26/ Tanky

Police na knihy vyrobil z trámků sehnaných na soukromé pile Alois Vraný, který už není milicionář, protože je na to starý. Teresie darovala porcelánovou soupravu, tu nejmíň vídeňskou. Baráček budil elán, všichni z něj chtěli udělat nejhezčí domov podle svých nejlepších představ, úplně jiný, než měli doma. Výsledek se líbil i panu Procházkovi, když ho přivezli z domova důchodců, aby se podíval na svůj baráček v nové podobě, líbila se mu i zahrádka s červeným rybízem a vůní kopru, nejvíc se mu líbila Lucie. Protože jí vlastní dědeček vždycky chyběl, pohotově adoptovala za dědu starého Procházku, aby za ní do svého domu jezdil třeba každou sobotu. Pokud bude někdo tak hodný a z domova důchodců ho přiveze autem. Lucie neměla auto, měla jen kočárek a vozí Jurije do lesa, na nákup i „do města“, což znamená do vnitřního Brna.

21. srpna míří Lucie k samoobsluze na nedalekém, ne docela dostavěném sídlišti, potřebuje svou denní dávku davu, kterého je ve starých Kohoutovicích vždycky málo. Tohoto rána je prázdné i sídliště, jen zdálky vidí Lucie ženu s nákupní taškou, jak běží a mizí v domovních dveřích. V samoobsluze je ticho, mrtvo, přestože lidé, kteří tam jsou, jsou určitě živí.

Není jich mnoho, ale všichni se na Lucii s dítětem v kočárku dívají užasle a s lítostí, jako kdyby měla hrbáčka nebo blbečka. Co to má znamenat, říká si Lucie a naklání se nad dítě, které není křivé a ani jako blbeček nevypadá. Oči má otevřené, pěstičky vedle hlavy. Copak jsou němí, proč se na Jurije dívají s pohnutím, myslí a leká se. Mladá maminka v modré bavlněné sukni po kotníky a v žlutavě květované košili upraví nemluvněti přikrývku, napřímí se a rozhlédne, koho oslovit.

V samoobsluze se ale najednou všichni dívají, jako by tam nebyla, berou z pultu bůček a poslední buřty zavěšené na háku za zády prodavačky. Zbývají už jen tučné odřezky. Lucie se rozhlédne po obchodě pozorněji a leká se znovu: v regálech není žádné zboží, jen čistič skvrn, kolíky na prádlo a krémy na boty se nacházejí na obvyklém místě.

Jurij v kočárku zbystřil pozornost, jako by chtěl něco vyčíst z šedivého stropu nad sebou, Lucie se zaraženě rozhlíží, prodavač vytahuje z lednice poslední dvě štangle salámu. Klade je na váhu, kdosi je popadne a spěchá k pokladně, zbylí zákazníci před prázdným pultem věší hlavy. „Co se stalo, prosím vás,“ říká Lucie hlasem ne tak slabým, aby ji mohli neslyšet. Mělo by ji být slyšet i za prázdnými regály, kde dvě starší paní roztržitě zkoumají drobky v místech, kde obvykle bývá chleba a kde není nic, ani staré housky na strouhanku. Paní v pokladně Lucii jistě slyší, ale hlavu nezvedá. „Co se stalo proboha,“ říká Lucie hlasitěji a odpověď zase nepřichází. Nadechne se potřetí, zhluboka, z plných plic, ale místo aby vykřikla, silou zašeptá: „Lidi, prosím vás, co se děje?“

„Okupovali nás, paní,“ říká hubená bledá žena v tmavých šatech s límečkem a bílých střevících. „Okupovali,“ vydechne Lucie zbytek děsu z plic.

Rozrazila kočárkem obě křídla prosklených dveří samoobsluhy, rozběhla se prašnou cestou k domku, kde Alexej nebydlí a nikdy bydlet nebude. Když byla v půli cesty do Kohoutovic, rozlehlo se dunění, napřed ze všech stran, po chvíli zřetelně shora: bombardovací letadla. Velké černé V se pod nebem rychle sunulo nad samoobsluhu a nad vyschlou rozpraskanou cestu, po které běžela pestře oblečená ženská postava tlačící dětský kočár. Letku tvořily těžké tmavošedé stroje s mohutnými křídly, běžící ženskou sledoval v hledáčku kanonu střelec v hodnosti četaře, měl ji na mušce dvě tři vteřiny.

