19/ Pokusy o krásu, pokusy o svobodu

Z předchozí kapitoly si důvtipný čtenář správně domyslel, že jsme s Lucií pilně četli Dostojevského, Tolstého i Čechova. Však taky stáli na čestném místě v knihovně po dědovi Ferdovi, v solidním vázání a s béžovou obálkou Knihovny klasiků. Pomocí odvážného a objevného časopisu Světová literatura do našeho světa vstoupila i mladá, tmavooká a tragická Marina Cvetajevová. Poslední zpěvy Poémy konce nemluví o konci lásky, spíš o konci světa, světa, ze kterého jsme se chystali vypadnout a dojít daleko.

Život je místo, kde se nedá žít. / Židovská čtvrť. / Bloudit jak věčný Žid. Taková rozhodnost člověka povzbudí, nadlehčí, posune na jinou šachovnici: V ghettu vyvolených jsme tu. / Nečekej milost od žádných lidí: / V nejkřesťanštějším ze všech světů / jsou básníci Židi.

Lucie psala skoro tajně do šedivých školních sešitů básně, které budou mít za pár let podobnou sílu a krásu. Ty nejlepší napíše, až se zamiluje do jistého poněkud jurodivého ruského malíře z Leningradu, Sankt Petěrburgu. Já hned potom (dva roky po maturitě) začnu hledat Marii a jen o chlup se s ní minu v Praze, kam se odstěhuji stejně jako Kristýnka. To všechno se trpělivý čtenář dozví v pravý čas.

V čase, o kterém teď mluvím, chybí mně i Lucii pár týdnů do maturity, jsme hodně mladí a hodně nedočkaví. Brno je neladné a zanedbané, jako by je komunistický režim už čtvrt století trestal za skrytou laskavost a hřejivost; město však zdobí jaro zlatými výbuchy forzýtií a něhou voňavých šeříků, takže je přece i krásné. Květy meruněk něžně a věrně září v Jehličkovic zahradě a nejen tam. A my jsme s Lucií zvyklí chodit, šlapat, putovat, hodiny a hodiny mířit k obzoru po cestách mezi poli, lesy nebo po hřebenech hor (a už si kvůli tomu neoblékáme khaki košile a nechodíme v řadě za Velemírem a za khaki prdelemi kamarádů). Chodíme ruku v ruce po rozkvetlých březích Svitavy údolím až do Blanska – a určitě jednou dorazíme k moři. Svitava se vlévá do Svratky, ze Svratky do Dyje, z Dyje do Moravy. Z Moravy do Dunaje a z Dunaje do Černého moře, o kterém Josef vyprávěl tak živě, že jsme slanou vodu pozorně ochutnali. Jak jsme ji ochutnali? Celou duší. Tak.

A v sedm ráno, před vyučováním, jsme vyběhli po strmé lesní cestě směrem na Soběšice. Na staré, poněkud zanedbané Ferdově parcele zářily proti modré obloze sněhově bílé koruny třešní. Zakláněli jsme hlavy, padali do trávy a nepotřebovali rozumět žádným slovům. To všechno se dělo roku 1963.

O několik týdnů později se třešně začaly barvit do růžova a potom do červena. Máj byl teplý a Brňáci se pilně opalovali u Kníničské přehrady. Ukázalo se, že nejdůležitější na světě, nebo aspoň v Brně, nebo aspoň v Králově Poli, ale nejspíš v celém Československu, je pořídit si co nejrychleji co nejtmavší odstín kůže. Chytit bronz, být krásně, leskle, exoticky, pevně, hluboce a silně snědí. Hnědí! Všichni chtěli mít kůži osmahlou jako piráti, i já s Lucií. Jen Martin se nad tím pohrdavě ušklíbal. Neprávem, protože snědá kůže byla prvním celospolečenským, masovým pokusem o svobodu. Změnit barvu kůže bylo trochu jako stát se cizincem, ocitnout se v jiné zemi, v jiném světadílu nebo rovnou uprostřed oceánu a před sebou nemít nic jiného než nekonečný modrý obzor. Místo neforemných gatí a sukní jsme najednou měli mladé pružné nohy, paže, ramena, výstřihy a hrudníky, které dýchaly svobodně, nikdo nám nemohl zakázat tu sytou, lesklou, čokoládovou krásu, kterou jsme vlastní kůží svobodně vyslovili.

