18/ Pokusy o dobro – průhledy II

V padesátých letech myly ženy okna zmuchlanými novinami. Mokré noviny stíraly špínu, suché leštily. Ženy se vykláněly do ulice, potily se v domácích hadrech a smýkaly zmačkanými novinami po tabulkách s takovou energií, odhodláním i nadějí, jako kdyby jim v pohledu do nebe bránila jen mastná špína a smogový prach na okenních tabulích. V šedesátých letech hodil komunistický průmysl na trh přípravek na čištění skla značky Okena. Výpary okeny měly euforizující účinky. Hospodyně měly pocit, že se jejich nekonečné úsilí o čistější svět setkává s úspěchem. Okena však nepřiblížila matky nebi, následky vdechování jsou škodlivé a časem zhoubné. Pubertální mládež pořádala okenové párty, omámení bylo rychlejší a stálo mnohem míň než chlast.

Čas se valil hodinami, dny, týdny a měsíci stlaných postelí, krátce i déle větraných povlaků a peřin, leštěnými okny. Čas vysávaného prachu a ohřívané polívky. Čas pečených kuřat s rýží pilaf, s cibulí a dvěma hřebíčky, pěkně doprostřed cibule zapíchnutými. Po vytažení hotové rýže z trouby jsou hřebíčky měkké a voní. Karafiátové hřeby – chiodi di garofano. Karafiát je karafiát, rýže je rýže.

„Oni mi stárnou a utíkají do nevinnosti. Jednoho dne mi umřou.“ Tak zní věta, která mě pozvedla z hořkosti v té době. Bylo to, když jsem si znenáviděl Josefa a Věru, že si spokojeně žili, zatímco kolem nás tajně i zjevně umírali lidi. Měsíce jsem v té větě bydlel, někdy vyjadřovala zlost, někdy naději na odpuštění. Až jsem ji konečně napsal do své první knížky, kde se vypráví o idylickém dětství ve frontách na pomeranče a o vánočních kaprech ve vanách. O vánočních stromcích, které nebyly vždycky kradené. Básník Štěpán Pocel měl tu větu rád. Byl první čtenář té knížky, už nevím, co mi na ni řekl, jen to vím, že měl rád tu větu, opakoval ji nahlas a tím ji zachránil před zapomenutím. Fronty už nepopisuji idylicky. Uvědomuji si taky, že moji rodiče v padesátých ani v šedesátých letech nežili ani trochu lehce, že to měli těžké, a že pokud byli spokojení, bylo to jen a jen proto, že spokojenost je dobrá lidská vlastnost.

Jako preludium k novým časům se od poloviny šedesátých let noční ulicí o sobotách rozléhalo až na roh Slovanského náměstí rozčilené klapání podpatků Leny Karafiátové: to už se temperamentní hádky přenášely z nitra bytu na ulici. Jarda Karafiát se za zvuků té bojové palby loučil s Olínkovými spokojeně, že spolu zase měli velkou hádku o dobro světa. Věra jim mávala z okna ve výklenku ložnice a Josef si v druhém okně zapaloval poslední cigaretu před spaním. Všichni jsme si byli jistí, že víme, co je dobro, co je zlo a co je svět.

Svět směrem na západ od nás byl nedostupný a nebezpečný, na východě se rozkládal svět dobra a ten nás měl před zlým světem navždycky ochraňovat. My jsme byli uprostřed a doufali, že se o prázdninách poprvé podíváme aspoň do té nejbližší ciziny, například k Balatonu. Co se týče Západu, viděli jsme samozřejmě všelijaké filmy, ale divácký zážitek není ten pravý zážitek. Silněji na nás působilo oblečení cizinců, kteří se v Brně tu a tam objevili: pěkný střih, dobrá kvalita a nezvyklé barvy. Neinformovaní cizinci se na oplátku divili, proč že všichni chodíme v uniformách. Když v roce 1963 přijela znenadání Ríza se svým vídeňským manželem za Kateřinou Tichou-Pátkovou-Vránovou a jejím milicionářským manželem Aloisem, měla na sobě elegantní cestovní komplet. Kateřina si netroufla látku ohmatat, ale dobře si ji prohlédla: určitě čistá vlna. Měli ve Vídni opravnu aut, snad dokonce mercedesů, takže museli být hodně bohatí. Po té první rozpačité a krátké návštěvě Ríza manžela přesvědčila, aby do Brna jezdili dvakrát do roka za starou kamarádkou a na dobré jídlo za pár šupů. V Grandu se tenkrát jedlo moc dobře, i obsluha byla vzorná a Kateřina s milicionářem byli jejich hosty na nedělní oběd, někdy i Lucie. Sedávali v sále se zimní zahradou a Kateřina Aloisovi důvěrně šeptala: Tady je to doopravdy jako ve Vídni.

