14/ Vyhnání z ráje

Den mé popravy byl jiskřivě slunečný, letní, a začal tím, že jsem se příjemně protáhl. Vyšel jsem ze školní tělocvičny v Popradu, kde Kulid přenocoval ve spacácích na parketách. Na plácku před tělocvičnou se chystala snídaně, na prostorném náměstí před hlavním vchodem do staré školy jsem uviděl skupinku lidí s hlavami zvrácenými do výšky a s očima obrácenýma do jednoho bodu. V nedohledné koruně tatranské jedle, dokonale rostlé, třicet metrů vysoké tatranské jedle na náměstí v Popradu, naříkalo koťátko. Lidé si na kotě ukazovali a volali je, ale kotě se neodvažovalo podniknout zpáteční cestu. Naříkalo, ječelo, houpalo se v koruně stromu a mne se zmocnil poněkud euforický pocit, že zvládnu cestu nahoru i dolů. Prolezl jsem k hladkému silnému kmeni a vystoupil na první nízké větve rozložené kolem dokola. Možná tenkrát jednalo víc moje tělo nebo duch toho místa než já sám, neměl jsem žádné zvláštní myšlenky, jen jsem to kotě slyšel. Krom toho bylo snadné se proplétat z větve na větev, po zeleném žebříku do nebe. Jehličnatá síť kolem mě chránila před pádem, aspoň zpočátku. Stoupal jsem po pichlavých schodech k vrcholku, který nebylo vidět. Zdálo se, že jen mňoukání ztraceného kotěte mě vedlo k tomu, abych v modrém horském ránu vybočil ze skupiny dětí na putovním táboře. Abych vylezl z fronty na ranní šálek šedé ječné kávy s práškovým mlékem a na krajíc chleba se sádlem, abych místo snídaně šplhal, šplhal hodně dlouho do stále hrozivěji se kymácející koruny.

Kocourek nebyl tak pitomý, aby seděl docela na konci větve, ale rukou jsem na něj nedosáhl. Musel jsem se pustit kmene a vyrovnávat balanc na tom slovenském hojadjúcim sa konári. Kocourek zatínal drápky, stupňoval řev, uhýbal ustrašeně, až jsem ho konečně pravou rukou odtrhl od kůry stromu a strčil do kapsy větrovky. Jedle byla směrem dolů mnohem vyšší než směrem zdola nahoru a větve, kterých jsem se přidržoval, se vymršťovaly a šlehaly přes obličej, jakmile jsem je pustil. Kotě se vydrápalo z kapsy a drápky se drželo za kalhoty ve výši mého stehna. Když chybělo posledních pár metrů, přestalo se bát, seběhlo po kmeni dolů a zmizelo. Diváků bylo pod stromem hodně, ale chytat kotě nikoho ani nenapadlo, protože jeho poslání bylo právě správně naplněno. Když bylo jasné, že ani já se nezřítím a neroztříštím na zemi, obecenstvo se začalo nevzrušeně rozcházet.

Skupina odrostlých dětí, se kterými jsem na tatranské náměstí přijel z Brna, se mezitím seřadila do dvojstupu. Vypadalo to, že spěchají dohnat zpoždění, které jsem zavinil svým záchranářským extempore. Kazimír právě vybíhal z budovy školy a sunul se přičaplým krokem za vlajkonoše. Ano, byl tam vlajkonoš, byla tam i vlajka: Velemír se přísně zahleděl na krvavý šrám od větve na mém čele, hned nato jeho pohled sekl z mé tváře k mým ještě dost roztřeseným kolenům a na zem. To už zvedal ruku a pozorný trubač zatroubil pochod. Byl tam totiž i trubač se zlatou trubkou. Vlajkonoš vykročil, letní hosté uskočili průvodu z cesty a ošklivě stejnokrojně oblečení chlapci a děvčata se vydali na pochod k horské trase.

Vlajkonoši se střídali, trubač si přivázal zlatou trubku k batohu, aby měl volné ruce, pořadí v zástupu se měnilo, dvojstup se měnil ve volnou řadu nebo rojnici a vedoucí oddílů udávali směr přes barevné louky a vonící lesy. Krajina vnikala do duše jako únava do těla, přemáhala ji a měnila k obrazu svému. Šlapali jsme až do večera a všechno bylo slavnostní jako nebe nad vrcholem tatranské jedle. Den měl vyvrcholit táborákem někde na louce, v bezpečné vzdálenosti od lesa. Miloval jsem večery u ohně pro živé plameny a jiskry vyrážející k nebi, pro hvězdy a dětské oči kolem dokola. K extázím jsem měl pořád blízko, zmocňovaly se mě od srdce a já prožíval velkou kosmickou duši rozklenutou k věčnosti a otevřenou duším všech těch dětí, včetně praštěného Velemíra.