Ženskou postavičku s dětským kočárem vidělo optickým zaměřovačem celé komando palubních střelců, když přelétali přes středně velké město, kterým protékají dvě řeky a na severovýchodě se rýsuje vyšší kopec se strmou skalní stěnou (ano, Hády). Běžela osaměle po prašné cestě směrem z města, za lesem se v ohnisku zaměřovače ocitla husí farma a několik pasoucích se koz.

Okna sídlištních činžáků na novém náměstí s novou samoobsluhou se rozřinčela, zvuková vlna způsobená nízkými přelety vyrazila okenní tabulky, sklo se sypalo do bytů i do ulice. Lucie horečně otáčela klíčem a vběhla s kočárem do chodby, letadla přeletěla tak nízko, jako by dům měla smést z povrchu zemského. Matka zvedla dítě do náručí a schoulila se kolem něho, protože její tělo chrání víc než zdi domu, které se ještě třesou.

Lucie je strašně sama, ani telefon nemá a hlavně neví, kde je Alexej. Před měsícem dostala zprávu, že si odsluhuje dva měsíce vojenské služby jako tankista, aby s ní mohl žít tady u lesa nebo někde úplně jinde a mít výstavy v Brně, ve Vídni, v Paříži, v New Yorku. Včera večer měla pocit, že Alexej za chvíli vezme za kliku a vkročí do kuchyně vonící letními jablky.

Lucie klečí a zjišťuje, že její tělo správně, samo o sobě a z vlastní vůle zaujalo tuto pro ni úplně neobvyklou pozici. Vidí zblízka dřevěnou podlahu v kuchyni a z rádia slyší tragické hlasy oznamující, že pět armád zemí Varšavské smlouvy překročilo v noci hranice země.

Letadla přistávala v pravidelných intervalech na letišti v Tuřanech i v Praze, piloti se řídili pokyny velitelů a světly podél přistávacích ploch. Pokyny z kontrolních věží byly přesné, přesný byl i ranní rozkaz startovat v náletových sestavách. Nad jakým městem zrovna letí, to piloti nepotřebovali vědět, ani střelci zaujímající palební postavení to vědět nemuseli, když se armády někam vypraví, je to proto, aby chránily někoho dobrého před někým zlým. Kdo je dobrý a kdo zlý, o to se starají jiní odborníci.

Lucie se zvedá z dřevěné kuchyňské podlahy, tichého Jurije měla celou tu dobu v náručí a teď ho znovu ukládá do kočárku. Půjde hledat lidi, protože s vojenskou okupací nemůže zůstat sama. Přelety bombarďáků v tuto chvíli slyšet není.

Tanky a obrněné vozy měly cestu delší a klikatější než piloti, otázky, které si piloti nekladli, si tankisté klást museli. Například kudy mají jet. Krajina nebyla jednotvárná, tu byly hory vysoké, tam zas nižší, lesy jednou jehličnaté, jindy smíšené, pak listnaté, pak husté a zas řídké. Úrodné roviny, lužní háje, borky uprostřed sklizených polí. Ano: pole, louky, břízy, smrky, borovice. Tankisté věděli, že jedou chránit československé obyvatelstvo před kontrarevolucí a před německým imperialismem, ale nevěděli, kde přesně právě jsou.

V každém případě byly silnice v té zemi asfaltované, tanky vyrývaly hluboko do asfaltu řetězové stopy pásů, které obepínaly zemi jako lepené řetězy jolku. Ve městech drtily dláždění, ale to z tanku vidět nebylo. Stavení čistá, většinou úpravná, zachovalé omítky, v zahrádkách jiřiny a astry: tak blahobytnou zem muži v tanku dosud neviděli. Že by to bylo Švýcarsko, nejbohatší ze všech zemí na světě? Takhle daleko směrem na západ vyjeli poprvé.