Tím vším chci říct, že v první polovině šedesátých let nebylo mnoho přímých svědků světa, v němž zlo vládlo nade všechno: náš Josef byl v tom ohledu coby šéf výzkumného ústavu zemědělského velkou výjimkou. Však jsme pro to byli na svého otce hrdí i pyšní.

Ano, Josef byl vzácným, očitým, důkladným a spolehlivým svědkem skutečné, viditelné a hmatatelné existence Západu. Poněkud také Severu a Jihu. Pro lásku k pravdě i k symetrii dodávám, že byl také znalcem Východu, což se může zdát samozřejmé a obyčejné, ale jak se ukáže, mohlo to být mnohem nebezpečnější než poznávat kapitalistický Západ. Jako šéf strategicky důležitého ústavu vyjížděl pravidelně za hranice na služební cesty, jednání, konference, schůzky, studijní pobyty a zdvořilostní návštěvy. Potkával kolegy z odborných ústavů zabývajících se stejně jako on hubením parazitů, léčením rostlin i výhledovou industrializací zemědělství, chemizací potravin, též pokrokovým vývojem bezpůdních kultur a posléze bezkulturních půd (až k tomuto konci nedohlédl a dohlédnout snad ani nemohl).

Díky Josefovi, jeho očima a z jeho vyprávění jsme poznali i moře, Černé, v Bulharsku. Voda v moři byla modrá a opravdu slaná a Josefovi se při vyprávění ještě stahovala ústa. Všechno, co Josef v cizině spatřil, čeho se dotkl a co snědl, stávalo se naším světem.

Když se chystal na Západ, balila mu babička Anežka do kufru štangli trvanlivého salámu a tvrdý sýr, aby měl co k večeři v hotelu. Krájel si salám kapesním nožíkem k snídani i k večeři a žvýkal nad starými českými novinami, rozloženými na nočním stolku, aby ušetřil za diety a mohl přivézt domů koňak nebo camembert, parmezán, nebo aspoň ricottu. Vzorky cizího světa mají být pokud možno poživatelné, neboť jen poživatelné a jinak vstřebatelné důkazy jsou dostatečně průkazné. I čokoláda se hodila. Josef se snažil přivézt domů z každé země na ochutnání to nejlepší, podobný poutníkovi, který by si v době pozdní renesance usmyslil dovézt do Brna čerstvý doušek vody z rajského Nilu.

Když se Josef vydával do socialistických zemí východního bloku, nevozil trvanlivý salám tam, nýbrž zpět. V zemích budoucího dobra nikdo nedopustil, aby host z ciziny večeřel v hotelovém pokoji sám, a ještě k tomu jen pár koleček vlastního, nenápadně, ne-li tajně importovaného buřta. Komunistické večeře, obědy i snídaně probíhaly formou bohatých hostin, tabulí, bufetů, svačin a občerstvení. A vždycky ještě něco zbylo, co se dalo strčit do tašky.

