42/ Oheň a paměť

Už přes rok žijeme s Marií víc v Praze než v městečku u jezera. Mariin rodný dům v ulici Na Vinici koupila pro své zaměstnance nějaká ambasáda, neřeknu která, protože staré kouzelné kachličky odstranili a místo nich nechali zasadit jakési elegantní, kvalitní, určitě italské dlaždice. Dlaždice nevhodné k cvičení střídavého i současného pohledu na svět bílý a černý, dobrý i zlý. Marie totiž zazvonila u branky a přesvědčila nějakého správce či domovníka, aby jí dovolil nahlédnout do chodby. Pronajali jsme si byt v pátém patře secesního domu, činžáku na Smíchově, s docela jinou vyhlídkou než na via Calabria v Římě. Přes řeku vidíme mosty, vidíme napravo Vyšehrad a nalevo Národní divadlo, vidíme daleko, až k tísnivé hradbě nových čtvrtí na obzoru. Obloha vstupuje okny do příjemných světlých místností. Velký dům nebo vesnice by tady byly zbytečné, Praha je naše město pro všechny, kamarády i známé potkáváme pořád, na ulici, v divadle, v kavárně, na výstavě, v knihovně, Marie se dává do řeči i s neznámými. Blanka s Michalem za námi rádi zajedou, Dům Sofie nedaleko Uhřínova je už pomalu zrekonstruovaný díky tomu, že se Ota ujal stavebních prací se svým novým podnikem složeným ze starých kamarádů. Kristýnka si skvěle rozumí s doktorem Křesťanem a pomáhá mu vybírat spolupracovníky pro moravskou Sofii; pro sebe nabídla, že se bude s pacienty starat o kytky a zeleninu v zahradě. Jakmile budou pacienti a zahrada. Marie se konečně odhodlala udělat ze sebe tak trochu architekta a navrhla jídelnu, dílny a velký sál, taky tři typy pokojů.

Benjaminovi jsem vyprávěl (po telefonu i osobně), že se stal zázrak: prožíváme ve své rodné zemi obsah i energii toho, co jsme nezažili přímo, navazujeme po dlouhém odloučení, rozplétáme uzly, čistíme zádrhele a taky ještě tkáme něco dobrého, zejména Dům Sofie. Benjamin pozorně poslouchal podrobnosti, které laskavého čtenáře zajímat nemusí. Zvláštní pocit: na prahu stáří jsem byl mladý a šťastný víc než kdy dřív v životě. Neodstřihli jsme se ani od dosavadního domova a hlavně ne od mateřského ústavu a Benjamina. Nezavřít jedno oko, dívat se oběma! Je to ohromné, propojujeme dvě země, dvě poloviny rozdělené Evropy v jednom svém životě a tvoříme jedno dílo, jedno skromné, malé, nenápadné, ale krásné dílo. Tak nějak jsem se cítil, když jsem vycházel ze dveří jednoho svého domova s kufříkem, abych se pomocí auta, vlaku, letadla a taxíku přesunul sem a tam, tam a sem. Cesta letadlem z Říma do Prahy je někdy rychlejší než jízda ucpanými silnicemi z jedné čtvrti Říma do druhé.

Může si člověk vybrat místo k životu podle toho, jak kde mají vyřešenou městskou dopravu? Ptám se římských kamarádů, kteří na mne hledí nejistě, protože přece Řím je jediný a jedinečný a naše přátelství taky. Benjaminovi jsem slíbil, že spolu sepíšeme další knížku, máme ji už promyšlenou a materiálu spousty. Pracovní název je Dehumanizace – nová normalizace. Slovo „normalizace“ si Benjamin přisvojil z absurdních českých dějin. Démon komunismu nechal padnout totalitní režimy, aby se pustil do nového, rafinovanějšího totálního experimentu – to je jeho výchozí teze. Nechystáme se psát žádný apokalyptický traktát, spíš zábavnou fenomenologii lži, idiotismu a absurdity. Přesně tak: bude to praktická příručka, jak globálního démona poznat v jeho převlecích. Nejvíc ho ničí smysl pro humor, schválil Benjamin. Italský nakladatel se na nové dílo těší, naše první knížka už měla tři dotisky.