Alexej věděl, že nemůžou být nikde jinde než v Československu, protože na Německo a na Švýcarsko urazili málo kilometrů. To poznání ho bolelo jako bodná rána v hrudníku. Na koho budeme střílet v této zemi? Alexej si připamatovává, jak ještě před svítáním vyskočil z polního lůžka a za pár vteřin nato tank startoval. Bojová pohotovost, zněl povel a tělo jednalo automaticky, mysl stála, místo srdce bušil v krvi strach. Teď Alexej v tanku sedí, je soustředěný na jízdu a poslouchá rozkazy velitele.

Tank je slavný T-55, valí se rychlostí padesát kilometrů za hodinu a nezastavuje, protože posádka se v řízení střídá. Jsou dokonale secvičení, ani se na sebe nemusí dívat a každý ví, jak obsluhovat stroj a co kdo potřebuje. Lidský stroj sestává ze čtyř těl uvnitř stroje ocelového, sestávajícího z podvozku, krytu, motorů, ozubeného kola, pásů, otáčivé věže, munice a zásob paliva. Alexej vyhlíží úzkým výhledovým průřezem a pozoruje pečlivě obhospodařená pole: úroda sklizená, lány podmítnuté, brambory v zemi, v pravidelných sytě zelených řádkách. I řepa, krmná a cukrová, na některých polích nesklizená kukuřice, zlatá a vysoká. Taky mladá vojtěška na zimní krmivo. Je to bohatá země, mnohem úrodnější nežli studené nížiny mezi Novgorodem a Ilmeňským jezerem, kde vyrostl. Tanky se valí krajinou jeden za druhým, rozrážejí ji jako ocelová bestie, jako tlustý ocelový had, jako dýka vrážená s rachotem do duše země. Kolem Alexeje se zhmotňuje tíseň, usazuje se mu v rukou a v nohou, prostupuje tělo a koná bezchybně pohyby potřebné k ovládání řídicích pák.

Pěkná by to byla země, ale lidi jako by utekli, nikde nikdo. „Přece nás měli vítat, že je osvobozujeme od kontrarevoluce,“ řekl polohlasem a jako ve snu střelec Ilja. Jako je Rudá armáda osvobodila od Hitlera roku 1945: ty historické informace stručně zopakoval večer před vyhlášením bojové pohotovosti plukovník. Je to dávno, pradávno, co vyjížděli odkudsi ze základny.

Velitel má v ruce mapu, kroutí se nad ní a vraští obočí. Dívá se na kompas a počítá ujeté kilometry, kontroluje azimut a tváří se nespokojeně. Naštvaně. Nešťastně. Patníky odpočítávají kilometry, ale nikde není číslo silnice, projíždějí vesnicemi a nikde nestojí jejich jméno: jak se má zorientovat?

Z rádiové stanice vyšlo několik chroptivých ran, střelba to nebyla, jen zesílený šum vysílačky. Kontakt přerušen. Proč je kraj, kterým projíždějí, pojednou tak bezejmenný? Copak se země, do které přijeli bojovat, vytratila z mapy? Zmizela z přísně a tajně prozkoumaného, geodeticky změřeného a kartograficky bezchybně zaznamenaného terénu, jehož pečlivé zakreslení měl velitel právě před očima? Jeden za druhým brali členové posádky mapu do rukou, ale nevěděli, jak ji srovnat s obloukem silnice propadlé do tmy.

Že by celá země unikla do neznáma, přestože je obehnaná ostna­tými dráty, dráty s vysokým napětím, kulometnými hnízdy, minovými poli a pohraničníky se cvičenými psy? Rozkazy ani bojové informace už delší dobu nepřicházely, kolona se nebezpečně roztáhla, pro řev motoru nebylo slyšet tanky před nimi ani za nimi, padala noc.

Stop, pronesl tiše velitel, řidič vypnul motor, průzorem bylo vidět proti nebi siluetu do tmy ponořené vesnice. Už je to tak, vyjeli někde omylem ze státní silnice. (Žádná dálnice tenkrát, milý čtenáři, na tom území neexistovala.)