Za tři roky skupinové existence jsem si zvykl i na Velemírovo jméno: jako by se obrátilo naruby, přestalo znamenat „ten, kdo velí světu“ a proměnilo se ve „velebný mír“, bylo teď ohlazené dětskými rty a „ele“ uprostřed slova se dotýkalo jazyka s panenskou rozkoší, smím-li užít vznešených slov v době, která svěřuje své city nejraději sprosťárnám. Velemír se vzpřímil uprostřed kruhu, vyladil hlas, vystavil před plameny dlouhou štíhlou siluetu, potřásl rozevlátou kšticí a už jsme mu všichni viseli na rtech. V jeho podání zněly i docela normální věci neodolatelně podmanivě a já jsem se nechával podmaňovat rád, protože jeho slovo proměňovalo věci obyčejné v neobyčejné, běžné ve vzácné, normální ve výjimečné.

Toho večera začal vyprávět o krásném činu zachránění zvířátka. S úžasem jsem z jeho rozhodných, dramatických, vzletných slov vyrozuměl, že to byl velký čin: důkaz citlivé pozornosti ke všem živým tvorům a také nezištnosti, zkrátka šlechetnosti skloubené se statečností, a naopak. Protože zvířátko se neodmění, nepoděkuje, jenom odběhne po svých. Život je velký, příroda je krásná a naše místo ve světě jediné správné. Tak Velemír ocenil skutek pionýra, který nářek nešťastného tvora uslyšel a udělal, co bylo v jeho silách.

Pozorně jsem poslouchal ten baladicko-apologetický proslov a netušil nic o budoucnosti daleké ani blízké. Ani o nejbližší. I přítomnost mi unikala, nechápal jsem, že právě prožívám poslední okamžik, kdy se mi dobře bydlí v teple společného kulatého jména, v náručí skupiny a v magickém kruhu Velemíra a jeho ohnivých projevů pod noční oblohou. Vzletná slova tryskala do noci jako jiskry hořící hranice, kolem které jsme seděli v kruhu. Oheň nás chránil zlého a přibližoval nějakému otci všemohoucímu, kterému na nebesích vůbec nevadilo, že jsme organizace přísně ateistická. Nebesa našeho náboženství zářila rudými pěticípými hvězdami, ale pod širým nebem a v noci platily hvězdy nebeské.

Šplhání na kymácející se tatranskou jedli obohatilo toho večera život oddílu o další epizodu. Velemír nám už třetím rokem na pokračování vyprávěl hrdinskou epopej, skládal pro nás umělecké dílo, jehož jsme my byli hrdiny i posluchači. Navíc se naše epopej plynule vlévala do epopeje o definitivním vítězství dobra na světě, což zázračně konejšilo i duše pionýrskou organizací popírané. Na pozadí nočního nebe plál Velemírův projev jako pochodeň, zážitky uplynulého dne z jeho úst vyšlehávaly jako světelné signály určené nebi a šťastné budoucnosti lidstva. Zářily i oči dětí rozsazených kolem dokola. Mrak jisker prorazil zuhelnatělým pařezem zabudovaným v srdci hranice, plamen osvítil Velemírovu tvář a blonďatou svatozář, v lese bylo ticho jako v kostele. Soudruh udělal dramatickou pauzu, přesně a správně vyměřenou, pak nabral dech a oznámil jméno hrdiny dne, jméno vzorného člena skupiny, šlechetného pionýra, záchrance mladého kočičího života. Bylo to jméno, které vedoucí často a rád vyslovoval, bylo to jméno Kazimírovo.

Zatímco Velemír pronášel jméno Kazimír, začal jsem se zvedat ze země. Když doznělo, zůstal jsem trčet nad sedícími postavami upírajícími oči na Kazimíra. Otevřel jsem ústa, projev ale ještě pokračoval, sklapl jsem ústa a napjal pozornost, kdy Velemír nebo někdo jiný omyl opraví. Plamenný projev nad hořící hranicí ze mne udělal hrdinu. Sám bych si byl na svoje ranní šplhání na strom už ani nevzpomněl, kocourek byl pryč, akorát jsem byl podřený a trochu mě bolely svaly, jak jsem se křečovitě přidržoval drsných větví v kymácejícím se vršku.