Sotva se rozdrnčel školní zvonek, vyběhli jsme ze třídy, vskočili na hedvábně lesklé schodiště a snášeli se – spíš nad ním než po něm – dolů ze třetího patra, jako bez tíhy. Dupot a hluk se rozléhal kdesi za námi, protože ve dvanácté třídě dvanáctiletky Jiřího Dimitrova dokázal každý šikovný kluk i holka překonat v letu rychlost zvuku, nebo aspoň školního zvonce. Však právě tyhle schody mě vytrénovaly, abych se na Hádech nezřítil ze skály, když jsem se jako blázen rozběhl dolů z Everestu. (Z nejvyšší hory blbosti, tyčící se v našem krajském městě.) Než zvonek dodrnčel, byli jsme před budovou a spěchali na přehradu. Pohybovali jsme se v houfu, celá třída, celá škola, všechny brněnské školy a taky já sám s Lucií.

Tramvaj měla konečnou v Bystrci, dál se vyráželo podél řeky k přehradní hrázi a pak doprava na Sokolák. A každý, kdo mohl, se cestou na Sokolák nebo na Kozí horku předváděl v pruhovaném triku, kterému se říkalo hopstriko a které toho léta patřilo na opálené tělo, přestože – nebo protože – se v obchodech se socialistickým textilem vůbec nedalo koupit. Hopstriko bylo důležité, protože nedostupné, mnohem nedostupnější nežli opálení, vymklo se logice pětiletého plánu hospodářství a bylo možné si je opatřit ze západní ciziny nebo z Polska, případně od někoho šikovného odkoupit. Modrobíle kontrastovalo s kakaovou barvou pleti a my byli děti z Pirea, o kterých se toho léta zpívala ve všech jazycích řecká písnička, i česky: Co moře zpívá, ve stínu kormoránů, o tom se zdává k ránu všem dětem z Pirea. Yvetta Simonová a Milan Chladil.

Však každý mívá své jedno velké přání, sní o něm za svítání, jak děti z Pirea. Ano, byli jsme pruhovaní jak muklové, ale na rozdíl od pruhovaného mundúru pro vězně byly naše pruhy znamením svobody. To upřesňuji, kdyby si někdo nedovedl představit, co je to znát v osmnácti moře jen z vyprávění a z kina. Cítil jsem, že stačí málo a odpluji i s Lucií vstříc nekonečné, nedohledné modři oceánů. Lucie byla krásné dítě, krásný námořník, a když šla, vypadalo to, jako že ji nese štíhlý, rychlý trojstěžník. Díky písničce jsme pohrdali možností jet noc a den a noc vlakem do rumunské Mamaie nebo do bulharské Varny vzdálených vzdušnou čarou přes Černé moře jen tři sta čtyři sta kilometrů od Krymu s jeho slavným táborem pro ratolesti prominentů Artěkem a se stranickými hotelovými výkrmnami pro funkcionáře.

Snědá barva se tenkrát ještě nedala pořídit v kosmetickém salonu, byla to hodnota, jíž musel člověk dosáhnout osobně, na vlastní nasazení, ó ano, na vlastní kůži. Sluníčko konalo dílo, které v těch dobách nikdo jiný vykonat neuměl, a konalo je stejně pro všechny, kdo žili ve stejném geopolitickém prostoru. Nebe bylo úředně vyprázdněné, ale přístup k němu zatarasen nebyl. A tak jsme s Lucií přestali chodit k přehradě navečer a koupat se ve spodním prádle nebo nahatí, vydávali jsme se tam pokud možno v poledne rovnou ze školy, s plavkami a osuškou v plátěné tašce.