Před pokojem v hotelu Moskva stál ve dne v noci ramenatý muž v civilu a dohlížel na každý Josefův krok. Pořizoval si i zápisky, ale Josef nevěděl k čemu, vždyť ho na pokoji nikdo nenavštívil, jen flašky, konzervy a drobné, v ubrousku zabalené pochoutky si tam Josef nenápadně odnášel. Plnily kufr mohutněji, než kdy mohly plnit hmatatelné důkazy existence Západu, whisky, calvadosy, koňaky a jiné poživatelné vzorky zlého světa. A nebyly horší. Hromadění socialistických darů strážící gorilu v hotelu Moskva nezajímalo. Josef si sice nebyl jistý, jestli se mu v kufru někdo nehrabal, určitě však žádná flaška nezmizela. Kufr po dědečkovi byl kožený. Josef z něho před odletem do Moskvy pečlivě odlepil nálepky hotelů a letovisek, kam jezdili na dovolenou Ferda s Jarmilou v dávných dobách předválečných, když ještě bylo normální mít peníze a pas. Josef měl pas služební, peníz taky. Ve zlém kapitalismu byl jak známo náš socialistický peníz nespravedlivě žebrácký, v normální lidové hospodě v Berlíně nebo v Paříži si Josef nemohl dovolit oběd ani svačinu. Bylo tohle důkazem zla? Pro někoho to bylo důkazem zla západního, pro někoho zas důkazem zla východního.

Vrcholem všech Josefových cest byly návraty. Když vkročil do předsíně a žuchnul kufrem na dlaždičky, vrátila se k nám jeho vůně, rozezněl se jeho silný srdečný hlas. Věra měla nachystanou slavnostní večeři, ze spížky se přinesla flaška plzeňského, a než jsme dojedli, Josef se rozpovídal. Vyvolával k životu věci velké i malé a možná se z nich doopravdy radoval, teprve když jsme jeho cestu prožívali společně, v jeho vyprávění. Pamatuji si, že ve Švýcarsku ho ohromil důmyslný tříštič vody zabudovaný do kohoutků v kterési hotelové koupelně: voda vytéká šumivě, úsporně – a nestříká. Josef nadšeně žasnul a lámal si hlavu, jak to asi ti zlí kapitalisté dělají, že mají všechno tak kvalitně vyrobené.

Nesmáli jsme se halasně, spíš jsme se jen tak příjemně kolébali v pocitu úsměvného bezpečí. Absurdita světa na nás nemůže, my ji přece vždycky odhalíme a zesměšníme!

Nejraději Josef pozoroval lidi: v Neapoli chodil týden každé ráno obdivovat mladé muže obsluhující elektrické kávovary. Takový švih, rytmus, rychlost, obratnost: ten kluk ještě ke všemu házel talířky do vzduchu, aby se dvakrát v letu překlopily. Než je postavil před zákazníka, už tu byl i šálek s voňavým kafem. Obslouží až tři osoby za minutu, to je čtyřicet pět za čtvrt hodiny, to je tisíc čtyři sta čtyřicet kafat za osmihodinovou pracovní dobu. Tolik hostů na kafe za celý den nepřijde, ale výkon je to stejně nadlidský. Kluk na požádání servíruje kafe i do skla nebo s kapkou mléka nebo s likérem nebo s brandy, což je opravené kafe – caffè corretto. A nikdy není otrávený, má dobrou náladu, zdraví známé i neznámé, vtipkuje a pult má vzorně vyleštěný! Josef nám moc přál, abychom takové zázraky jednoho dne spatřili na vlastní oči. Kafe se v Neapoli pije u pultu, vestoje, zato s gustem a elegantně. Je to společenská událost v miniatuře: jeden zaplatí, dva, tři, čtyři se postaví k pultu, vypijí po sklenici vody, obrátí do sebe kafe, pozdraví se srdečně a zas si jdou po svých. Čerstvě importovaný balíček pravé neapolské kávy šel z ruky do ruky, každý k němu s úsměvem přivoněl.

Z Moskvy Josef přivezl čaj a krabí konzervy. Byla to jeho první cesta do té země. Když vycházel s kufrem z domu, řekl jsem si překvapeně: tak ono to SSSR opravdu existuje? Byla to absurdní myšlenka, nikdy předtím jsem nepochyboval, že by největší a nejmocnější země světa mohla neexistovat. Ale když jsem si představil Josefa, jak za pár hodin přistane na letišti Vnukovo v Moskvě, měl jsem pocit, že v tom něco nehraje. Není přece možné, aby si tam Josef jel jen tak klidně – jakoby nic. Osm dní jsem se o něho bál – poprvé jsem si o něho dělal starosti a nikomu o tom ani neřekl.