To právě bylo Velemírovo velké umění, dát zbrklému a docela riskantnímu, možná i zbytečnému klukovskému kousku význam konečný a pravý. Povýšit ho na exemplum, zabudovat jej do příběhu oddílu, skupiny, země a možná celého lidstva. Vytvořit kroniku našeho života tak báječně, že bez ní bychom si byli připadali méně živí, méně přítomní a méně důležití na světě. Jak jsem tak stál a poslouchal, hrdina, kterého Velemír svým projevem stvořil a jehož přirozené a skromné jednání barvitě vylíčil, mi horce zaplavil tváře a celé tělo. Stoupl mi do hlavy, zamžil oči. Když Velemír dohovořil, byl na jeho povel hrdina dne odměněn dlouhým srdečným po­tleskem, kterého jsem se zapomněl zúčastnit.

Tleskali všichni, ale ani jeden pár očí se přitom neobrátil ke mně. Akorát do mě někdo strčil a připomněl, že ruším slavnostní okamžik, protože se nad všemi tyčím, v pozadí sice, ale vestoje. Jak vůl, řekl Jirka. Pokusil jsem se rychle spustit zpátky do studené trávy, ale místo už mezitím obsadily zadky tleskajících sousedů. Skrčil jsem se v namáhavém podřepu. Kazimír vstal, ale vedoucího neopravil, neřekl, že jsem to byl já, kdo to škrábající vyděšené kotě snesl dolů v kapse. Kazimír se hrnul do Velemírovy rozpažené náruče pro symbolické objetí. Jedno přání teď v nás bude žít. Nebo znít? Nebo bdít, nebo hnít?

Hleděl jsem na to objetí, viděl Kazimírovu rozložitou siluetu i kštici Velemíra líbajícího hrdinu na tvář, zaznamenal jsem pohledy kolem dokola a za mnou, i jiskry a oheň uvnitř dosud hořícího pařezu jsem vnímal. V hloubi těla nebo duše jsem po chvíli ucítil i pravý život plamenů, které prskavě a slavnostně prošlehávaly vzhůru. Po letech války hrůzných, znovu za blaho všech jdem se bít. Taky černý uhel jsem viděl, který z toho všeho uprostřed tábořiště naposledy zbýval, plus špičky svých bot. Jako by mi svorný potlesk kamarádů duši z těla vyrazil, dál jsem už byl jen němý a ztuhlý.

Když jsem se ráno vyhrabal ze spacáku, zjistil jsem, že jsem také průhledný. Neviditelný.

Ani snídani jsem neměl dostat, někdo mi vrazil do ruky, když jsem si nesl esšálek s bílou kávou a chleba. Hleděl jsem chvíli za vzdalujícím se Kazimírovým zadkem a pak jsem vybral z trávy krajíc chleba s máslem, začal ho očišťovat od smetí, ale když se nikdo nedíval, zastrčil jsem ho rychle pod velký kámen a přišlápl, aby nevyčníval. Velemír se na mne nepodíval celý den a celý následující týden.

Náš tábor byl pochodový, urazili jsme každý den dvacet třicet kilometrů krásnou horskou krajinou. Šlapal jsem a díval se hlavně na záda a batohy před sebou. Obzvláštní pozornost jsem věnoval Kazimírovi v pionýrkách a zelených kalhotách: přece nemohlo jít o jiné zvířátko než o kotě na stromě? Copak Kazimír zachránil nějaké jiné zvíře, zatímco jsem se šplhal po haluzích jedle v parku? Viděl jsem ho vycházet z tělocvičny bez zvířete! Jenže se zpožděním? Že by zatím, co jsem šplhal po větvích, proběhlo v tělocvičně nějaké úplně jiné zachraňování, o kterém nic nevím? Ale proč se mnou nikdo nemluví? Neřekl Velemír konkrétně, že se jednalo o kočku a strom?