Oddávat se slunci vleže, vsedě, vestoje, ve vodě, na dece, při volejbalu, dát se přes den opékat byla ovšem taky děsná blbost, v noci jsme na spáleniny mazali ušlehaný vaječný bílek, například. Sníh barvy měsíčního svitu působí jako protijed na žloutek slunce. Ota z úžehu zvracel a Filip jednou strávil celou noc ve vaně. V případě spálení se po třech až čtyřech dnech drahocenná hnědá kůže oloupala, vydobyté bohatství odcházelo v ošklivých průsvitných plátech. Opalovací vášeň měla sílu hodnou vánoční nakupovací horečky a nezadala si se sháněčskou zběsilostí v Gumu. K ukojení naší zlaté horečky přitom stačilo slunečné počasí a normální pigmentace, ke ztrátě nabytého statusu-symbolu jeden deštivý týden.

Zásluhou opalovací vášně poznalo Brno nositelku nejpozoruhodnějšího, nejkrásnějšího zadku v Králově Poli. Nenosila námořnické triko, nýbrž hladké, jako kůže kolem těla obtažené červené šaty. Zadek rýsující se v rudé látce byl přesně kulatý a ani v chůzi, ani vsedě ze své kulatosti nic neslevil. Obzvlášť dokonalý byl při stoupání do schodů kolem přehradní zdi a na nerovném terénu pobřeží. Kdo o něj jednou zavadil pohledem, užasl a nemohl oči odtrhnout. Ten zadek existoval, aby na něj lidé mohli civět, aby jej mohli sledovat zblízka, zdálky, zezdola i z boku, aby hnutím vlastních útrob doprovázeli pravidelné zhupy, rytmus a cílevědomý krok. Onoho léta spatřily ten dokonalý zadek veliké brněnské zástupy, neboť se po celý červenec až do prvních srpnových dní objevoval den co den na cestě z Bystrce k přehradě ve stále stejně oslnivě červených šatech. Zářil a cosi znamenal, vysílal paprsky ke každé tramvaji, která dorazila na konečnou. A zjevoval se znovu a znovu, jako by na konečné v doprovodu jednoho neidentifikovaného mužského zadku čekal na každou další tramvaj, táhl za sebou zástupy lačnící po slunci a po kráse jako krysař z Hameln, odvádějící z města nevinné děti. Podél řeky ke koupališti na Sokoláku se za ním hrnul roj modrobílých pruhovaných triček pokrývajících hrudníky obou pohlaví.

Bylo to téhož roku, téhož léta, kdy Jaromír sdělil s potěšením Marii, že všichni čtyři pojedou na prázdniny k pravému, zaručeně modrému a slanému moři v Rumunsku. Když se zpocená rodina vylodila s objemnými kufry na hlavním nádraží v Bukurešti, došlo k malé změně k lepšímu, jak ujišťoval: místo aby společně s ostatními členy zájezdu nastoupili na autobus, který je měl po krátké okružní jízdě hlavním městem odvézt do Mamai, naložili kufry do velkého diplomatického auta. Byla to limuzína se šoférem a poslal ji Jaromírovi laskavě nějaký kolega nebo tak někdo. Místo k východu, k moři, zamířilo však auto na západ a Marie si toho brzo všimla, protože vpravo od silnice se proti obloze objevily hory a cestou k moři přece žádné hory být neměly. „Kam to jedeme?“ vykřikla, jako by rázem pochopila, že se děje něco nenapravitelného a podezřelého. I ten šofér s diplomatickou limuzínou byl podezřelý, proč by měl mít Jaromírův kolega k ruce diplomatické auto? „Co to je za léčku, zbláznili jste se?“ volala zuřivě dvanáctiletá Marie. Ano, to auto je podezřelé, říkám o pětadvacet let později, možná od něho vede stopa k Jaromírovu zmizení. Chemik schopný pracovat pro válečný průmysl, to přece muselo zajímat kdekoho, kde bereš Marie tu jistotu, že v Římě Jaromír pracoval jenom pro akademický výzkum v rámci Národní vědecké rady? V limuzíně s italskou diplomatickou značkou je Marii jenom dvanáct let, zoufale se těšila, chce se koupat, chce chodit bosá po pláži se zlatým pískem a dunami. Jaromír se pokouší ji konejšit, natahuje ruku z místa vedle řidiče k zadnímu sedadlu k Marii, hladí ji po vlasech a stiskne rameno. Moře uvidíš, moře uvidíš, opakuje jako zaklínadlo, jako ukolébavku. Na Mariina víčka se snáší podivný sen o moři, ve kterém ale chybí voda. Zlatý písek se rozprostírá do nedohledna a otisky Jaromírových stop vedou daleko od břehu a ztrácejí se kdesi v dáli. Matka Alžběta a Sofie dobře vědí, proč auto míří k Bělehradu, ale mlčí. Těsně před jugoslávskými hranicemi se Marie probudila a začala znovu fňukat, kde je moře. „Nebudeš křičet, nebudeš mluvit, nebudeš ani šeptat, nebo všichni skončíme v kriminále,“ zasyčela na ni Sofie. Otec i matka se hryzli do rtů, jako by jejich zuby mohly zavřít hubu Marii.

