5/ Pozdější pokus o domov

Hladina jezera je zrcadlo. Přikládal jsem tomu zvláštní význam. Fascinuje mne zrcadlení a taky blesk, let mraků, hlas větru a jiné vědecky vysvětlené, a přitom pořád dál tajemné jevy. Vidíš, co nevíš, a tušíš, co nevidíš. Za soumraku scházím dolů k vodě a šlapu po břehu daleko za vesnici, prodírám se houštím a plaším usínající divoké ptáky. Soumrak je čas mých procházek, ale neplánuji nic, je to tak, že slunce zapadá, když vyjdu z domu. Představuji si kráter, jak chrlí lávu ještě před chvílí, v třetihorách, a snažím se do něho nahlédnout. Sopka je převrácená vrcholem dolů, od ohně k vodě: nezbylo po ní prázdno, vzniklo z ní jezero, které sytí spodní prameny. Kráter je sto šedesát metrů hluboký a já si představuji, jak to v takové hloubce vypadá. V duchu se spouštím pod hladinu, dolů, do pološera, do tmy a dál přes minerální krustu země do žhnoucího magmatu. Ale dno jezera nevidím, možná že naše jezero v největší hloubce žádné dno ani nemá.

Nedaleko břehu pod hladinou vody jsou zbytky kůlové osady staré osm tisíc let. Ano, je to nejstarší zachovalá kůlová osada. Cesta k jezeru byla tenkrát nepředstavitelně spletitá a namáhavá, lidé si ji proklestili kamennými sekyrkami a stanuli na břehu. Voda se rozevírala jako náruč, chránila je jako nenarozené děti a dovolila, aby na ni spustili plavidla z větví a kmenů. Břeh je neschůdný, místy zarostlý divokým ostružiním. V malém zálivu, do kterého je možné vejít jen z vody, máme s Marií svoje tajné, dobře chráněné místo, kam noha nevstoupí. Je to dno koryta vyrytého jarními dešti. V létě je suché, vystlané jemným načervenalým pískem ze sopečného tufu. Klademe na něj Mariin velký růžový šátek a čekáme do setmění. Někdy.

Zamilovali jsme se do jezera dávno před tím, než jsme se sem přistěhovali, a v rodinném albu máme dokonce fotografii šestnáctileté, trochu melancholické Marie z profilu, jak hledí na jezero od protější vesnice a oči má upřené přesně do toho místa, kde o patnáct let později vyroste tenhle náš dočasný domov. Vyfotografoval ji tak Jaromír a Marie si myslí, že to má zvláštní význam, že on nám to krásné místo k bydlení našel a přiblížil. Možná Marie náš domek v duchu viděla, už když ji Jaromír fotografoval.

Když mě Benjamin přijal do ústavu, koupil jsem noviny s inzeráty a zjistil, že jakési družstvo za neuvěřitelně výhodných podmínek nabízí poslední volné byty v komplexu, který se teprve staví. Mysleli jsme, že jde o podvod nebo přelud, ale dům se opravdu dostavěl a my se mohli nastěhovat. Za kuchyní byl rmutem zavalený, pustý kus kamenité půdy, v kupní smlouvě označený jako zahrada. Přál jsem si zahradu, abych do ní mohl zasadit něco, co by rostlo a bylo krásné, přál jsem si, aby si děti navykly na dotek hlíny v dlaních, aby chodily bosé v trávě a zalívaly petržel nebo cokoliv. Zasadili jsme fíkovník, který plodí černé, uvnitř červené fíky.

Za bezvětří se jezero pod modrou oblohou třpytí a leskne. Lesk je brána neviditelného světa, říká Benjamin a je si jistý, že neviditelný svět existuje všude tady kolem nás. Marie pozoruje barvy a světlo tak bedlivě, jako by právě zahlédla, kudy do neviditelného světa projít. Jezero si ji vyvolilo jako nejpozornějšího diváka a nejcitlivějšího svědka své proměnlivé podoby.

Původní plán našeho stěhování k jezeru měl tajnou klauzuli: chtěli jsme dát svému životu smysl, pokud možno dobrý. Dobrého smyslu jsme se chtěli dopracovat tím, že tady v té utěšené krajině obývané vlídnými lidmi budeme pokojně žít a co nejlíp se starat o Michala a Blanku. Ano, představovali jsme si to v podstatě stejně jako Mariini rodiče, když odešli s dcerami z Prahy. V zahradě nám kvetou už od konce zimy kamélie, koncem února se utvoří růžový oblak z květů magnólie, v březnu zavoní japonská třešeň, v dubnu vydechnou jasmíny, kterým tady říkají andělská ňadra, pak růže, astry a plumbaga – olověnce. V zahradě pořád něco kvete a Benjamin, Floriana, sousedé i staří přátelé z Říma rádi přijdou posedět a popovídat si. Na smysl života nám to ale nestačí, protože náš příběh začal daleko odtud, v jiném čase, v jiné zemi a v součinnosti s jinými lidmi. Má v něm důležitou úlohu Kazimír a má v něm smysl Kristýnčino mlčení. Musí se do něho vejít také její bratři, rodiče a babička. I moji rodiče do toho příběhu patří, a jejich přátelé. A Lucie, kterou jsem v Brně miloval. Smysl by tu měl být pro každého, a taky je.

