofie nechtěla, aby Mariini revoluční kamarádi střelili rodinné památky v zastavárně. Marie by jim v tom nebránila, Marie věřila, že za revolucionáře je správné platit i činži – a taky ji ze svého nevalného učitelského platu hradila. Až takhle byla pitomá, říkám sám sobě. Co by na to asi řekl Jaromír? Mels si od Marie nechával vařit dobré večeře, spal v posteli po Alžbětě a Jaromírovi a zplodil při té příležitosti našeho Michala.

Ano, našeho Michala zplodil Mels a já na tom nemůžu nic změnit, přestože se mi Michal v obličeji i postavou trochu podobá. Já jsem Marii ani neznal, když Michala s Melsem počala a byla přitom už zamilovaná do Pavla Posledního. Marie si tenkrát nemyslela, že terorismus je něco špatného, vždyť jeho konečným a světovým cílem byla nějaká vyšší spravedlnost, dokonce přepisovala načisto Melsovy paranoidní teorie. Jako ideolog měl na svědomí i nějaký lidský život, přinejmenším morálně, ale historicky vzato neměl šanci, protože zlo, na kterém fanaticky pracoval, po několika letech zakrnělo a zmizelo ze scény. Dnes se k němu nikdo nezná, ani Marie ne. Proč jsou mi brněnští komunisté Karafiát, Zboural, Mann, Pocel nebo hlučná Lena Karafiátová sympatičtější než maoistický pseudorevolucionář z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let? Ti moji nikoho nezabili a nikdy zabít nechtěli, pravda ale je, že nejlepších dvacet let svého života pracovali pro režim, který byl vražedný a nelidský.

Všechno záleží na tom, jaký má člověk horizont, kam dohlédne a kam chce dohlédnout, kam se nebojí. A jak se dívá, pokud se doopravdy a poctivě dívá. Pocel byl dobrý básník, nepsal žádné podlézavé rýmovačky, byl to originální melancholický lyrik probouzející slovy starodávné city člověka spojeného se zemí. Buď něžný jako stéblo trávy / v březnu a v dubnu dej se cestou jehňátek. Jeho venkovskou vnímavost komunistická legitimace nezrušila. Možná, že v cestu jehňátek uvěřil i Mels, když sám umíral v jedné pařížské nemocnici a Marie za ním jednoho dne tiše přijela.

Oni nevěděli, že komunistická organizace je zločinecká, připomněl jsem nejistě Marii. „Nevěděli, ale měli vědět. Byli členy! Privilegovanými!“ zvolala Marie a zaryla štíhlé prsty do trávy. Právě proto, řekl jsem trávě.

Benjamin s námi toho slunečného odpoledne taky seděl v zahradě, zabořil se do křesílka, koukal do koruny olivy a neříkal nic. Marie pochopila, že Mels je fanatik, teprve když odjela z Říma do Prahy hledat Jaromíra a potkala tam Pavla. Benjamin teroristickým teoriím taky kdysi věřil, byl mladý a hloupý ve stejné době jako Mels. Teď mlčí a diví se, že na to zapomněl. Největší blbost vypadá jako největší chytrost: jak se to může stát? Je to všechno dávno: ale je to. Benjamin ví, že ve vesmíru se nic neztratí. Čas nás připravuje o paměť, avšak skutky smýt nemůže.

„Hlásali dobré a konali zlé,“ říkám o půl hodiny později a schválně nevyslovím, na koho je to myšleno.

Důležité je, aby jasmíny voněly jako jasmíny a jahody jako jahody, například. A špatné, že žíravina voní jako citron. Ale to jsem už neřekl toho odpoledne na zahrádce s Marií a s Benjaminem: až o deset let později, když jsem se pokoušel pročistit „Tekutým instalatérem“ ze samoobsluhy ucpanou výlevku v kuchyni.

V den, kdy jsem se dozvěděl, jak to bylo s Kristýnčinou rodinou, jak zemřel její tatínek a její dědeček a proč se její matka Lýdie zbláznila, ztropil jsem doma výtržnost. Věra na mne pohlédla udiveně: „Takových jako oni byly spousty, a nesmělo se o tom mluvit!“ „Kolektivizace zemědělství měla své stinné stránky,“ dodal zkormouceně Josef. „Násilné zabírání statků byla děsná blbost.“ Josef se omluvně usmíval, ale neměl nárok na odpuštění toho dne – a ještě několik let potom.

Jaký kulak mohl být člověk, který dřel na svých polích se svým koněm a staral se o své krávy, slepice a králíky? To byla moje nahlas vyslovená věta. Co to znamená, kulak? To byla moje výhružná otázka. Takové slovo ani nemáme, takovému slovu nerozumíme! To jsme si museli vypůjčit z ruštiny, aby mohlo fungovat v té šílené lži? To byly mé rozumy. Přišel jsem s nimi v osmnácti a byl na ně hrdý.

Pilu Přemyslu Křišťálovi zaplombovali, ale on ty plomby ulámal a pro vlastní potřebu řezal prkna. I pro sousedy řezal. Kulaté kmeny stromů. Marie v trávě dál mlčky a opatrně vytrhává plevel kolem pažitky a petržele. Tak dlouhá je paměť, která se vešla do jednoho odpoledního posezení na zahradě nad jezerem.

Dát smysl životu není záležitost lineární, progresivní ani retrográdní, ani kumulativní, ani distributivní. Ani avantgardní, ani postindustriální (ani postkoitální). Musí mít průchodnost všemi směry. To jsem si pomyslel, ale neřekl, protože na zahrádce, když kvetou jasmíny a šíří andělskou bílou vůni, se takové rýmovačky říkat nemají. Vůně je čistá a jistá. Myšlenky se kroutí a zatemňují.

Zlo je dobro na nepravém místě, řekl tenkrát ještě Benjamin a dodal: To cituji.