A tak dál, přes Bělehrad širokou silnicí na Záhřeb, Rijeku a Terst, krásnou krajinou proměněnou v tunel šedivé hrůzy, že se plán zhatí a z komunistického obklíčení nevyjedou. Například si jich nějaký celník začne povážlivě všímat na hranicích rumunských, na hranicích jugoslávských nebo na hranicích italských. Každý cizí pohled bodá matku Alžbětu jako vosí píchnutí a pravda je, že celníci jsou pozorní, jen diplomatické auto nechávají projet mávnutím stopky jako kouzelného proutku, sotva se šofér mírně vykloní z okénka a mávne jakýmsi papírem. Takový to byl zázrak, jako vznést se na vlastnoručně vyrobených křídlech. Anebo snad probůh ten člověk, který mu tenkrát pomohl utéct z Československa, měl o pět let později na svědomí jeho zmizení? Jaromíra mocně chránili jeho budoucí zaměstnavatelé, ale on si neuvědomoval, co všechno může znamenat ta protekce, bez níž by v roce 1963 nebylo myslitelné překročit s celou rodinou troje hranice. Rozechvěle v Terstu u nádraží vystupuje z diplomatického auta a šofér jim ještě pomůže se všemi kufry do vlaku na Řím.

Zatímco se dvanáctiletá Marie bezmocně a teď už tiše vzteká v automobilu s jugoslávskou diplomatickou značkou, procházím se s Lucií podél Svratky, což je první a hlavní brněnská řeka, k vysoké přehradní zdi. Pravidelný pohyb rudě povlečených hýždí, nesoucích se sto padesát metrů před námi, sledují zástupy vážně a soustředěně jako monstranci. Hovor umlká a dvojice na sebe zapomínají. Mužský zadek vedle červeného zadku je na svém místě, nezbytný a zároveň bezvýznamný, de facto neviditelný. Bdělému snění v chůzi se pod magnetickým kouzlem rudých synkop neskvělejší brněnské zadnice oddávají svorně a nerozdílně obě pohlaví. Ani záchvěv červené nitky v tkáni šatů žádnému oku neunikne, jako by měla dokonalost právě teď, v tuto chvíli prozradit světu něco dosud zcela neznámého o lidské bytosti. A snad i o poslání člověka ve světě. Na přehradu začali chodit i bledí básníci navyklí zakouřeným vinárnám, za červeným zadkem byl spatřen i Pocel v doprovodu Karafiáta. Měli na sobě normální konfekční košile, žádná pruhovaná hopstrika.

Ve sborovně dvanáctiletky na Slovanském náměstí v Králově Poli se o krouživé kulatosti slavné zádi také debatovalo. Její bezchybnost uznala nejen tělocvikářka, ve které před dvěma lety uzrál nápad s výstupem na Everest, ale i profesorka matematiky. A já v sobě dodnes snadno vyvolám k životu ten rudě zářící anatomický klenot. Matně si pamatuji i nakrátko ostříhané, husté tmavé vlasy, vroubící nad límečkem červené šaty, ale vůbec nic nemůžu říct o tváři, která zjevení provázela. Totiž předcházela. Byla to tvář, avšak odvrácená. Dnes vím, že ta prdel předznamenávala se slušným náskokem novou kulturní epochu.

