8/ Mystérium ateistických Vánoc

Ze střechy domu v Brně Králově Poli visí do dvora rampouchy a tajemně narůstají. Slunce na chvíli problesklo těžkými mraky. Na hebký koberec dopadají šikmé zimní paprsky a vyvolávají k životu barvy, které na něm dítě dosud nevidělo. To dítě je Jan. To dítě jsem já, vypravěč, který zná v hlavních obrysech budoucnost lidí, kteří se tu setkávají, včetně budoucnosti svojí. Minulost má krátkou i nekonečnou, v tuto chvíli mu nemůže být víc než sedm roků. Pan ředitel Jehlička už druhým rokem žije v Letovicích a ani na Vánoce se do svého domu nevrací. Předvánoční čas nepostupuje lineárně, soustřeďuje se v srdci dítěte. Je nabitý očekáváním, přestože dítě nic neví o náboženství a nezná ani slovo advent.

Nový pohled na okno s rozhrnutou záclonou, mraky sestoupily ke střechám a zhnědly, padá z nich bílý sníh. Ticho vířících vloček vstupuje do pokoje a přináší s sebou slavnostní, objímavé šero. V bytě je ticho a dítě se z toho raduje v hloubi duše. Že svět, ve kterém dítě žije, existenci duše neuznává, se malého Jana ještě netýká. Vnímá vánoční kouzlo rodící se z tajemných, skrytých pramenů a zaplavující rozviklané chodníky a oprýskané omítky brněnského předměstí. Dokonce i muži, kteří budou na Hádech o pětatřicet let později pálit policejní archivy, se na Štědrý večer těší. I oni jsou v tuto chvíli malí kluci a pravděpodobně věří na Ježíška jako Jan. Na Ježíška je možné věřit bez ohledu na vyznání a politickou příslušnost, věřit v Krista je na vlastní nebezpečí, jak dobře ví Jan Zahradníček, který ve vězení na Mírově právě píše bolestně krásnou vánoční báseň.

Průmyslová výroba adventních kalendářů se v západních zemích teprve rozbíhá, obrácená transsubstanciace Ježíška, jeho proměna v pilného rozdavače dárků a hybatele kapitalistické ekonomie však již probíhá světově pokrokově. I když na Východě jinak než na Západě. Večer prvního prosince vyrobil můj táta Josef Lazar těšící kalendář a uložil jej za okno, totiž na rám, doprostřed dvojitého okna. Mezi vnějším a vnitřním oknem se nachází mezera v prostoru a čase, která se do rána ochladí, ale – většinou – nezamrzne. A tak jsme s Martinem každého prosincového rána padesátých let otevřeli vnitřní okno a natáhli ruku do studeného meziprostoru, ve kterém se čas zviditelňoval. Na bílém rámu ležela chladná tužka, kterou jsme škrtli uplynulých čtyřiadvacet hodin. Josef nakreslil pro každý adventní den modrou svislou čárku, neděle vyznačovala čárka červená. Když nám hotový kalendář ukazoval, vyzařovalo z něho teplé světlo a bylo jasné, že i on se na Štědrý den těší jako kluk.

Ubývání času slibovalo naplnění času. Škrtnutím dne vznikl křížek. V každodenním běhu bylo pro všechny životně důležité, aby alespoň jeden den, jeden večer v roce byl štědrý. Aby byl slavnostní a z času vystupoval. Aby to byl den, který má zaručený smysl. Josef ho do vánočního kalendáře zakresloval jako kostru jehličnatého stromku, poslední křížek jsme dělali na špici.

Vánoce: kouzelné, hebké, stříbrné, melodické, sněžné, mrazivé a voňavé ateistické Vánoce, od kterých se rodinné vzpomínky odvíjejí a bez kterých by se neměly kam vracet.

Komunismus Vánoce nezrušil, ale pozřel. Urval je pro sebe a vpravil do těla společnosti pomocí dlouhých a složitých příprav. K důstojnému oslavení Vánoc bylo nutné opatřit řadu věcí, které nebyly k dostání. Čím důležitější věci, tím nepřístupnější, čím nepřístupnější, tím důležitější, i když samy o sobě nic neznamenají. Pomeranče, kokosová moučka, kakao, šlehačka, toaletní papír, mandarinky, dámské vložky, čerstvě uříznutý rovný smrček: kromě dámských vložek jsou to věci snadno postradatelné. Kouzlo působilo, že všichni sháněli stejné předměty, že všichni doma pekli stejné cukroví a smažili stejné kapry. Jen smrčky si volili různé velikosti. Vynakládali jsme na přípravy obrovské úsilí a probouzeli přitom atavistické pudy z dob, kdy člověk musel dobývat živobytí vlastní silou a vlastním umem.