„V sedm večer jdeme na Bílou stráň,“ řekl mi po telefonu Kazimír, „přijedou kluci z Brna, pokecáme a prodebatujeme ediční plán.“ Kazimírova kniha Ideologie bez idejí nebyla tak dobrá jako název, ale jeho nakladatelství se prý slibně rozvíjelo, nebo možná teprve bude rozvíjet, v každém případě si Kazimír přál, abych mu občas dohodil dobrý titul. Kluci byli Jirka Volný a Kamil Sirotek z Kulidu, žijí teď v Mezopotámii a já jsem právě pobyl týden v Uhřínově kvůli Domu Sofie, zítra se vracím za Marií do Prahy. Žasl jsem, že se členové dávné pionýrské organizace pořád scházejí, chodí spolu na výlety, a tihle dva s Kazimírem dokonce pracují. Mají se rádi! A jsou navěky mezi sebou kluci, protože se jako kluci poznali. „Budeme opékat buřty,“ hlaholil ještě Kazimír Májka: „přijď k lípě u rozcestí Lipky – Staré Dvory, do stráně nad Modrým potokem vyšplháme spolu, aby ses neztratil.“ Kulid je i po pětatřiceti letech objektivně hnusný název, ale on ho vyslovil tak, že zněl jako přirozený a samozřejmý a pozvání do sluchátka zanotoval s čistým brněnským přízvukem. Jména, která mi třicet let nic neříkala, zapůsobila najednou jako čarovný klíč k milovanému Brnu, které jsem nesentimentálně opustil, když jsem se stěhoval do Prahy a potom do Říma, k jezeru a ještě na několik dalších míst, která teď nemusím připomínat: ten svět nezmizel, trval si po svém a teď se tu znovu otevírá přede mnou. Určitě nás s „klukama“ spojují neviditelná nezničitelná vlákna, jejichž existenci objevila sedmiletá Marie nad zmrzlinou v cukrárně (jinde a jinak je objevil, a taky popsal jistý kvantový fyzik, ale ten tu věc vysvětluje složitěji).

Dali jsme se s Kazimírem cestou mezi poli se zlátnoucí pšenicí, jetelinou, ovsem, řepou, bramborami a s jakousi olbřímí kukuřicí (to by Josef zíral, jak na Vysočině najednou roste taková mohutná kukuřice, divil by se i Nikita Chruščov, agronom Josef by nakrčil čelo a zeptal by se, jaký v tom vězí čert).

Kazimír odbočil do stráně lesní pěšinou, lemovanou bílými střapci divokých trav na vysokých stoncích a fialovými vstavači, vlahá půda sytě voněla. Ano, toto je pravá krajina mé duše, je půvabná, jako by ji velmi, velmi dávno, mnohem dřív, než ve střední Itálii začaly řádit vulkány, demiurgové vykroužili pomalým posvátným tancem. Vysočina. Kazimír nesl dost těžkou aktovku, vlekl se obětavě se dvěma flaškami červeného vína a balíkem klobás. Nezapomněl ani hořčici. Pláň na hřebeni byla plná modrých zvonků a růžových slziček panenky Marie, bělavá kvetoucí tráva změkčovala barvy, slunce se nořilo za protější hřeben kopců a vysílalo paprsky tak šikmé, že svítil i mech pod stromy v lese. „Tak jsme tady,“ pronesl Kazimír slavnostně, jako bychom se před pětadvaceti lety domluvili přesně na toto místo, na tuto hodinu a minutu i na tento západ slunce – a zázrakem se tu ocitli na vteřinu přesně. I já jsem to tak cítil.

Tomu tedy říkám návrat, pomyslel jsem si. Kazimíre, děkuji ti za tento jedinečný, krásný večer na této nádherné stráni. To jsem řekl hlasitě a vděčně Kazimírovi, který se už vracel z lesa s náručí roští a začal je lámat. Silné větve lámal přes koleno nebo dupnutím a chystal ohniště: nejtenčí kusy dřeva dospodu, nejtlustší nahoru, hrst suché trávy doprostřed, do srdce. Jedno škrtnutí zápalkou a oheň hoří. Tak jsme se to učili jako kluci pod Velemírovým modrozrakým ostrozrakým dohledem. Vychutnával jsem vůni pálené smůly a do tiché, vesmírné lásky se mi poprvé vešel i celý Kazimír, včetně smradlavé cigarety, kterou si zapálil. A kde že jsou ostatní? „Zapomněl jsem doma mobil, ale vypadá to, že kluci už nepřijdou, asi je něco zdrželo,“ drbal se Kazimír za uchem.