Solženicyn právě sedal ke stolu a perem se dotkl první stránky Jednoho dne Ivana Denisoviče: o tom jsem ale ještě nic nevěděl!

Z Moskvy se Josef vrátil ve stanovený den i hodinu a jako obvykle překročil práh bytu i s kufrem, který o půl století dřív putoval po kapitalistických středomořských letoviscích, po březích Jadranského moře, po francouzské riviéře a v doprovodu Věřiných rodičů – budoucích odbojářů byl dokonce i v Biskajském zálivu. Doma se tentokrát chystalo veliké sezení, přátelé přicházeli s lahvemi vína a Věra chystala anglický servis na právě přivezený gruzínský čaj. Všichni byli zvědaví, byla to Josefova první cesta do země, se kterou jsme měli být na věčné časy spojeni. Vlastně svázáni. Nikdo netušil, že to byla i cesta poslední. Ze dna kufru se vynořila chatka, levná konzerva jemného masa z krabích klepítek, nakreslených červeně na našedlém obalu. Vedle chatky položil Josef ještě jemnou čokoládu z kavkazských plantáží, z ponožek vybalil pár skleniček kaviáru, tresčí játra měl v tašce na toaletní potřeby a dvě flašky nejlepší vodky v ručníku.

Věra doběhla do zašlé sámošky na Palackého třídě pro chleba a veky, Josef zatím nakrájel kapesním švýcarským nožíkem cibuli na malé, pravidelné, takřka průsvitné kostečky. Smíchal je s tresčími játry a zakapal citronovou šťávou. Kamarádi sedali ke stolu, opatrně brali do ruky chlebíčky s tresčí pomazánkou, zvědavě žvýkali a těšili se na vyprávění. Chlebíčky zavlažila vodka vychlazená v ledničce, Věře se zdálo, že tresčí játra jsou moc tučná. Lepší je chatka s citronem, rozmíchaná s trochou majonézy! Skrze žaludky a Josefovo vyprávění jsme všichni vstupovali ve složitý metabolický proces historického poznání. Já jsem ještě honem doběhl dolů pro Lucii, aby si vyprávění o cestě do Moskvy nenechala ujít. Jarda Karafiát Lucii vždycky zdravil s lehkou úklonou. Věra nalila gruzínský čaj do anglických šálků, Josef se pohodlně usadil v křesle a ohlásil, že bude vyprávět o návštěvě tržnice a obchodního domu Gum.

Do obchodu Josefa osobně zavedl tajemník konference, který jeho nadšený zájem o bohaté stoly a ruskou kuchyni pro zahraniční hosty z devíti zemí správně interpretoval jako ochotu obdivovat věci dobré. Údiv byl, jak řečeno, jeden z talentů, kterými Bůh na Josefovi nešetřil. Tajemník si zas potrpěl na cizince koprnějící v ohromení, pokud možno upřímném a hlavně pozitivním. On sám nikdy na vlastní oči neviděl svět jiný nežli sovětský, daleký i široký nade všechny ostatní. Proto taky měl slabost pro tváře návštěvníků z ciziny, když se v nich svět sovětský růžově zrcadlil. Josef byl ohromený nepředstíraně.

První věc, kterou si v tržnici prostudoval coby odborník a uznávaný badatel, byly mraky masařek. Zaujaly ho jako entomologa, jako fytopatologa, jako odborníka na ochranu rostlin i jako šéfa ústavu, kde se mouchy odborně a ve velkém vraždí za účelem poznání. Možná by se sovětským soudruhům v Gumu hodily výsledky pokusného hubení hmyzu, k nimž ústav pod Josefovým vedením dospěl. Teprve po delším rozvažování mu došlo, že pod masařkami se skrývá maso. Bylo to hovězí, rozčtvrcené krávy to byly, i s kůží. Prostě fláky poraženého zvířete. A prodávali je na váhu. Řezali flákoty pilou, sekali opravdovou sekyrkou. Žádné porcování, žádné přední, zadní, roštěnka, svíčková, kližka na guláš, vážená zákaznice. Nic takového, hehe, zasmál se navrácený Josef sarkasticky. Kdepák: pajšl, játra, kosti, vemeno, pro samý mouchy ani nerozeznáš, co je co: koupíš nekoupíš, žádné vybírání! Nikdo není vážený a nikdo zákazník! Josef nevěřícně žasl ještě ve vzpomínce, v tváři nadčasový úsměv člověka, který skrze bolest a bídu došel poznání. Ženské se o to maso derou. Stojí na ty mrtvoly fronty! A mouchy by se musely vyhubit na celé Rusi, aby tam nelétaly. Takové radikální hubení škůdců se však Sovětskému svazu nikdy nepodařilo, kam se továryšči hrabali na Mao Ce-tunga, který dokonale zbavil velikou Čínu nejen much, ale i myší.