Ve znamení zadků přece proběhl už týdenní pochod v Tatrách: čtyřicet zadků pod batohy na turistické stezce nad Bílým potokem, největší Kazimírův zadek a batoh, který mě málem shodil z úzké kamenité horské stezky na balvany v Bílém potoce. V mém životě sehrály jistou roli také zadky pseudohorolezců z náhradního Everestu na Hádech a samozřejmě Kazimírův zadek tamtéž, v rozkládací sesli.

Miniaturní zadky modelek, které zaplaví svět do konce tisíciletí, se teprve formovaly v éterných tělech hotovících se k planetárnímu interkulturnímu narození.

Z přehrady jsme se s Lucií vracívali pěšky přes Medlánský kopec a Palackého vrch, kde jsem znal zelenou skrýši, milostnou jeskyni, utvořenou z dokonale spletených, hustě listím porostlých větví mladých dubů, bříz a černého bezu. Nikdo nemohl zvenku spatřit, že se tam skrýváme, natož co tam děláme. A už vůbec ne za tmy. Byly to objevy závratné jako propast do výšky.

Kristýnka toho roku toužila po krajích, které ležely docela jiným směrem než její rodná vesnice. Chovala podivnou podprahovou představu, že dostat se do Afriky je v podstatě snazší a příjemnější než se vracet někam do Starých Dvorů, kde už určitě nežije ani koza vyrostlá z jejího bílého kůzlátka.

Kristýnka si ze Starých Dvorů nepamatuje skoro nic, zato ví přesně, kdy v životě poprvé uviděla černocha. Černoch byl oblečený do dlouhé modré plachty a kráčel v řemínkových kristuskách po asfaltové silnici na brněnském výstavišti, u příležitosti brněnského strojírenského veletrhu. Strojírenský veletrh skýtal každoročně obyvatelům města i okolí jedinečnou příležitost spatřit vodní čerpadla, nové modely traktorů, nebetyčné jeřáby, lesklé osobní automobily, nevysvětlitelně elegantní a upravené dámy u firemních stánků západních zemí a dva nebo tři černochy. Jakož i automatické výrobní linky na bakelitové pohárky, plechové zátky a automobilové kapoty, obráběcí stroje a bagry. Byla to nejsvětovější brněnská událost roku a díky ní se v Brně těžký průmysl těšil horlivé, až lačné pozornosti. Návštěvníci výstaviště si od gigantických cizích exponátů po kilech odnášeli barevné prospekty vodních čerpadel, hutních bagrů a luxusních mercedesů do malých přeplněných bytů státní výstavby jako důkaz existence bezchybného, novotou vonícího světa.

Černoch se pohyboval svižně, krokem docela jiným než muži v oblecích a polobotkách. Hlavu nesl vysoko a oči měl široce otevřené do dálky, až za oblouky konstruktivistických a funkcionalistických pavilonů, i za obzor kohoutovických lesů. Neuhnul pohledem ani ve směru pojízdných uzenářských stánků, odkud se valila pára z horkých párků. Zatímco si uchození a vyhládlí veletržní poutníci bryndali mastnotu a hořčici na zapocené košile, on našlapoval zlehka a dlouhý šat se mu vlnil kolem holých, tmavohnědých kotníků. Kristýnka zůstala ohromeně stát. Když ji to modrosnědé zjevení minulo, otočila se a rozběhla jako vánek, předběhla ho a znovu zůstala stát, jako by si na něco vzpomněla. Pak se na patě zas obrátila, aby si znovu a líp prohlédla tmavou tvář, vzácnější i krásnější než nejbarevnější prospekty nejautomatizovanějších výrobních linek. Jste krásný, gratuluji vám. Obzvlášť k barvě vaší pleti vám gratuluji, řekla vřele té bytosti z jiného světa, vyslovuji vám uznání za to, že jste tu v Brně za černochy, zejména z Afriky, ale možná i z Ameriky.

Kristýnka se Afričanovi při tom němém, nahlas nikdy nevysloveném proslovu půvabně uklonila, ale hubenou osmnáctiletou dívenku v lehkých bavlněných šatičkách toho dne nikdo neviděl, nikdo neslyšel, nikdo si jí ani trochu nevšímal. Modrý černoch kráčel dál k obzorům, o kterých ona sice mnoho nevěděla, zato nesmírně tušila. Stejně jako on, a bolestněji toužila vypadnout ze začouzeného města, vyskočit na koně nebo na velblouda a vyrazit tryskem nekonečnou pouští. Proč zrovna pouští vlastně? Ta otázka mi připadá důležitá dodnes.