Té zimy jsme doma měli strom do stropu. Smrk se zdobil třiadvacátého večer, do toho dne jsme ho chovali na balkoně, aby předčasně neuschl, protože byl podříznutý, nikoliv s kořeny v květináči. Kdo neměl balkon, věšel provazem stažený strom z okna, hlavou, totiž špicí, dolů. Rituály žijí v duchu času a zapisují se do paměti nesmazatelně. Čtu obrazy doby a snažím se pochopit, jaká to byla víra, co je tvořila.

V padesátých letech byla cesta ke Štědrému večeru ledová, tmavá a tvrdá. Sběratelský pud vyváděl ženy i muže z domů do front na pomeranče v plískanici i za krutých mrazů. Pomeranče přicházely do naší země z nedohledné dálky, z jižních zemí, které jsem si nepředstavoval podle filmů, ale podle barvy a vůně těch zázračných sluncí. Barva a vůně pronikají do nitra, i hmatový vjem proniká a dlouhé trpělivé očekávání slunce je přípravou na obřad. Protože pomeranče byly přece vzácní poslové světla na potemnělé zemi v nejkratších dnech roku.

Jejich příchod se poznal podle dlouhé řady trpělivě čekajících postav zachumlaných v těžkých zimnících. V padesátých letech, i začátkem šedesátých, měl každý právo koupit jedno kilo transcendentně vonících zlatých plodů. Aby se na všechny dostalo aspoň pár dílků, aby nikdo nechyběl u vánoční proměny hmoty v ducha.

U nás se pomeranče dělily na nestejné díly: dva větší pro děti, jeden dva dílky pro tatínka, jeden dva pro maminku. Babička Anežka tvrdila, že ona má raději kůru než šťavnatou dužinu. Zbylou oloupanou pomerančovou kůru Josef důmyslně promačkával nad ústředním topením, aby byla vůně. Když byl nákup obzvlášť úspěšný, měli jsme i mandarinky a mandarinkovou vůni. Babička Jarmila vyráběla z nesnězených a nevymačkaných pomerančových kůr kůry kandované.

Slavnosti nevyhnutelně předcházela oběť. Krev tekla v kuchyni a byla studená – rybí. Obětními zvířaty byli kapři, kteří v tuhých mrazech žádali v oplátku za svoji oběť oběti lidské. Lidé, kteří se jich chtěli zmocnit, museli podstoupit zkoušku mrazem a vydržet několik hodin ve frontě, která se vlnila kolem obrovských kádí na ulici před řeznictvím. Babička Anežka byla Josefova matka a na eleganci si na rozdíl od Jarmily nikdy moc nepotrpěla. K činu sebeobětování přistupovala dobrovolně a za celou rodinu. Balila se na to do vlněné houně, do rozšlapaných širokých kožených bot si vkládala noviny, na ruce navlékla napřed prstové rukavice, na ně ještě palčáky. Pak se kolébavě vydala zasněženou ulicí dolů po Husitské k Palackého třídě. Ryby se prodávaly před tou masnou, kde po válce vylepili pomlouvačné plakáty proti panu Jehličkovi.

Kádě s kapry přetékají ledovou, u hladiny lehce zamrzající vodou. Muži a ženy ve špinavých bílých zástěrách s rukama dokrvava červenýma a šupinatě popraskanýma loví naběradlem upevněným na dlouhé tyči slizké a mrskající se obětní tvory, vhazují je do síťovek. Neforemné lidské bytosti soustředěně balancují na zledovatělém chodníku: tělo trpí zimou, duše úzkostí, že zásoby kaprů dojdou dřív, než člověk přijde na řadu. Nohy zebou v nedostatečné obuvi, srdce nenávidí narušitele pořádku, který se pokusil předběhnout. Před potenciálním vetřelcem se zdánlivě apatický houf čekajících rázem semkne v nelítostnou bojovou jednotku. Tady si nikdo nedovolí vybočit, uhnout, poodejít ani si postesknout. Natož zaplakat. Utrpení jako drápek, kterým se chytáme touženého štěstí.

Při pohledu na méně zkoušeného a zkroušeného bližního zakoušejí těžce zkoušení a zkroušení divou zuřivost. Zuby cosi drtí v prázdné dutině ústní, dokud slova nezačnou vylétat nad hlavy jako hladoví krkavci. Když na sebe ženské krákaly kvůli místu ve frontě, pokoušela se babička Anežka v duchu modlit. Byla v naší rodině jediná neateistka a nechávala si to pro sebe nenápadně a tiše.