Z hvězdné oblohy doléhalo ticho. Před tankem, ve kterém Alexej seděl vedle řidiče, vesnice zlověstně mlčela. Nebyla to nevinná vesnička, za štíty domů se mohlo ukrývat cokoliv, i za velkými vraty a v prů­jezdech, ve stínu stromů a ve stodolách. Tak toto je válka, řekli si chlapi v tanku, každý pro sebe, v duchu. Válka, řekl si i Alexej: Jak jsem se sem dostal? Byla to ta nejbdělejší myšlenka, kterou se za posledních čtyřiadvacet hodin Alexejovi podařilo vydobýt z hlavy, uchopit, vzít za vlastní. Uvnitř tanku páchnoucího palivem a potem se za celý den ozvalo jen pár skoupých poznámek. Noc je těžká, i víčka jsou těžká.

Muži oblečení za tankisty touží zvednout poklop, vylézt z pancéřového břicha, které je svírá už skoro čtyřiadvacet hodin, a podívat se na hvězdy. Pancéřový kryt je dělí od teple dýchající země. Poklop se nadzvedá, vedle otáčecí věže tanku se vynořují čtyři hlavy.

Alexej zhluboka dýchá, úzkost nemizí, nakrátko ostříhané vlasy nepřinášejí světlo, ani v hlavě se nerozsvítí, voják je únavou zmámený a sám sobě vzdálený několik světelných roků. Šlo přece jenom o to, aby dokončil vojenskou službu v hodnosti desátníka, kterým se jako student leningradské akademie stal, přestože nechtěl. Z akademie odešel, aby mohl za Lucií, která je jeho žena. Měli žít spolu někde tady, v nějakém starém domku na kraji Brna, se synem Jurijem. Alexej má jeho fotografii v medailonku na prsou. I Lucii má v medailonku na prsou. Vojáci si často ukazují fotky, které mají na prsou, ale v tanku na to nebylo ani pomyšlení. Ani on sám se na ně nepodíval, teď nemá chuť, nebo odvahu. A je tma.

Velitel vydává rozkaz zaujmout pozici bezpečnostního zajištění pro případ útoku, včetně nukleárního. Tvrdá rána poklopu zasunutého zpět do krytu oddělí tísnivý vesmír v útrobách pásového tanku T-55 od hvězd, oči se mrákotně zavírají.

Sen proměnil břicho tanku v dům Kostěje Nesmrtelného, krvelačného starce, jehož duše žije mimo tělo. Proto je Kostěj nesmrtelný, že jeho duše žije mimo tělo a on si je může vždycky znovu oživit, i kdyby bylo na kusy. Alexej se v Kostějově domě krčí do kouta, rozhlíží se, kde je ukryta sličná panna, kterou Kostěj vězní, musí ji zachránit. Vězněná dívka stojí před ním nebo trochu nad ním; podlahy Kostějova příbytku se nedotýká, ale je vzpřímená. Na sobě má bavlněnou modrou sukni po kotníky a volnou žlutavou košili rozevřenou na prsou. Košile je přes břicho vzdutá, žena bude rodit. Alexej hledá, kam rodičku uložit, aby Kostěj dítě neuchvátil. Chce se k ní vrhnout a ochránit ji, ale naráží na hustou síť z ostnatého drátu. Žena vykřikne bolestí, protože se jí ostnatý drát ovinul kolem břicha i kolem prsou. Tlustý stařec, kterému nad každým okem sedí černý krkavec, ovládá tank na dálku. Sedí v hradu barvy sražené krve, na sobě má černý oblek a může kdykoliv jediným slovem usmrtit tisíce bytostí. Zvrhlým objetím a jidášským políbením vysál duši z toho Saši, který před půl rokem skákal šipku do bazénu a teď je zavřený někde ve sklepě v podzemí Kremlu. Kostěj se těší, že ho definitivně udusí. Jestli to už neudělal.

Ocelová příšera může ožít, protože jí v tento čas propůjčili vlastní duši nedůvtipní vojáci. Střelec má prst na spoušti, hlaveň kulometu míří na věž kostela, každou chvíli může vyšlehnout plamen. Rozkaz zněl nestřílet na obyvatelstvo, to ale vesničané nevědí a tankisté zapomínají. Děsivý lomoz ohlašuje Kostějův příchod. Alexej se vymrštil a vyhlédl průzorem tanku.