Nevadí, ujistili jsme se navzájem: posedíme, pokecáme a půjdem. Pomohl jsem s lámáním větví a také sám jsem ještě přinesl z lesa soušku a pár šišek, protože šišky, když hoří, voní smolou silněji než dřevo. Poslouchal jsem praskání hořících větví, vdechoval vůni kouře a zjišťoval, že vzpomínka na klukovská a kulidovská léta je hluboká a čistá, žádná křivda ani hořkost v ní neplave. Zapomínám zlé, uchovávám krásné. Radost nočního letu na lyžích v Orlických horách, stavy beztíže cestou přes Javorníky do krajů kolem Kysuce, hudba dětských hlasů mezi stany nebo kruh dětí kolem ohně pod hvězdami: všechno krásné se ve mně nádherně probouzelo a Kazimírova přítomnost tu alchymii ještě umocňovala, jako bych měl v dávných časech i Kazimíra rád. Naše ohniště nebylo veliké, ale šlehaly z něho mocné plameny: řeřavé uhlíky praskaly a vyletovaly do výšky jako uhlíky dávného táboráku, které osvětlovaly Velemírovu zlatou kštici. Dostal jsem žízeň, jako když nám ten bláznivý světovládce odměřoval doušky pramenité vody, kterou jsme chlemtali z očouzeného kotlíku, ale k pití jsme tady ve stráni nad Starými Dvory měli jen víno.

Kazimír se postavil mezi mne a ohniště, aby přiložil několik pořádných kusů soušky, a já před sebou vidím ozářenou Velemírovu tvář se znamínkem. Nejsme ale v Tatrách, Kazimír se nehrne do Velemírova objetí, podává mi pohárek s vínem, klobásu napíchnutou na klacku ze zeleného dřeva nastavuje nad žhavý popel a shovívavě nařizuje: „Pomalu si s tím otáčej.“ Přece není možné, že mě tenhle člověk chtěl srazit ze skály do ledové horské řeky plné balvanů! Tomu nemůžu věřit! Třeba jsem tenkrát všechno nějak popletl. Kazimír je někdo úplně jiný, než se zdá.

Míro, když tu tak sedíme mezi čtyřma očima, mohl bys mi povědět, jak jsi to zvládl za režimu, hlavně mě zajímá, jak jsi prožil kriminál? Užil jsem zdrobnělého, důvěrného oslovení Míro: tak jsme mu říkali jako kluci, když jsme hráli Nebe–peklo–ráj. I Velemír ho tak oslovoval: Míro.

Přátelské jméno pohladilo Kazimíra na duši a rozpovídal se. Ne jako psycholog, jako mukl. Vklouzl do té dávné role a bylo vidět, že dnes už ho ty vzpomínky docela příjemně baví. Popsal mi podrobně, jak se „hážou koně“ – jak se posílají zprávy z horní cely na spodní. A jak se „telefonuje“ přes trubky od hajzlu. Jak políbil na ústa manželku a ta hned věděla, že jí strká jazykem do pusy moták. S chlapy na cele si dobře rozuměl, kromě cikána, který kradl z balíku jídlo i cigarety. Snažil jsem si to všechno představit co nejbarvitěji, Kazimír vyprávěl jako zkušený vypravěč.

Nevěděl jsem, že od té doby, co ho propustili, všechny ty věci už stokrát, ne-li tisíckrát vyprávěl vděčným posluchačům plným obdivu. Hlavně jsem ale vůbec nevěděl, že Kazimír byl donedávna fízl, nemohl jsem to vědět. Nebyl jsem ještě vševědoucím vypravěčem příběhu, který laskavý čtenář právě čte. Tím se stanu, teprve až příběh skončí.

Byl jsem normální Jan Lazar, poněkud právě rozcitlivělý vzpomínkami a vděčný Kazimírovi za jeho statečné činy. „Jsi hrdina,“ prohlásil jsem upřímně a vážně.