Marii se naše bydlení líbí, ale tajně touží po jiném. Nebo touží po jiném životě. Dům nad jezerem v duchu pořád nějak přestavuje, aby jiný život mohl začít co nejdřív. Nejdůležitější je podle Marie pokoj pro hosty a veliká síň s dlouhým jídelním stolem. Hlavně by chtěla, aby nás navštěvovali všichni naši přátelé. Přátelé už dávno nebydlí blízko nás a my zas nebydlíme blízko svých přátel. Kdybychom zůstali celý život, kde jsme se narodili, nebylo by to jiné: v adresáři jsme napočítali dvacet různých zemí a padesát měst, do kterých se naši kamarádi rozptýlili, nemluvě o nových přátelích, kteří se objevují a mizí, člověk ani neví kde. A Marie by si přála takový dům, aby tam všichni mohli přijet naráz a třeba i zůstat. Náš malý domek za tím účelem ve svých představách vylepšuje a rozšiřuje, aby byl pohostinný, zvětšuje zahradu, zakládá ovocný sad a záhony zeleniny. Nejprve zamýšlela přistavět pro návštěvy křídlo domu, pak se rozhodla pro samostatné stavení. V hlavní budově zařídila přízemní sál s bohatou knihovnou a obrovským stolem. Je tam i krb, který se v zimě roztápí voňavým dřevem, a prosklená stěna vedoucí do zahrady, v létě svěží a v zimě bílé bez poskvrny (přestože sníh tady padá tak jednou za deset let a dlouho nikdy nevydrží). Přátelé budou pospolu, když budou chtít. Taky v zahradě je posezení pro všechny, i v zimní zahradě, a pak jsou tu všelijaké intimnější koutky. Lidé přijíždějí a odjíždějí, Marie ani neví, kdo všechno tu právě je. Mlčí, poslouchá hlasy zdálky i zblízka a usmívá se. Když je imaginární stavba v nejlepším, Marie si všimne, že v představách obývá něco jako zámek. Ale zámek není její přání. Možná by byla příhodnější vesnice. Ale kde? Marie v duchu bourá vzdušný zámek a zvažuje konkrétní možnosti, kde by naše vesnice měla stát: v okolí Prahy nebo Brna nebo docela na venkově, na Českomoravské vysočině, tam by se nám líbilo, nebo v jižních Čechách. Ale proč ne v Toskáně nebo v Portugalsku na břehu Atlantického oceánu, na Islandu nebo ještě někde docela jinde, kde Marie nikdy nebyla. Marie v duchu prochází pěti světadíly a zjišťuje, že místo, kde bychom mohli všichni společně žít, existuje určitě na onom světě. V nebi, napovídám, aby to znělo povzbudivě.

Možná je Marie docela ráda, že náš domov na této zemi není. Vždyť je to nesmysl zakládat vesnici, ať si každý žije, kde chce, říká nespokojeně sama se sebou. Vesnice, do které jsme se vnutili a nikoho se neptali, stála na kůlech u břehu jezera už v době bronzové, a kdo tam chtěl bydlet, mohl zasadit kůly do dna jezera a upevnit na ně chatrč, jen pokud na tom s ním pracoval celý kmen. Marie uznává, že kmenová pospolitost patří dávné minulosti, zanedlouho však začíná s novou stavbou: pokouší se udělat kulatý půdorys, i střechu by chtěla do kupole a co nejvíc oblých prosklených výklenků zevnitř navenek. Je to dům pro pospolitost duchovní. Celý vnitřek domu by měl být trochu jako zimní zahrada, ta by přecházela do zahrady letní. Možná mohla být Marie dobrá architektka, ale učí na lyceu matematiku. Je dobrá učitelka.