Toho dne se k frontě obezřetně přidružila nápadná, skoro elegantní žena, aby se zeptala prodavačů, jestli se na ni po hodině čekání na mraze bezpečně dostane jeden kapřík. Nebo dva kapříci? Mít jistotu! Nad tou troufalostí užasla celá fronta, i babička Anežka. Fronta dotaz jednomyslně zhodnotila jako provokaci. Copak si někdo může myslet, že fronty na kapry jsou vyzpytatelné? Ta ženská byla nějak moc pěkně oblečená. A dokonce byla nalíčená! A pak jí neměla být zima! U prodavače sklidila pohrdavé posuňky. I slova: „To se paní neví, na koho vyjde a na koho ne,“ vyjel jízlivě. Nebo moudře? Sadisticky? I prodavači byli nevyzpytatelní. I oni trpěli mrazem a možná ze všech nejvíc. Museli vydržet na chodníku před řeznictvím celý den. Kupující k nim vztahovali v horlivé úkloně rozpažené ruce se síťovkami roztaženými do šířky jako rybářské sítě a s hlavou skloněnou skoro poníženě.

Prodavač mrskl kaprem na váhu a odtud bleskově do nastavené tašky. Cenu vyhlásil na ten ráz, jako by ji znal už předem. Řezníci věděli, že stačí šidit na váze, aby se vánoční kapři proměňovali v těžké prachy. A také šidili. V roce 1953 byl jistý řezník za podvody s vážením masa odsouzen k smrti. Trest oběšením byl vykonán.

Z čeho jsme se mohli čistě radovat, byla bílá jiskrná pokrývka čerstvého sněhu. Pod sněhem je země jiná, než když je holá, nekrytá.

Na téma zabíjení vánočních kaprů bylo od roku 1950 do pádu Berlínské zdi v roce 1989 sepsáno na tisíce humoristických fejetonů, školních slohových úkolů a lyrických vzpomínek. Z vylovených rybníků a z ledových kádí před masnami pronikali kapři do rovnoprávných domácností pracujícího lidu, komunistických funkcionářů, milicionářů i lidových soudců, kteří netušili, že ryba je symbolem prvních křesťanů. Kapr je levný, tučný – a o Vánocích se jí smažený. Je hladší a oblejší než ryba svatého Petra žijící v Tiberiadském, biblicky Genezaretském jezeře. Ryba svatého Petra je plná bodlin a kostí. Babička Anežka to tušila. Nenosila si na kapry síťovku jako ostatní, měla černou kabelu z předválečné koženky, hlubokou a pevnou. Přinesla v ní domů dva kapry i s trochou vody. Noviny, které si vytahala z galoší, byly napůl zmrzlé, napůl vlhké.

První den pobytu v domácnosti svých budoucích katů a pojídačů kormidlovali kapři energicky ocasem a mávali ploutvemi. Druhého dne začali v životních projevech ochabovat, ačkoliv jsme na ně pouš­těli studenou vodu prudkou sprchou. Koupelnu prostupovalo velké tajemství: jsou to jikrnáči, nebo mlíčňáci? V předvečer Štědrého večera je matka jednoho po druhém vylovila, zabalila do utěrky jako dítě do plenky a něžně položila na velké dřevěné prkno na kuchyňském stole. Chopila se masivní paličky s kovovým násadcem a rozmáchla. Primitivní nervová soustava kapra zůstává v chodu několik minut po odříznutí hlavy a dokáže přimět ke skoku i ve strouhance obalené porce připravené ke smažení. S pádem komunismu ochabl masový chov ryb doma ve vaně, ale i nová doba skýtá možnost koupit kapra živého.

Jeden velký politický proces v Praze skončil jedenácti rozsudky smrti. Popravy byly tajně vykonány roku 1952 ve vězení na Pankráci v adventním čase. V jedenadvacátém století k tomu historik poznamenává, že to bylo na Stalinovu žádost. Obětaví, zimou se choulící nakupující ale o popravách ještě nic nevědí. Nebo nemluví. Kremace se bude konat v lednu 1953. A zatímco kat pankrácké věznice v doprovodu ředitele a lékaře vysype popel z popravených v noci na zmrzlý asfalt, aby ještě před rozedněním zmizely všechny stopy pod pneumatikami projíždějících aut, budou lidé shrabovat sníh z chodníků. Modrorůžový, kouzelný soumrak se malému Janovi zapíše do paměti a splyne s vířivě letícími vločkami sněhu všech zimních podvečerů, kdy nic nevěděl o Kristýnčině rodině ani o básníkovi ve vězení ani o jiném utrpení. Představuji si démona režírujícího materialistický advent. Když v pozdějších, blahobytnějších dobách zmizely fronty, pomeranče posvátnou funkci ztratily. Ne hmota v ducha, nýbrž duch ve hmotu byl proměněn. Před Vánoci 1989 démon pustil kořist. Vytáhl z ní drápy, očistil je od krve a čekal, až se organismus zbavený jeho síly rozpadne. Trvalo to krátce, systém se slavně zhroutil sám do sebe. Pomeranče na pultech už nechyběly, dávno kvůli nim lidé nemuseli mrznout na ulici před krámem, kde byly jinak k dostání jen brambory a mrkev olepená hlínou. V rychle rostoucích supermarketech se kupily citrusové plody, jejichž kůra byla napuštěna postřiky, regulátory dozrávání a konzervanty a byla nepoživatelná, i vonět přestala. Démon se nastěhoval do ní. I jinam. Dávno už nežije babička Jarmila a nikdo jiný už nemá čas ani trpělivost dělat se s kandováním citrusových kůrek.