Od toho večera, kdy byl Kazimír vyznamenán, jsem taky začal podivně často zakopávat. Husí řada dětí byla příliš těsná nebo co. Jednou jsem uklouzl, spadl a odřel si ruku, jindy – většinou – jsem neměl kam uhnout, když někdo předcházel. Na úzké stezce nad Bílým potokem strčila nějaká noha do mé nohy, z boku nebo zezadu, říká se tomu dát brka. Vyhlédl jsem si, až se bude horský chodníček trochu rozšiřovat a pokusil se předběhnout celou skupinu a zaujmout první místo. Vybojovat ostrým pochodem mírný náskok. Ale jakmile se mi podařilo dorazit do čela, vykročil rázně svým dlouhým, vláčným krokem Velemír, předešel celý průvod ochotně uhýbajících strašáků s batohy a zaujal nesmlouvavě místo v čele. Zpomalil jsem tedy pro změnu a přibrzdil, aby mě ostatní předešli a já zbyl poslední. Vtom mi zatarasil cestu Kazimír. Složitě se otáčel s širokým tlumokem na zádech, a jak vrazil do mého stejně širokého rance, ztratil jsem rovnováhu. Šli jsme právě nad vysokým skalnatým srázem.

V prudké vodě pod námi se rýsovaly bílé kameny. Rozhrnul jsem rukama vzduch, jako bych už v té horské řece plaval, jako bych se v ní už topil. Škublo to ve mně a já jsem škubl tělem, které už už cítilo úder o ostré balvany v pěnivém ledovém proudu. V tu chvíli lehounká ruka zachytila cíp mé větrovky, zatáhla za ni opačným směrem, než jsem se řítil, a držela. O vlásek jsem právě ztrácel rovnováhu, ta ruka přesně o ten vlásek vyrovnala můj balanc. Taky možná zasáhla síla pohledu v zádech a přetáhla mě zpátky na cestu. Kazimír zatím postupoval kupředu stále stejně pevným krokem. Kopanec, který jsem pocítil chvíli nato, přece nemohl být od něho. A tak dál. Nic z toho, co se dělo, nemohlo být, nesmělo být, nemělo to smysl ani vysvětlení, nebylo to přípustné ani uvěřitelné, sdělitelné ani lidské. Ale bylo to. Jen veliké oči malé Kristýnky se na mne dívaly, když jsem se postavil a vyrovnal váhu batohu na zádech. Kristýnka nic neřekla, ale její oči se bály jako já.

Zbývajících pět dnů jsem připitoměle a rozechvěle očekával, že Velemír svou nespravedlnost odvolá, že zlý sen skončí. Že mne prohlásí za opravdového hrdinu, který dokázal čin nejen vykonat, ale ještě o něm i mlčet. Že mi položí ruku na rameno. Že mi dovolí jít pro vodu s očazeným kotlíkem k obecní pumpě. Nebo třeba k nějaké pumpě hlídané velkým zlým psem. Všichni věděli, že se nebojím psů a že se psi nebojí mě. Tenkrát jsem ale strachem možná i smrděl, taky navlhlým prádlem nebo smutkem odvrženosti. Přesto jsem doufal, že mě osloví, Velemír. Říkal jsem si, že přece musí. Spočítal jsem za pochodu, že každého člena čtyřicetičlenné družiny oslovil v průměru třikrát za den, mne ale neviděl. A já jsem viděl jen záda, paty bot, ruksaky na zádech, zadky pod nimi. Zadky můžou být výmluvnější než tváře.

(Týden jsem pochodoval za zadky a studoval jejich fyziognomii.)

Krajina zmizela před mými zraky, tajně jsem v chůzi plakal a v hrudi tuhl: zlý sen se nerozplýval. Místo něho se rozplýval a mizel před očima můj milovaný kulidovský absolutní svět, kterému babička Anežka neprávem říkala skaut. Rozpadal se závoj, do kterého jsem byl tři roky bezpečně zavinutý jako do kouzelného pláště, zamrzala přátelská, teplá a vytrvalá skupinová duše. Vypadl jsem z ní, úl už tu pro mne žádný nebyl, zbyla jen jakási rozdrcená schránka. Zůstala mi Kristýnka a zkušenost popravy. Časem se ukázalo, že zbylo i pár kamarádů. Ota a Filip, Kristýnčini bratři. Brzy se k nám přirozeně přidala i Lucie.

Bolest zalezla pod kůži do mnohem větší hloubky, než normálně chlapecké tělo může snést. Povolila až poslední noc na seníku. Převlékali jsme se a ukládali ke spaní a já zahlédl koutkem oka, že Lucie už má prsa, malá a kulatá. Dlouhé světlé vlasy, opálené nohy. Zahlédl jsem ji, když se v koutě tělocvičny ve škole v Tatranské Lomnici převlékala z tepláků do khaki košile a modrotiskové sukně. Velemír mne neobjal ani na rozloučenou, když jsme nastupovali na vlak domů a on zůstával v Tatrách s Naděždou.