29/ Jak jsme žili nežili

Historická katastrofa, která zemi v srpnu roku 1968 potkala, můj život překvapivě obohatila. Šok nás všechny vyburcoval a najednou jsme byli ohromně živí. U některých to vydrželo. Pohled do očí vojáka se samopalem posiluje skoro hmatatelně vědomí vlastního života. Jistota, že jako člověk existuji, v nebezpečí roste. Po několik dní a nocí nabýval můj život na váze, cítil jsem na vlastní kůži nesmírnou energii pohledů lidí z celého světa. Několik dní, do kterých se vešel obrovský, nezrušitelný čas.

Tanky okupantů v centru Prahy zůstaly nějaký čas. Pak už zase každodennost klouzala do bezvýrazné pravidelnosti a pohledy lidí na ulici se přestaly setkávat. Nikdo se na nikoho nepodívá, úsměv snad zmizel někam za hranice jako Lucie s Jurijem. Vojáci v plné zbroji usazení na tancích nahlížejí secesními vitrážemi do pražských kaváren, vidí, jak spolu lidé sedí, debatují, zapalují si cigarety a upíjejí kávu. Mohli počítat, kolik kostek cukru si kdo dává do kafe. Jestli počítali, nevím. Jestli je zaujala secesní výzdoba Obecního domu nebo hotelu Paříž, taky nevím. Pak už nebylo třeba, aby se na nás dívali tak zblízka, a zmizeli v kasárnách. A můj historií zvážnělý život začal zas pomalu ztrácet na váze. Marii jsem na Malostranském náměstí minul v zimě roku 1974, když ji Kazimír doprovázel přes Karlův most, zatímco já se vezl tramvají číslo dvanáct ke svému podnájmu na Smíchově.

Příčiny a následky určují formu příběhu, pokud nepoznáme jiné příčiny a jiné následky.

Po přednáškách za mnou Kristýnka chodila do Juldy Fuldy, což bylo zkomolené jméno Výstaviště. Vlevo od hlavní brány tam stál kouřem a tukem nasáklý stánek, kde jsem jako v pořadí osmnáctý vedoucí prodával párky s hořčicí a s rohlíkem. Nevedl jsem nikoho, byl jsem ve stánku nejen vedoucím, ale i prodavačem, skladníkem, pokladníkem a nosičem. Kristýnka mi občas pomáhala sázet párky na tácek, vedle kápnout hořčici, vsunout to celé opatrně do napřažených rukou a inkasovat drobné.

Původně jsem měl ty párky prodávat se Standou, který už byl hotový psycholog, právě čerstvě vyhozený z poradny pro rodiny s dětmi. Rozhodl se, že bude dělat pouličního párkaře, ale nakonec jsem na to zůstal sám, protože Standa nedostal povolení vykonávat párkařské zaměstnání. Plechová krabice s roletou, pultem, lednicí a vařičem na horkou vodu je sice z hlediska společenské prestiže až docela v suterénu, ale z hlediska veřejné i tajné policie patří do speciální kategorie ostře sledovaných míst, pro osobu kádrově neprověřeného psychologa PhDr. Stanislava Dobrého zcela nevhodných.

Párkařský krám, to je malá svatyně u cesty, po níž se denně ubírají stovky i tisíce poutníků: proudí kolem tam a zpátky, ze severu, z jihu, západu i východu přicházejí a zase se do všech světových stran rozcházejí, ale možná se zrovna u párků scházejí. Nedá se ani spočítat, kolik lidí takhle přijde do styku, natož kontrolovat, o čem mluví a co si předávají. Skryté kamery jsou moc drahé na to, aby je policie instalovala před každý smradlavý plechový krám. Kromě toho se na párcích slušně vydělává a přece není možné dovolit, aby si podvraceči komunistické přítomnosti přišli na pěkné prachy, rozhodli na příslušném oddělení zaměstnanci ministerstva vnitra.

Na párcích se nevydělává tak dobře jako na vánočních kaprech, ale zato celý rok, hlavně v létě. Byl jsem si též jistý, že ani v letech nejhoršího stalinského teroru nebyl žádný prodavač párků odsouzený k smrti. Ne však ze strachu, nýbrž z hlubokého mravního přesvědčení jsem vážil a počítal cenu párků i hořčice poctivě.