Vztah příčiny a následku není vždycky zřejmý. Zaměřuji pohled na začátek šedesátých let. Marii je dvanáct v roce 1965 a vůně Vánoc se jí také nesmazatelně zapisuje do čichové paměti. Sněhový poprašek bíle vyzdobil zahrádku, atmosféra Vánoc je tentokrát Na Vinici obzvlášť slavnostní. Marie se raduje, i její sestra se raduje, tajný útěk ze šťastné vlasti, který má Jaromír už dopodrobna promyšlený, v jejich světě dosud neexistuje. Jaromír před večeří s rozpačitým úsměvem vytáhne ze skříně tmavou hedvábnou kravatu, kterou jinak nosí jen na večeře se zahraničními kolegy a na pohřby. Babičky navlečené v decentně květovaných, tmavších hedvábných šatech vroucně zpívají. Jedna má vlasy platinově bílé a naondulované, druhá tmavě šedé a v drdolu. Kdyby v tu chvíli vstoupil fízl, hned by pochopil, že se tu děje něco podezřelého. Elegantně oblečené babičky zpívají cvičeným sopránem koledu Adama Michny z Otradovic Chtíc, aby spal, tak zpívala synáčkovi. A taky Svatá noc, Heilige Nacht. Jaromír a Alžběta s bolestí myslí na to, že babičky za půl roku navždycky opustí. I vnučky z jejich života odvezou, a až zemřou, ani na pohřeb jim nepůjdou. Státní bezpečnost už ostatně dostala nějaké udání, domovní prohlídka se však bude konat až začátkem ledna. Tohoto kouzelného vánočního, sněhově čistého a milosrdně bílého večera o prohlídce ví jen náčelník StB. (Odnesou si Jaromírův psací stroj, studijní poznámky a krabici s korespondencí.) Jaromír si samozřejmě uvědomuje, že nenadálá návštěva by mohla být nebezpečná i o Štědrém večeru.

A zvonek opravdu zazvonil, lekli se všichni. Byt ztichl, Jaromír tiše zavřel dveře do vánočně vyzdobeného obýváku a rázně otevřel venkovní dveře. Ve spoře osvětlené chodbě rozpoznal souseda, kterého manželka poslala pro trochu strouhanky na smažení kapra. Sousedům došla strouhanka, oznámil s úlevou. Věra vyběhla z pokoje pro zbytek strouhanky a děda polohlasně poznamenal: „Jen aby.“ I dědečka Svatopluka Jaromír s Alžbětou v duchu opouštějí navždycky. Když za sousedem zaklaply dveře, sedá si Mariina sestra Sofie ke klavíru a hraje zpaměti několik vět z Händelova oratoria nebo z vánoční mše. Jaromír, Alžběta, děda Svatopluk a obě babičky s vážnou tváří naslouchají. Působením vánočního kouzla melodie prozrazuje, co koho čeká v blízké i daleké budoucnosti. Jaromírův otec Svatopluk pobrukuje do noty, je mu jasné, že prožívá poslední Vánoce s dětmi a vnučkami a že za několik měsíců zůstane s oběma elegantními babičkami sám, v nějakém krušném domově důchodců. Když Sofie dohrála, vyšel Svatopluk na balkon, podíval se k nebi a tiše se rozesmál, jako by mu život nekončil, jako by právě začínal. Druhý dědeček chybí už od války, jedna svíčka hoří za jeho duši, ve kterou ani v této rodině nikdo moc nevěří.