Ženské v Gumu nakupují šmahem, nejen hovězí, i konfekci: berou všechno, co je na pultech, bez zkoušení, hlavně že vůbec něco dostanou. Šaty nebo podprsenku, cokoliv, vsjo rovno. Koupí a pak jdou shánět, s kým to vyměnit. A jako v pohádce: mění, mění, až vymění. Zkoušejí a zase mění, až mají na sobě správnou míru. Správnou podprsenku například. Nebo boty. Víceméně. Berete – tož berte–, neberete – tož neberte, ničevó! Josef dobře odposlechl od prodavače přízvuk na zaokrouhleném ó ve slově ničevó – a dobře vyprávěl: Všichni brali, ani se nedívali, co berou, hlavně, že to jsou boty, například. Otlično.

Kolem pultu se továryšči občané a hlavně občanky sveřepě tlačili, protože právě přivezli zboží. Najednou ale, kde se vzal, tu se vzal, objeví se bohatýr, totiž chlápek v obleku, moloděc s naleštěnýma botama. Z každé strany ho jistí golúbčik sivój, totiž soudruh pozoruhodně ramenatý a pod bundou ozbrojený. Jako jezdci kozáci přiženou se siláci k pultu s botami a lokty rozrazí chtivý lidský chumel. A už jsou u pultu, jako by z koně seskočili, a už do pultu tlučou, jako by mongolskou hordu vyháněli. Elegantní moloděc, golúbčik, mohutným hlasem volá: Zabalte mně to všechno, sakum prásk. Sakum prásk nebylo rusky, Josef rusky zas tak moc dobře neuměl. Prodavači Gumu necekli, jen chvíli udiveně hleděli, jako by je bičíkem šlehl a oni zkameněli. K oddělení se hbitě stáhli zřízenci z ochranky obchoďáku a roj frustrovaných sháněčů všeho zboží vytlačili z budovy ven. Strhli s sebou při bohatýrské evakuaci i Josefa, který scénu sledoval s otevřenou hubou zpovzdálí. Copak to asi bylo za chlápka, divil se ještě doma v zakouřeném obýváku nad gruzínským čajem, chatkou a tresčími játry. Tajemník konference z Moskvy toho odpoledne někam zmizel a Josefův nový nelíčený údiv neviděl. Kamarádi kolem stolu zaraženě sáhli po chlebíčkách s chatkovou majonézou, kterou Josefovi daroval právě on, Věra šla vytáhnout z mrazáku další flašku vodky.

Dary, které Josef z Moskvy přivezl, z Gumu nebyly. Pocházely přímo i nepřímo od pořadatelů tajné schůzky, tedy přímo (skoro přímo) od sovětské strany a vlády. Kdyby Luciin nevlastní otec, komunista a milicionář slyšel, co Josef, šéf výzkumného ústavu a taky milicionář toho večera vyprávěl, byl by ho určitě udal. Lucie mi to pošeptala do ucha o půlnoci na schodech, když jsem s ní scházel o patro níž, před dveře jejich bytu. Byla spokojená, že zažila večer, z jakého by jejího otčíma ranila mrtvice. Na schodech jsme se taky líbali, dokud nás nevyrušili Olínkovi, Karafiátovi a další věrní mých rodičů. Podpatky dam klapaly té noci obzvlášť energicky.