33/ Roma a amor

Vydal jsem se do Říma v den pohřbu Mariiny matky Alžběty. A vlastně jaksi i otce Jaromíra, protože obě sestry po matčině smrti s obsesivním hledáním přestaly. Marii jsem ještě neznal, její rodiče ani nepoznám. Ale Marii jsem hledal už dlouho. Zásluhou Betty a Kathy jsem se k ní teď blížil s novým, pohříchu mocným americkým pasem, před kterým se otevírají hranice a brány, možná i zdi a hradby. Aspoň teoreticky. Na českých hranicích mi celník vytrhl pas z ruky a zmizel. Kolem autobusu se začali rojit vojáci se samopaly, spolucestující na mne vrhali zvědavé i podezíravé pohledy, celník se nevracel. Soustřeďoval jsem se ze všech sil, abych vypadal klidně a nebojácně, až mi řeknou vystupte. Až mě předají těm ozbrojeným vojákům. Co se mnou udělají?

Když už jsem byl připravený i na smrt, stal se zázrak, celník se objevil a pas mi vrátil. Díval se přitom kamsi bokem, aby mi nemusel pohlédnout do očí, jen na řidiče otráveně kývnul, že teda už může jet. Ocelová závora se zvedla, autobus se proploužil kolem cementových bunkrů se střílnami, pak váhavě vjel do „země nikoho“, a teprve když byli všichni cestující napětím pobledlí a zpocení, přidal trochu plyn, až konečně stanul před rakouskými celníky. Těm byl můj americký pas ze srdce lhostejný, nevšimli si, že právě roztavil hradbu, která mě dělila od nich a od celého nekonečného světa.

Odjel jsem z Prahy i z Brna bez dlouhého loučení, jako by to bylo normální, aby člověk jel z jedné země do druhé, třeba právě autobusem přes Vídeň na Graz a Villach. Aby se díval na horskou krajinu nebo na širokou, skoro vyschlou řeku v údolí. Civěl jsem z okénka a začínal věřit, že cizí země se nevyskytují jen v Josefově vyprávění nebo ve snu, že i Řím ve skutečnosti existuje. Ohromeně jsem četl dálniční cedule se jmény Terst, Padova, Benátky, Ferrara, Bologna. Jako by si i do těch pohádkových měst mohl jet každý! Jako by to bylo normální, že tam můžu jet já!

„Šílenství je jistý stav člověka. Máme je v sobě stejně, jako v sobě máme rozum. Pokud se společnost chce pokládat za slušnou, měla by přijímat rozum i šílenství. Místo toho pověřila jistou vědu, tedy psychiatrii, aby z šílenství udělala nemoc, a tak ho zlikvidovala.“ Rozhodl jsem se pro Itálii, protože tato slova napsal italský antipsychiatr Franco Basaglia. Benjamin byl jeho žák a jistou dobu i spolupracovník. Přijal mě za nekvalifikovaného pečovatele, když jsem mu prozradil, že mám ještě taky soukromý, donedávna tajný studijní projekt a že na něm už deset let pracuji na vlastní nebezpečí.

Studuji totiž druhy a projevy šílenství, které společnost do blázinců neposílá. Které naopak vítá a oslavuje, oceňuje a povyšuje. Druhá polovina pravdy, na kterou Franco Basaglia posvítil. Mým cílem je přesný popis mentálních mechanismů a logických zkratů. Společenský kontext, obecný konsensus a mocenský profitus. Benjamin nadšeně nabídl, že se mnou bude na projektu spolupracovat. Na materiál, který shromáždíme, utřídíme a bohatě ocitujeme, není Itálie chudší než země, odkud přicházíš, řekl s jistotou Benjamin. Bral mou práci vážně a navíc měl smysl pro humor. Tak jsem se ocitl v Římě – a nakonec s Marií, s Michalem a s Blankou zakotvil ve vesnici u jezera.

Benjamin a Basaglia byli dobrým důvodem, abych se ocitl v Itálii, i když hlavní bylo setkání s Marií. O tom jsem ale v den, kdy jsem přijel do Říma autobusem značky Karosa, ještě nic přesného nevěděl. Vylezl jsem z něho za svítání na rozlehlém autobusovém nádraží Stazione Tiburtina a postavil se na nohy tak oteklé a bolavé, že mi přišly cizí. Na životní setkání jsem si musel počkat, protože Marie před sebou měla ještě jiné životní záležitosti než naši lásku. Musela si vyřídit dvě jiné lásky a jeden porod. Teprve až zůstane sama se synem Michalem, setkáme se nadobro.

Že se setkáme, bylo jisté, i když osud není otevřená kniha. Bylo v něm psáno, že Marii, o které ještě ani nevím, jak se jmenuje, potkám jednoho dne v jednom římském parku. Věděl jsem to předem a zároveň netušil, tušil a zároveň nevěděl. Představuji si, jaké by to bylo, kdybych si byl mohl do Itálie přivézt kouzelné brýle, které vidí do budoucnosti. Nakouknul bych jimi čas od času do neklidného Mariina života: Oh, ah! V tom případě bych naprosto a se vší jistotou věděl, co mám udělat hned první den! Bez meškání a rázně shodit ze schodů starého činžáku na via Calabria teoretika terorismu Melse, přestože s ním Marie čekala dítě. A druhý den rozehnat pseudorevoluční komunu, která pod Melsovou patronací žila dva roky na Mariin účet. Pokud by přede mnou neutekli sami. Do jejich osudů jsem však nemohl zasáhnout předčasně, a tak jsem v svůj první den v Římě udělal tu nejbanálnější věc, jakou jsem mohl udělat: vydal se ke Koloseu.