V adventním čase téhož roku peče Kristýnka s babičkou perníky a na stromek věší jablíčka, pečená kolečka na niti a ořechy zabalené do staniolu, podle starobylých zvyklostí. Jsou to prosté, milé zvyky, a jak uvidíme dál, váží si jich i pionýrský vedoucí Velemír, protože jsou lidové, snad až na ten staniol. Kristýnka slaví Vánoce s babičkou, s bratry a maminkou Lýdií, kterou za tím účelem každý rok propouštějí na tři dny z blázince. Pro Lýdii, které všichni říkají Lidka, má Anna ve skříni sváteční šaty; snacha je ve Starých Dvorech nosívala do kostela. Anna se trochu obává, aby ji ty venkovské kostelní šatičky nevrátily příliš živě do minulosti a nebezpečně nerozrušily, takže její snacha nakonec sedí pod stromečkem navlečená v čistých, dobře vyžehlených teplákách.

Dívám se nazpět v čase na Kristýnku, na Janovu rodinu, na přátele jeho rodičů, na rodiny jeho spolužáků, na Lucii a ostatní sousedy v naší ulici: Štědré večery se navracejí a navzájem prostupují, až se z nich vyloupne celkový obraz. K dokonalosti byl vánoční rituál přiveden v půli šedesátých let díky jednotnému, celostátně synchronizovanému štědrovečernímu dojetí. Dojetí nastávalo ve chvíli, kdy se zraky všech (skoro všech) svorně a nadšeně obrátily k jednomu jistému předmětu. Tím předmětem byl vánoční stromek. Třpytil se, a když na něm večer hořely svíčky a prskaly prskavky, všichni řekli „Ách“. Skoro všichni.

Mít doma jedli bylo znamením privilegovanosti, tajné nebo zjevné. Smrk ve vytopených bytech opadával rychleji než jedle, jeho umírání provázela líbezná vůně. Svíčky plály skutečným ohněm. Díky civilizačnímu zpoždění východního bloku mohly svíčky plápolat a stromy voňavě umírat každé Vánoce až do pádu Berlínské zdi. (V některých domácnostech se vyšší stupeň technického potupení Svaté noci prosadil už v letech sedmdesátých.) Na sklonku dvacátého století vytlačily elektrické žárovky živý oheň nadobro. Po pádu komunismu psali spisovatelé nostalgicky o frontách na čisté, voňavé pomeranče ještě nejmíň dvacet let, démon materialismu mezitím obsazoval nové pozice.

Z obětovaných kaprů se k večeři po čtyřicet let vařila rybí polévka s osmaženými houskovými kostkami. Plavaly v ní jikry nebo mlíčí. Ke smaženému kaprovi musí být bramborový salát s majonézou, k Vánocům patří i zavařený celer. A tak dál, a tak dál, až po vánoční cukroví. Ateistické Vánoce vyžadují přísné dodržování rituálu, mnohem přísnější než křesťanské. Kdyby chyběly křehké slané tyčky s kmínem k rybí polívce, nebylo by to to ono, opakovala matka Věra po své matce Jarmile, když dvacátého třetího v jednu hodinu v noci vytahovala z trouby poslední plech. Jeden druhého jsme hlídali, aby žádná zvyklost nedošla poskvrnění, a všichni dohromady jsme hlídali babičku Anežku, která měla ten zlozvyk vázat si na slavnostní šaty zástěru, odbíhat do kuchyně a umývat nádobí ještě ten večer.

Od rána až do večeře Štědrého večera jsme nic nejedli, půst sloužil k tomu, abychom na stěně uviděli zlaté prasátko. A taky abychom sedali k jídlu s pořádnou chutí. Smysluplnost všech těchto věcí byla mimo jakoukoliv otázku. I mimo dobro a zlo byla, jako součást vyššího a nepoznatelného smyslu. Podobně jako zatýkání, vyvlastňování majetku a měnová reforma, jež udělala z lidí přes noc chudáky. A jako mráz, který kreslil na okna fantastické hvězdice. Nebo jako otisky dětských představ o andělských křídlech, které v parku zanechávala Kristýnka se svými bratry. Nedovedl jsem rozlišit věci důležité od nedůležitých. Také jsem věřil matce, která mi prozradila, že víra v Boha je znamením vědecké a obecně intelektuální zaostalosti. Josef mi zas vysvětlil, že náboženství nepotřebujeme, protože žijeme na lépe a rozumněji uspořádané polovině zeměkoule.

