44/ Každá věc ať dospěje na své místo

Na zastávce na Brno stáli nějací ospalí dělňasové, autobus přijel za pár minut, Kazimír nastoupil jako poslední a zalezl na zadní sedadlo. Obličej zabořil do svetru, aktovku přitiskl k prsům. Lahve s vínem už v ní nebyly, klobásy zbyly skoro všechny. Kazimír zavřel oči jako ostatní rozespalí cestující v touze podržet se ještě chvíli sladkého spánku, než je autobus vyklopí u vrat fabriky a začne pracovní den. Kazimírův spánek není sladký. Májko, Májko! Někdo ho volá příjmením z hloubi Zmizelé krajiny, která pořád ještě visí v bytě na Lesné před válendou, a Kazimír se leká. Cosi šíleného se před ním vynořuje a probouzí ho ze sna do denního děsu, který nedovolí zapomenout ani vrátit zpět. Ani spálit, protože už je spáleno.

Marie stojí za oknem útulného bytu s vyhlídkou na Smíchově. Odhrnula záclonu a upírá oči do ulice, jako by na jejím pohledu záleželo, jestli se v ulici objeví osoba, na kterou čeká.

Takhle ne, dost té bolesti, dál to nejde, to nemůže být! Chtěl jsem křičet. Marie přece už kdysi dávno, ve svém dávném jiném životě stála u okna. Vedlo tenkrát na rušnou ulici. Tato ulice je klidná, chodci jsou vzácní, projíždějí většinou jen místní vozidla.

Marie nemyslí ve slovech, konstatuje hmatem, že tělo stojí za sklem vedle odhrnuté záclony. Taky u telefonu, v bytě, za dveřmi, v otevřeném okně. Je jí tak zle, že by chtěla nebýt, ale být musí, aby čekala na Jana. Myslel jsem si, že tě nikdy nezradím, má jediná Marie. Jel jsem do Brna a potom do Uhřínova, kvůli Sofii a nějakému nakladatelství. V Brně je nakladatelství několik, ale Kazimírovo nakladatelství tam není, protože žádné Kazimírovo nakladatelství ještě neexistuje, jestli vůbec kdy existovat bude. Marie neví, kterým směrem hledat.

Vteřiny se neřadí v čase jedna za druhou, vystřelují jako bodnutí ostrou jehlou, dorážejí ze všech stran, jako když prší a je vítr, ale neodnášejí s sebou čekání, nic nedovedou smýt. Jaký smích dal jméno té čtvrti?

Tělo hoří jinak, pomaleji nežli seno a chlapi dost rychle zjistili, co se stalo. Tulák nějaký, bezdomovec? Škvarky a oharky se zadřely do paměti chlapům, kteří se ráno vydali z vesnice obhlédnout spáleniště. Asi ve stráni nějací darebáci rozdělali oheň a v ožralosti zapálili i seník. Nebo to udělal sám? Ženské, které se z vesnice trousily za nimi, pocítily pod srdcem cosi obrovského a těžkého. I těm, které se odmítly podívat, se svíraly útroby. Plakaly soucitem za Marii, která nevěděla, nemohla vědět, která netušila, kam mě Kazimír pozval na večer s vínkem a buřty. A s kamarády, kteří nepřišli.

Zapomněl jsem toho večera, že můžu vidět dozadu do minulosti i dopředu do blízké budoucnosti, tolik jsem stál o to, abychom se shodli a aspoň trochu se měli rádi, abych mohl být beze zbytku šťastný ve voňavém náručí rodné země. Konečně opravdu doma. Zapomněl jsem, zapomněl stejně jako věrný čtenář, že Kazimír je můj vrah a že jsme to oba už dávno věděli. Věděli, a jak už to bývá, nevěřili.

Kazimír řekl kamarádům a nadiktoval vyšetřovatelům, že odešel, když se Jan Lazar rozhodl, že bude spát v seníku. Za večer Jan Lazar dost vypil a asi si před spaním zapálil cigaretu. Marie a přátelé vědí, že Jan už čtyřicet let nekouří, cigarety u sebe nenosí, ani zapalovač, a taky nechlastá.