Z temné vesnice se k tanku stáhly temné lidské postavy. V rukou třímají velké předměty různých tvarů, přiblížily se opatrně, tiše a nepozorovaně, až kolem osamělé, spící, ponuré a vražedné ocelové příšery utvořily kruh. Ocelové příšeře vládne Kostěj Nesmrtelný, to vesničané vědí, vědí ovšem taky, jak se jmenuje zmocněnec nesmrtelného nepřítele člověka, který v Kremlu rozhodl poslat na ně vojáky. Někdo má v ruce krumpáč, někdo motyku nebo jen klacek sebraný narychlo cestou. I řetěz od psí boudy, i pohrabáč opřený na zápraží. Co kde bylo: „Dělejte hluk, dělejte co největší rámus, tlučte do pancéřů!“ I to byla chytrá rada, kterou vysílala nepolapitelná vysílačka, protože pohádkový český Honza přece může nade všecko zlo pohádkově vyzrát. Lucie tu vysílačku slyšela, když klečela na podlaze v kuchyni s Jurijem v klíně, ale posádka tanku o vysílačce ani o radách nevěděla nic. Rány dopadaly na pancíř a bolely víc než na tělo. Ještě chvíli a člověk by z toho zešílel. Velitel přemýšlí, jestli má přikázat, aby do těch temných postav vystřelili. Jenže kulometem by to nešlo, jsou příliš blízko, palební věž je k ničemu, musel by nadzvednout poklop a začít je ostřelovat z pistole nebo z kalašnikova. „Jsme zabezpečeni,“ zahučel, „jakmile se rozední, vyřídíme si to s nepřítelem. Když bude třeba, srovnáme zítra celou vesnici se zemí.“

Spát se nedalo, Alexej poslouchal nízký přelet bombardovací letky, řev motorů sice nepřehlušil nesnesitelné bušení do pancířů, ale přece posádku uklidnil. „To jsou naši,“ řekl s úlevou střelec a na chvíli uvolnil ruku ze spouště kalašnikova. Mezi vesničany byla i docela ohnutá šedivá bábuška v šátku, vypadala trochu jako Alexejova babička od Ilmeňského jezera, ale Alexej ji neviděl. „Eh co,“ řekla po hodině pilného harašení, „necháme je tady a zítra si to s nima vyřídíme.“ Dva chlapi zůstali přes noc u silnice, aby za svítání zabránili tanku vjet do vesnice nebo na ni střílet.

Ostatní si doma znovu poslechli vysílání československé stanice: Vojáci nevědí, kde jsou. Naše země neohrožuje mír a nebyla nikomu nepřátelská. Mluvte s vojáky, vysvětlete jim, že byli obelháni, že jsou v pokojné zemi.

Armádní vysílačka se v tanku probudila před svítáním: Vraťte se na státní silnici, dva kilometry od vesnice, před kterou stojíte, zněla rada. Na Brno jede kolona tanků, přiřaďte se k XP65. Velitel věděl, co je XP65, a rozkázal vyrazit. Než se chlapi dřímající na mezi vzpamatovali, tank otočil a sunul se zpátky, odkud přijel. Do Brna tanky dorazily něco před polednem. Lucie s dětským kočárkem právě vystoupila z tramvaje na třídě Obránců míru, vydala se směrem k náměstí Rudé armády a tam zjistila, že proud lidí spěchá ulicí 9. května přes náměstí Svobody třídou Vítězství k ulici Československé armády, totiž před nádraží. (Jména ulic se vysmívají městu, které si do své topografie zapsalo pohádku o hodném Sovětském svazu – osvoboditeli.) Lucie klopýtá stejným směrem, často se zastavuje, aby podala Jurijovi dudlík nebo flašku, občas se na ni někdo překvapeně podívá.

Tanky projíždějí kolem nádraží, Alexej nemá tušení, že se ta ulice jmenuje Československé armády, ví ale, že je v Brně, pokud se velitel nemýlil a pokud splnil rozkaz, který dostal za úsvitu. Průzorem pozoruje lidi zamračeně a pobouřeně srocené v houfech podél silnice, čte české nápisy, na které mu padne zrak. V davu zahlédne i modrou sukni a žlutavou košili. I dětský kočár se tam mihl. Štěrbinou vidí z tanku těla, ale obličeje ne. Lidi jsou už zase nebezpečně blízko.