Čtyřiadvacátého prosince, v pět večer, se schylovalo k našemu rodinnému „Ách“. Slavnostně jsme se k tomu oblékli, seskupili v předsíni před dveře obýváku a tajili dech, kdy zazní zlatý zvonek. Přes skleněné, avšak neprůhledné dveře jsme viděli, že se kolem stromku rozžíhají světélka a pak že se kolem rozlétají světelné jiskry prskavek. Zacinkání přišlo vzápětí, matka sáhla na kliku a dokořán otevřela, abychom spořádaně, pomalu a podle předem stanoveného pořádku vstoupili ve svatyni, jíž se toho večera stal obývák. Světla režíroval Josef zpoza záclony. Proto s námi nestál v předsíni. I zvoneček rozkýval on. Matka Věra, Martin, babičky Jarmila a Anežka. Ferdu si sotva pamatuji. Čtvrt století jsme dodržovali stále stejné „Ách“, jen hlasy dospívaly, stárly nebo se navždy ztrácely. Svíčky hořely jasným plamínkem, z prskavek vyletovaly žhavé hvězdičky a čarovně se zrcadlily ve skleněných ozdobách na zelených větvích. Pravidelně opakovaný rituál probouzí v duši sílu. Naše „Ách“ tu sílu každý Štědrý večer naplňovalo novou radostí. Tma v koutech pokoje měla narůžovělou barvu. Nadechli jsme se všichni, jako bychom byli domluveni. „Ách.“ Jen babička Anežka své nadšení nečasovala dokonale, dokonce se trochu opozdila, jako by čekala na něco jiného, než co mohla naše dokonalá štědrovečerní režie poskytnout. Babiček s léty ubývalo, Jan jednoho dne odešel a na Vánoce se nevrátil. S rodiči zůstal jen Martin. Tří lidí je na „Ách“ málo. To však předbíhám.

V krabici s vánočními ozdobami, kterou otec v adventním čase snesl z půdy, byly kromě barevných skleněných koulí, zlatých řetězů, postříbřených šišek a klipsů na voskové svíčky taky zlomky dvou nebo tří různých odložených betlémů: zasněžené chaloupky i zelené palmy, realistická kráva s oslíkem a svítící anděl. Dohromady to nedávalo žádný smysl a nikdo se o smysl ani nepokoušel. Bylo dost práce s nákupy, uklízením, pečením cukroví a sháněním dárků. Martinovi bylo líto těch předmětů, že se za celý rok nedostanou z krabice na světlo, ani na ten jediný posvátný den. Bral je do ruky, prohlížel ze všech stran a představoval si, odkud k nám přicházejí. Postavíme si betlém v dětském pokoji, když v obýváku nemůže být, navrhl. Byl to krásný nápad. V našem betlémě byly tři madony, dva Josefové, jedno velké děťátko ručně vyřezávané ze dřeva podle nějakého barokního vzoru a jedno sádrové, pestře lakované. Jedna stříbrná kometa zářila na chlévě, druhá, zlatá, nad hlavami tří králů, kteří byli čtyři, jako Tři mušketýři. Kromě oveček se v našem betlémě pásly i kozičky, a dokonce jeden vlk, který se sem zatoulal z nějaké jiné sestavy. Znázorňoval nejspíš slova proroka: „Až se vlk bude s beránkem pást.“ Na náš betlém se přišli podívat tatínkovi a maminčini přátelé a radostně užasli. Nejbouřlivěji se smál pan Karafiát, kterého jsme měli nejraději.

Babička Anežka si náš betlém také podrobně prohlédla, ale nesmála se. Zatřásly se jí brýle na nose, nebo se možná zatřásl nos, na kterém měla trochu rozšířené póry a několik krátkých černých chloupků. Ráno na Štědrý den prohlásila, že jde koupit ještě jmelí a že máme s Martinem jít s ní. Tvrdila, že jmelí určitě dostaneme v jakémsi malém květinářství dole na rohu u Mojmírova náměstí. Když jsme až na Mojmírák sešli, vzala nás beze slova za ruce a dovedla ke kostelu. Byl výjimečně otevřený. Vešli jsme a spatřili, že v rohu, totiž v boční kapli, stojí velký betlém, celý, nezlomkovitý a nenásobený, s jedním jediným Jezulátkem, s pastýři, ovečkami, sněhem, potůčkem a jednou jedinou svatou rodinou. I kometa byla jedna, jen andělů nad nimi viselo větší množství, než kolik jsme jich měli v dětském pokoji, a byli vyzbrojení zlatými trubkami. Betlém zaplavovala teplá růžovofialová záře a vzduch kolem něho se chvěl jemně jako babiččiny okuláry. Babička mlčela, nic nevysvětlila, našemu němému údivu jen tiše sdělila: „Kristus se narodil.“ S hlavním přízvukem na předponě na-. Když si myslela, že se nikdo nedívá, vsunula do kasičky před oltářem bankovku. Ano, Vánoce u nás byly trojjediné: veřejně marxistické, rodinně pohanské a tajně křesťanské.