Ke shořelému seníku se šlo společně po pohřbu, blížil se večer a kraj byl pořád krásný. Posedali a polehali na trávu na stráni; linie kopců, vůně bylin a barvy polních květů, západ slunce, hvězdy rozžíhající se nad hlavou. Tak krásný večer nikdo nepamatoval, ani Marie. Kazimír ve skupině nebyl, všichni si všimli, že člověk, který Jana viděl naposled, je bledý jak smrt a duchem nepřítomný. Zůstával pozadu za ostatními, ale Kristýnka na něho před hřbitovem počkala, podívala se mu do očí a řekla polohlasem: „Co tady děláš! Já jsem viděla, že jsi ho chtěl zabít!“

Myslela tím dávný incident v Tatrách, nad Bílým potokem, který podle jejího mínění Kazimírovi navždycky upřel morální právo jít Janovi na pohřeb.

Postava v bílých šatech mě vzala za ruku a vedla dál, do bílé zahrady, do které jsem kdysi nahlédl, jako by tam odbočovala moje obvyklá, zelenými stromy vroubená cesta podél jezera. Však odbočovala, jak vidím. Ty oči jsem nikdy nezapomněl: teď se dívají do mých očí laskavě, vlídně a přímo. Už je to dlouho, co jsme se poznali, říkám a postava se usmívá. Už se nezdá, že je to paní: známe se mnohem déle, než si teď myslíš. Oči jsou opravdu krásné, září a povzbuzují.

Rozhlížím se pozorně a rozeznávám Věru, Josefa, babičku Annu, Ferdu, Jarmilu, našeho Plutarcha a další a další, je tu i Jaromír, tím jsem si jistý, jako jsem si jistý, že muž pomalu kráčející po břehu křišťálově čisté řeky je Dante: správně a důrazně říkal, že v lidské řeči nejsou slova mocná vypovědět, co se zde rozléhá.

Po jisté době, jejíž délku bych nedovedl určit, jsem potkal i Kazi­míra. Podíval se na mne překvapeně: „Ty jsi, Jene, naživu?“ Lekl se, ale zůstal.

„Ale ne, Míro, to ty jsi po smrti. Zřítil jsi se ze skály někde v Alpách, byla to nebezpečná stezka a ty jsi zakopl a uklouzl. Kdosi tě chytal za rukáv, ale neudržel a pád skončil, jak skončil.“

Kazimír ztichl a tak dlouho se neozýval, že jsem na něj skoro zapomněl. Když se znovu objevil, tvářil se přátelsky a přitom dost šťastně. Objal mne a řekl vyčítavě: „Jene, Lazare, cos mi to udělal! To jsi neměl dělat! Ach Jene, Honzo, Jeníčku, proč jsi se takhle pitomě nechal zabít!“

„I to je pravda,“ řekl jsem Mírovi, „mohl jsem tomu předejít, ale na světě člověk opravdu není vševědoucí. Ani dost prozíravý není.“

Půl roku po požáru se Marie v našem starém domě nad jezerem poprvé podívala do zrcadla: ruce – větve orvané větrem, nohy – zkroucené kořeny stromu vyvráceného polomem, bílá koruna vlasů – chmýří stepní trávy kavylu, sníh na hlavě neznámé ženy. Marie neuhnula pohledem, pozorně v obraze četla jakousi důležitou zprávu. Trvalo dlouho, než porozuměla. Než pochopila, že vidí starou známou, na kterou nikdy nezapomněla, že má před sebou stařenu putující cizí zemí za nějakým cílem, možná svatým. Vždyť ji ani rány palicí neodradily. Stařenu poprvé spatřila kdysi dávno, po automobilové nehodě, v bdělém snu; tenkrát se Marie na okamžik sama proměnila v tu neobyčejnou, jakési klidné víry plnou, silnou a houževnatou osobu. Uplynulo nejrychlejší čtvrtstoletí jejího života a stařena se proměnila v Marii. Poznala to, protože pocítila nezdolnou sílu a přestala se bát.

Napořád tě miluji, Marie. A nezapomenu na nikoho.