Pět let po setkání s černochem na brněnském výstavišti se Kristýnka zamiluje v Praze do Zariho. Zari bude mít stejně urostlou postavu a bude nahlížet do dálky pohledem stejně perleťovým nebo možná ještě světelnějším a bude také lhostejný vůči párkům. Ty párky budu tou dobou v Praze prodávat já, na pražském výstavišti, a Kristýnka mi občas pomůže. Ano, první dosaženou dálkou v Kristýnčině životě měla být Praha, a tam nebylo tak těžké potkat cizince jako v Brně.

Pořád toho stejného léta, tři měsíce před maturitou, nám učitelé nadiktovali tituly básní, které jsme měli odříkat zpaměti před maturitní komisí. Lucii připadl Majakovskij, óda začínající slovy Strana je ruka s milionem prstů. Lucie se naučila brblat hrdelním hlasem: Když se řekne strana, rozumím Lenin, když se řekne Lenin, rozumím strana. Dívala se při tom zpod obočí, jako by chtěla zahnat zlého psa nebo zloděje. Nebo jako by těmi verši někoho chtěla kousnout. Říkala to rusky a musím přiznat, že teprve teď, když verše volně překládám do češtiny, vyvstává mi před očima v plném smyslu úděsný obraz pěsti s milionem prstů. Takovou medúzu, takovou smrtící Gorgonu by v mořských hlubinách nenašel.

Těsně před zkouškami Lucie prohlásila, že už ví, proč se ten nešťastný Vladimir Vladimirovič Majakovskij zastřelil a že to komisi vysvětlí. Vyslovila tu hrozbu jako slavnostní slib, ruku při tom měla ve výši prsou a dva prsty zvednuté jako Kristus pantokrator na staré ikoně. Prosím tě neblbni, řekla jí na to nervózně matka Teresie, Alois neřekl nic, dozvídal se právě, že nějaký Rus se jménem odvozeným od majáku byl zastřelen a že se z toho zkouší u maturity. Všechno se ale odehrálo jinak, poslední červnový týden uhodila vedra, slunce rozpálilo třídu a na Lucii přišla řada, když už měla maturitní komise chuť na oběd. Za lhostejného souhlasu zkoušejících předsedkyně komise Lucii ujistila, že na ódu o straně s milionem prstů není dost času a na osobu Majakovského vlastně taky ne.

Možná to byla sebevražda, někdo ale tvrdí, že vražda! Než Lucie dořekla tu větu, mávli rukou, ať raději mlčí, a smetli její problémy ze stolu nejlepší známkou. Ano, časy se měnily, školní komise měnily názory a sobotní parta mých rodičů se po večerech víc divila než hádala. Mladí na mejdanech tančili čím dál divočeji rock and roll.

Muzika otřásla zdmi zadrátovaného světa dřív než velké myšlenky; z pražských malých divadel vytryskly písničky o staré žlůvě na vykotlaném dubu, o holce sušící si vlasy jen tak nad plamenem a ještě taky: Kapitáne, kam s tou lodí, nevezte ji do poschodí, probudíte partaje. Osvobodivý nonsens tryskal z oken i z vikýřů a vnikal do všech koutů, zvučel z rádia a z gramofonů, a dokonce ředitel Nerudík, který ještě v zimě kontroloval osobně u vchodu do školy, jestli žákyně jeho dvanáctiletky na sobě nemají zakázané kalhoty nebo ještě zakázanější barevné punčocháče, zelené, modré, a dokonce rudé, i tenhle náš Nerudík si s hrůzou uvědomil, že Široká strana moja rodnaja zní pojednou jako hymnus ze všech nejnesmyslnější. A Internacionála jakbysmet. Ustoupil dokonce od úmyslu zavést přísné pronásledování hopstrik ve škole.

Když jsme měli tu pitomou maturitu konečně za sebou, byly Ferdovy třešně u Soběšic zralé akorát.