Trojjedinost těch Vánoc mi přišla k smíchu o mnoho let později; to už tatínek s maminkou nežili, natož babičky. Martin se v pětadvaceti dal tajně pokřtít. Ach ano, Vánoce v dobách komunismu měly větší sílu než všechny komunistické svátky dohromady, než rudé prapory, dělové salvy a plamenné projevy, kterými komunistický svatý rok nešetřil. Tisíce transparentů rozmístěných po celé zemi dvacet let marně vyzývalo proletáře všech zemí, aby se spojili, a největší spojení, kterého jsem byl svědkem, bylo to společné úsilí o Vánoce.

Když „Ách“ doznělo, zanotovali jsme Půjdem spolu do Betléma, duj daj duj daj duj daj da… Prskavky mezitím dohořely, Josef uhasil svíčky speciálním zhášedlem a duchovní část obřadu byla u konce. Následovala žranice. Rodinná žranice, která byla součástí žranice masové, celostátní masové žranice konané v soukromí. I k té se jednomyslně upírala pozornost nové, v šedesátých letech už skoro beztřídní společnosti. Začátek hostiny se ustálil na době mezi pátou a sedmou hodinou večerní. V některých rodinách se večeřelo před rozbalováním dárků, jinde po něm. V tomto ohledu byla každá rodina úplně svobodná. Historicky vzato, byla od konce války do konce osmdesátých let vánoční večeře rok od roku bohatší a nestravitelnější.

Dokonalá vánoční večeře byla potenciálně nekonečná. Nepsané pravidlo znělo: mít pořád na dosah ruky něco do huby. U sousedů Vraných bylo zvykem chovat na jídelním stole slavnostní bílý (damaškový, předválečný) ubrus až do Nového roku. Uprostřed stolu se tyčila váza se zeleným i pozlaceným jmelím, mísa cukroví byla vrchovatá a po každé návštěvě ji Luciina maminka znovu doplňovala, takže cukroví nikdy neubývalo. Jako kdysi dávno na břehu galilejských vod neubývalo chlebů a ryb. Nepochybovali jsme o tom, že naše cukroví je lepší než nějaké chleby nebo ryby z jezera. Nejlepší ryba na světě je kapr, říkával Josef povzbudivě. Mně moc nechutná, já ho snesu akorát tak jednou do roka, odpovídala přejedeně Věra.

Před půlnocí Josef už jenom hekal a kouřil, babičky mlčky umývaly talíře v kuchyni, matka si četla v románu, který dostala pod stromeček. Martin usnul v křesle nad svou knížkou a já se pokoušel ještě louskat ořechy, půlit jablka, vylupovat buráky, chroustat zbytky slaných tyčinek a ochutnávat cukroví. Přestože mi bylo zle. Byl jsem houževnatý a celou bytostí toužil po naplnění. Ztěžklé břicho zjišťovalo, že žranice nacpe, a přece nenaplní. Mystérium plnosti a prázdnoty se po půlnoci obracelo v těžký, neklidný spánek.

Zázrak se však dostavil hned nazítří, neboť jídla neubývalo a všichni mohli v poledne po chuti zas jíst. Vždyť se na přípravách podílela socialistická společnost. To jsme se dozvěděli z rádia, že naše společnost je už socialistická, i školní rozhlas vysílal po celý týden tu epochální novinku. Julius Nerudík, ředitel socialistické dvanáctiletky, na kterou jsme s Martinem chodili, ji po celý týden, den co den slavnostně komentoval a pouštěl k ní pořád tu stejnou chraptivou desku, která zvěstovala celé školní budově: z národů ač jsme různých, jedno přání teď v nás bude žít. Učitelé zvedali obočí, kroutili rty a pokyvovali hlavou na znamení, že je to dobrá zvěst. Propojila se mi s cestou do Betléma, duj daj duj daj duj daj dá, protože dobro se zákonitě propojuje s dobrem, alespoň v dětských, totiž teď už spíš pubertě vystavených duších. Nebesa byla podle učitelů fyziky, zeměpisu a občanské výchovy striktně prázdná. I podle matky Věry. Na otázku, co je v nebi, odpovídal otec Josef váhavěji než maminka, vcelku však potvrdil, že nebesa jsou prázdná, víc než prázdná: intergalaktické vzdálenosti nejsou nic než pustota, obývá je nic tak obrovské, že si je ani nedovedeme představit. Optimisticky však dodal, že možná neuplyne moc času, a bude se létat na prázdniny na Měsíc. To mi připadalo ohromné. Ráj na zemi si svá nebesa pilně tvořil.