Po pravé straně uličky vedoucí od nás dolů do vesnice sedá dopoledne jednooký dědeček. Odpoledne sedá po straně levé, pořád na své židli, pořád ve stínu. Dcera Nunziatina ho bedlivě přesazuje z místa na místo, aby nedostal úpal, a je tak dochvilná, že dědeček mimovolně funguje jako sluneční hodiny. Přestože je pořád ve stínu. Když prší, mizí ve starém patrovém domě z tufu. Dědeček neslyší a místo řeči vyráží podivné zvuky. Většinou však mlčí a upírá na kolemjdoucí jedno zářivě modré oko a jednu zející černou díru. Dědeček má Marii rád, radostně zvedá ruku na pozdrav, když jde kolem, a Marie mu mává. O Velikonocích a o Vánocích mává i on. Vstává namáhavě ze židle a oba si padnou do náruče, z dálky to vypadá, jako by Marie dědu podpírala, aby nespadl. Už sedm let je dědeček vymydlený, nažehlený, stále stejně přesný, poslední dobou jako by dokonce omládl. On není z generace našich dědečků, upozorňuji Marii, je stejně starý jako můj otec Josef a jako tvůj otec Jaromír. Marie zaraženě kouká na jednookého starého pána a nevěří, že by z Jaromíra mohl někdy být takový nemohoucí děda. Místní dědeček si modrým okem prohlíží chodce i automobilisty spouštějící se nebo stoupající po strmé silničce. Nic jeho oku neunikne, všechny nás vidí. Okem, které už nemá, se také někam dívá. Za sebe nebo do času nebo docela mimo čas. A má vždycky dobrou náladu. Když s námi jde Kristýnka, dědeček zpozorní, zvážní, jako by slyšel, co Kristýnka neříká.

Kristýnka určitě rozumí mně i Marii, rozumí pravděpodobně i všem lidem v ústavu, včetně těch, kteří vydávají jen zvuky artikulované přibližně nebo skoro vůbec. Rozumí lidem tady v Itálii. Možná rozumí všude. Benjamin si představuje, že místo slov používá k myšlení obrazy, světlo a barvy, protože je to možné, a snad že bychom se všichni měli k takovému myšlení pozvednout. Kristýnka je, jak jsem řekl, moje kamarádka z Králova Pole. Někdy si to musím sám připomínat, jako by němá Kristýnka byla někdo jiný, ale mám ji ještě raději než tenkrát. Každou sobotu v poledne se mnou nasedá v ústavu do auta a jedeme do domu nad jezerem. V neděli s námi jde na procházku na kopec nebo jedeme na výlet, k moři nebo do kopců. Do města nechce, zdá se, že se měst bojí. V pondělí ráno jedeme s Kristýnkou do ústavu společně a ona je tam doma do další soboty. Řeč Kristýnka ztratila v tom okamžiku, kdy se Zari zkroutil bolestí, ztratil vědomí a zemřel. Bolest jí vzala slova, nebo možná Kristýnka na chvíli přestoupila práh smrti se Zarim. Stalo se to v Bostonu.

Na náměstí a v kavárnách na nábřeží se mluví mnoha jazyky, v posledních letech se sem přistěhovali lidé ze všech konců světa. Němci a Angličané tady kvůli příjemnému podnebí tráví důchodová léta, Rumunky a Albánky jim uklízejí byty; Poláci dělají příručí v květinářství nebo u benzinové pumpy, ale dovedou taky opravit elektřinu v bytě, zrýt zahradu a spoustu podobně užitečných věcí. Afričané nabízejí ponožky, které s sebou tahají v obrovských taškách a které nikdo nekupuje, přesto se usmívají a přívětivě zdraví. Číňani o nedělních trzích rozkládají stánky s pestrobarevnými plastovými hodinkami, telefony a jinými blíže nedefinovatelnými tretkami. Skandinávci kamarádí s Angličany a Švýcaři s Němci. Všichni jsou tu kvůli jezeru, přinášejí mu své životy jako poklad, se kterým si sami nevědí rady. Chtějí, aby se životy zrcadlily na hladině jako obrazy nasměrované k nebi. Doufají taky, že jim jezero jednoho dne prozradí tajemství vody a ohně, které lidé kdysi znali.

Původní obyvatelé se od přivandrovavších národů liší obličejem i postavou a hlavně mají jedinečný přízvuk, který do italštiny přenáší stopy zaniklé řeči Etrusků. Také mají obydlí ze stejného tufu jako archaické svatyně v Etrurii. Tuf na pohled vypadá jako kámen, ale je tak průlinčitý, že se v noci starými uličkami rozléhá mužské chrápání. Ráno póry zdí propouštějí vůni kávy. Nebo se zvuky a vůně linou otevřenými okny a dveřmi? Ženy přes den něco smaží na oleji lisovaném z oliv rostoucích všude kolem, na balkonech se suší prádlo a hrozny drobných rajčat. Hospodyně na podzim chystají protlak do zavařovacích sklenic a vesnice voní rajskými jablky. Večer z oken proskakuje modrá záře televizních obrazovek a osvětluje zezadu siluety sedící v přátelském hovoru na zídkách a kamenných lavicích před domy.

Moje vyprávění je jako dům pro všechny přátele, který by Marie chtěla postavit, a taky pro naše rodiče, babičky, dědečky a sourozence, pro smysl našich životů i pro laskavého čtenáře, jehož přítomnosti si budeme nesmírně vážit. Budu se vracet do minulosti a hledat nitky, ze kterých jsou všechny ty osudy utkané. Na Hádech hoří archivy. Slova a věty na sebe navazují, ale příběhy se neodvíjejí lineárně, vrství se a prostupují.