Ten stánek jsme se Standou chytře – totiž naivně – vymysleli jako strategický post mající sloužit k rychlému a nenápadnému předávání zakázaných zpráv, knížek, strojopisů a vůbec důležitých protirežimních, protiokupačních, protitotalitních záležitostí. Po týdnu jsem s hrůzou zjistil, že čichat od rána do večera pach ohřívaných uzenin a opékaných buřtů je forma mučení. A že celodenní pohled na žvýkající obličeje všeho věku, postavení a pohlaví ve mně vyvolává paranoidní stavy různé intenzity. Byl jsem tenkrát ještě psycholog nejen nedostudovaný, ale i vnitřně málo celistvý a pevný, jen paměť jsem měl dobrou a tajné vzkazy vyřizoval spolehlivě.

Standa byl toho názoru, že moudrosti psychologa se má každý učit na sobě a že je nutné zaprvé poznávat duši. Však ho vyhodili z práce právě proto, že jako psycholog trval na tom, že člověk duši má: pokusil se o tom přesvědčit prokurátora, který dal v padesátých letech dvěma řezníkům provaz a v důchodu trpěl nespavostí.

A tak jsem se učil milovat své bližní, i když jim od huby kapala mastnota. Po večerech jsme se chodili se Standou vzdělávat na všelijaké tajné přednášky a semináře. Konaly se na tajné univerzitě, která nebyla nikde a mohla být všude, v každé pořádné domácnosti, v každém pražském obýváku, který obýval někdo nebojácný. Mé vzdělání, původně založené na humanoidní opici coby pánu přírody a člověku bez duše, se začalo pozvedat k vyšším obzorům. Mezi mladými posluchači namačkanými na koberci na zemi, vzhlížejícími k profesoru Patočkovi a jiným úžasným hlavám, jsem se cítil skvěle.

V Praze jsem párkrát o vlásek minul Marii a budu muset do Říma hlavně proto, abych ji našel. Dokonce si kvůli tomu vezmu za manželku jinou ženu, ale jen na oko, bílá svatba se tomu říká.

Za ženu jsem si totiž vzal Betty, Elisabethu, blonďatou Američanku z Los Angeles, která přijela do Prahy se svou lesbickou přítelkyní Kathy, aby na vlastní oči viděly zemi, kvůli které Beatles složili tu píseň, co má sílu: Back in the USSR. Správně a spravedlivěji bych měl říct, že si Betty vzala mne. Ujala se mne, abych dostal pas a mohl studovat psychologii na nějaké dobré univerzitě pokud možno v USA, nejlíp v Kalifornii, v L. A., jak říkala americky, samozřejmě a ledabyle. Ujaly se mě s Kathy obě.

Seznámili jsme se na jednom skoro tajném filozofickém semináři v soukromém bytě. Betty a Kathy byly nadšené, že si musí v předsíni zout boty a sedět na koberci se zkříženýma nohama jako dalších dvacet osob toho schopných. Starší a neobratnější pánové a dámy seděli na divanu, na židlích, nebo aspoň na polštářích. Betty a Kathy přivedl Dan, syn majitelů (spíš nájemníků) bytu, v němž se konala bytová univerzita. Dostaly na něho adresu od českých přátel v L. A.

Přednášející filozof, odborník na Platona, přišel v bílé košili, šedém obleku a s kravatou jako na pravou univerzitní přednášku. „Toto přece je pravá univerzitní přednáška,“ řekl Dan anglicky Bettyně. „Od té doby, co byl pan profesor vyhozený z univerzity, je pravá univerzita tady. Nebo v jiném bytě.“ Betty a Kathy byly napjaté a vzrušené. Nerozuměly sice jazyku, jehož jméno znělo podivně a nepravděpodobně (trochu jako šek z šekové knížky), ale ukázněně poslouchaly vlídný profesorův hlas a příjemnou melodii exotické řeči. Vpisovaly si do paměti každou maličkost, protože až se vrátí do Států, napíší velkou reportáž o tom, jak se v Československu studuje Platon. Reportáž nenapsaly, ale na předsevzetí vykonat dobrý čin nezapomněly. Betty považovala za funny and strange, že jsem nedostudovaný psycholog a prodavač párků. Do týdne jsme spolu i s Kathy měli domluvenou svatbu. Vystěhovalecký pas získám za dalšího půl roku, ale místo na americkou univerzitu se rozhodnu vyjet do Říma.