„A kdo vás vlastně tenkrát práskl?“ řekl jsem ještě, abych Kazi­mírovo vyprávění posunul z vězení do dnešního složitého života. Kazimír mávnul rukou: „Možná jedna hloupá ženská, ale jistě se to neví. Ani mě to nezajímá.“ Kazimír byl velkorysý a já nemoudře lpěl na nevyzpytatelných pravdách ohledně fízlování a fízlů. „Dnes už to nezajímá nikoho,“ pokračoval Kazimír, „nikdo se v tom nevyzná a nikomu nemůžeš věřit.“ Pomalu upíjel vína a dál mi štědře naléval. Oheň zasyčel, nějaký vlhký suk se rozskočil v žáru a stovky velkých jisker vyrazily k nebi. Vyrazily na strmou, k temnému pádu předurčenou cestu.

„Ale bez pravdy se to neuzdraví,“ dodal jsem napůl šeptem, spíš k sobě než pro Kazimíra, a sledoval, kam až doletí ta ohnivá rachejtle z našeho malého, nepionýrského táboráčku.

„Jaká pravda,“ pohoršil se Kazimír, „pravdu měli komunisti, copak jsi jako oni? Žádná pravda neexistuje!“ Dávno z něho opadl strach, že se fízlovství provalí: v archivech jsou přece chyby a mezery, ti největší zločinci tam vůbec nejsou vedení a Kazimír se s nikým nebude bavit o tom, že snad někde stojí jeho podpis nebo jeho jméno. „Blbost,“ říkal přesvědčivě a s úsměvem, když nějaký idiot zabrousil na téma spolupráce se Státní bezpečností, „nikdy jsem na nikoho nedonášel, a kdo nebyl v krimu, ať drží hubu.“ Hlavně ať ji teď drží ten hloupý Honza Lazarů, žil si klidně někde v Itálii, v rodinném blbinci pro blbé, a mně bude něco říkat o pravdě? Kazimír si pozorně prohlíží začernalou kůži buřtu, jako by tam něco právě přečetl. Proniká očima mapu mastnoty a popele, čte z ní, jako tenkrát doma na Lesné četl v Pomněnkově Zmizelé krajině, až spatřil hluboko pod skvrnou stromů stráň na Hádech. Udělalo se mu zle jako tenkrát. Tady, na Bílé stráni pocítil znovu tu nevolnost, škrtila ho jako už dlouho ne, a spalovala uvnitř.

Hloupý Honza Lazarů jsem byl já a hubu jsem nedržel. Netušil jsem ani trochu, co v sobě Kazimír dusí, a jako vůl jsem ho chtěl přesvědčovat, že pravda existuje na zemi i na nebi. Nebudu se s ním hádat o nějakou teorii, řekl jsem si, nejlepší bude konkrétní případ: „Je to pravda Míro, že Velemír byl fízl? Ne spolupracovník, ale rovnou agent?“ Měl jsem v tom ohledu spolehlivé a několikanásobně potvrzené informace a byl jsem si jistý, že je Kazimír má taky. Kazimír sebou trhl, jak by ho spálil uhlík.

Nevíme, nevíme, po světě chodíme, vyrážel výstražně noční pták kousek od nás, v houští na mezi, tma byla sytá, kolem ohně neprostupná. Z nás dvou chápal on rychleji a taky měl kompletnější podklady k pochopení situace. „Koho to dnes ještě zajímá?!“

Řekl to zhurta, skoro výhružně, až jsem se lekl, jako by ve tmě za kruhem, který osvětlovalo ohniště, číhalo nebezpečí. Ohlédl jsem se za sebe, bedlivě prohlížel stíny kolem nás a zmocnil se mě nepříjemný pocit, že jeden z nich má tvar lva. Toho lva, který se na mne málem vrhl, když jsem poprvé a naposledy v životě vlezl do římského Kolosea a z temných brázd v půdě arény četl jeho hrůzyplnou historii. Co všechno člověk za jeden život neprožije! A všechno nosí v sobě a všechno se v něm musí nějak srovnat a proměnit. Nabýt smyslu, ano, o to přece jde, aby každá věc dospěla na své místo a nabyla smyslu, který jí náleží.

V tuto tichou, rozložitou chvíli jsme na Moravě, na Vysočině na Bílé stráni, nedaleko vesnice, kde se narodila Kristýnka. A nedaleko rodné vesnice Jakuba Demla. Na Vysočině jsou všechny vesnice nedaleko a v leckteré se narodil básník.