Jurij Gagarin se líbil hlavně ženám středního věku. Má jméno, které se dá vyslovit ve všech jazycích a je fotogenický, dodala důvtipně Věra, zapamatují si ho na celém světě. Ve stejnou dobu jedna mladá žena v kosmonautském skafandru, ale pro historii bezejmenná, zoufale volala přidušeným hlasem: „Mně žarko, mně žarko.“ Volala zoufale, celou svoji věčnost. A byla to věčnost strašlivě dlouhá pro člověka, který má umřít upečený. A přitom strašně krátká pro bytost, kterou nečekají žádná nebesa. O které se nikdo nemá vůbec nic dozvědět. Vesmír byl šíleně pustý, nikdo té ženě nepomohl z vesmírného korábu, kterému přestalo fungovat chlazení nebo řízení nebo se vzňaly motory a shořel o něco dřív, než Gagarin slavně obletěl zemi. Nebo o něco později? Nikdo ji nevyslyšel, nikdo ji neuctil, nikdo nepohřbil. Kdyby se byla její výprava podařila, byla by jezdila po světě jako Gagarin, ale protože shořela, nesměla nám kazit radost z našich socialistických prázdných nebes. Ani na ně vrhat černý stín před nebesy kapitalistickými. Navždycky, na věčné časy měla zmizet v nekonečném pustém vesmíru i se svou třicetiletou minulostí hezké, tvrdě vycvičené sovětské kosmonautky. Neboť království temna ke svému kralování potřebuje zapomnění. „Mně žarko, mně žarko.“ Hlas ženy, která ví, že jí nikdo nepomůže, ale věří, že ji někdo uslyší. Dostihl nás o čtvrt století později, když jsme se s Marií v bytě nad jezerem jedné noci zaposlouchali do rozhlasového pořadu o známých i smlčených katastrofách spojených s dobýváním vesmíru. Na nějaké americké základně nahráli volání umírající na magnetofonový pásek.

(Vracím se k té děsivé věci po dvaceti letech: podle ruských pramenů dostupných začátkem dvacátého prvního století žádný kosmonaut ve vesmíru nezahynul. Všichni, kdo přišli o život v rámci sovětského dobývání vesmíru, přišli o život během výcviku. Nikdy se nedozvíme, jestli je to pravda. A proč by měli lhát? Ptá se Benjamin, protože my s Marií a priori nevěříme a jdeme raději pod povrch slov: No proto, aby jim slavné prvenství v dobývání vesmíru žádný mrtvý nezastínil – a taky žádná mrtvá. Je to divné, že při výcviku se umíralo na Bajkonuru a na tragédie v letu se specializovali Američané, soudí Benjamin. Je to divné, a nikdy se nedozvíme, jestli ta nešťastná žena v nějaké raketě opravdu uhořela. Jak málo srdcí ji v té strašné smrti provázelo, jestli byla tajná.)

Jednoho adventu přivlekl otec domů stromek, který sám uřízl v lese. Přesněji v jakémsi mlází, které se na jaře beztak bude muset prořezat, jak s jistotou odborníka prohlásil. Vybral jsem ho, protože neměl dost místa, aby dál rostl, vysvětloval mně a bratrovi jakoby omluvně. Cestou z lesa ho nepříjemně zdrželi policajti, protože stromek byl kradený a ke všemu ještě převážený na střeše auta. Pracně Josef dokazoval, že mu strom daroval známý lesní. Propustili ho, až když se prokázal stranickou legitimací a nějakou bumážkou o tom, že pracuje jako rostlinolékař. Fytopatolog. Nebyl to nejkrásnější stromek, jaký jsme kdy měli, zato byl největší. Zabral skoro polovinu místnosti a zahradil přístup k jedné straně stolu, takže jsme se s Martinem museli ke svým místům u vánoční tabule plazit pod stolem. Možná jsme nemuseli, dělali jsme to však rádi, aby Věra měla proč protestovat. Kradený strom sahal ozdobenou špicí až ke stropu, ale do dokonalého svátku jako by vnesl nějakou chybu. Nebo pravdu? Kvůli tomu předimenzovanému smrčku jsem začal ztrácet jistotu, že svět, ve kterém žiji, je nejlepší na světě.

Dalším rokem se vánoční symbol začal zmenšovat, musel stát na krabici, potom na dvou krabicích, pak na servírovacím stolku. Až byl docela maličký, jako do květináče, a vešel se na jídelní stůl. To už celá jedna strana stolu zela prázdnotou po babičkách. Josef dávno stromky nekradl, ani stranickou legitimaci už neměl, ani fytopatologa už nedělal, protože ho vyhodili z práce za to, že nesouhlasil s vojenskou okupací Československa. Přesto jsme říkali pořád dál, věrně, jen rok od roku trochu smutněji: „Ách.“ Dokud jsem sám neodešel do Říma.