Ne že bych si to ke Koloseu cílevědomě zamířil, vyrazil jsem nazdař­bůh a nastoupil na metro. Jména zastávek mi nic moc neříkala, ale na jedné jsem si přečetl jméno Koloseum a bleskově vystoupil. Překvapilo mě, že pískovcově světlé, děrami poseté tisícileté zdi amfiteátru se rozkládají hned naproti východu z metra.

Jako ve snu jsem přešel přes silnici a už jsem byl pod těžkým průchozím obloukem. Žádný plot tenkrát vstupu nebránil, dovnitř mohli volně vlézat i lidi, nejen kočky, vstupné se neplatilo, Koloseum si vybíralo obolus od návštěvníků jiným způsobem. V jeho silovém poli musel každý zadržet dech a rychle rozhodnout, jestli se kvapem vzdálit, nebo vdechnout čpavý pach moči. Nebo to čpěla sedlá krev? Dýchal jsem co nejúsporněji a zíral na vykuchaný vnitřek stavby. Z polorozpadlého kvádru kamene, který kdysi rámoval vstup do podzemní chodby, se vynořil stín lva. Zadníma nohama se odrazil a skočil po mně. Tíha lvího stínu mě vtlačila ještě hlouběji do ponurého oblouku.

Přítomnost minulého pachu. Totiž času. Jezero krve vyvěrající z patnácti tisíc mrtvých těl vzájemně se povraždivších. Bylo to roku osmdesát, před zraky oblíbeného císaře Tita, před tisíci a devíti sty lety. Slavnostní zahájení zápasů a her v největší aréně světa trvalo několik týdnů, nebo dokonce měsíců. Koloseum začal stavět a skoro dostavěl Titův otec Vespasián, ale po Vespasiánovi pojmenovali Římané veřejné záchodky. Ve dvacátém století se tak jmenovaly secesní budky pro pány, rozeseté po krajích hlavních ulic. Vlastní jméno Kolosea je Flaviův amfiteátr, podle jména císařského rodu Flaviů. Lid římský miloval Tita sedícího majestátně a přívětivě v mramorem obložené lóži. Poznali ho bezpečně i zdálky, protože jen on přicházel s vavřínovým věncem na hlavě.

Padesát tisíc přihlížejících římských občanů burácí a upadá do extáze, rodí se moc založená na masových vášních. Chléb a hry, panem et circenses. Ve škole nám učitelé to heslo vtloukali do hlavy i latinsky a šklebili se přitom, aby bylo jasné, že staří Římani nebyli schopní najít si inteligentní práci nebo zábavu. To my jsme byli mnohem, mnohem lepší, protože jsme měli vědu, pokrok, techniku a výborná divadla, výstavy i koncerty. Za lidové ceny. Nehledě k tomu, že otrokářský řád byl už dávno spravedlivě zrušený. Snad díky Engelsovi, jak naznačoval ředitel Nerudík.

Chodil jsem do školy v šedesátých letech, a to se zrovna lidstvo začalo usazovat před televizními obrazovkami. S buráky, pivem, brambůrkami, telesušenkami a jinými výrobky potravinářského průmyslu. Konec druhého tisíciletí se obloukem vracel k divadlu Flaviů, morálním imperativem se znovu stala zábava. Krev už ale nestéká na dno arény, šplíchá dvojrozměrně a iluzorně na obrazovkách, většinou je umělá, z rajčatové šťávy nebo jiné neškodné barvy. Ani krev diváků příliš neteče, spíš houstne, plní se cholesterolem a mění v rajčatovou šťávu nebo jinou neškodnou barevnou tekutinu. Planetární televizní Koloseum pořádá vražedné hry pro duši, a čím víc krve při nich teče, tím víc nabývá tělo na váze.

Do Říma jsem tedy přijel z Prahy za Marií, kterou ještě neznám, a teď stojím v oblouku ústícím do Kolosea, do břicha pramáti masové zábavy. Oblouk jako ohanbí. A kolik tady těch oblouků je. Jimi vzlínají vášně, šplhají do posledního patra, lijí se přes zeď a rozlévají milionovým městem na všechny strany. Titus sleduje, jak hladina krve na dně Kolosea stoupá, jak se tmavé lesklé jezero v břiše amfiteátru rozrůstá: sedmapadesát metrů měla budova na výšku, třicet šest do hloubky. Císaře i řadové občany síla krve vzrušuje. Lvi a tygři vybíhají z podzemí, gladiátoři vcházejí do arény kovovou branou v přízemí. Slovo aréna je odvozené od pietra arenaria, pískovec. Ale co se to děje? Lvi se zalekli řevu, který dav v očekávání velkolepých jatek vydává, postávají nejistě na kraji stadionu. Zapomínají na hlad, přestože byli naučeni na lidské maso a před vypuknutím jatek museli podstoupit půst. Za lví ochablost bude potrestán majitel. Titus obrátil palec dolů a ředitel arény obratem proklál hrudník majitele nedostatečně agresivních lvů. Palec nahoru, palec dolů: pak že teprve technologie dvacátého století zavedla zabíjení pohybem jednoho prstu.

Krev zvířat, krev odsouzených a krev gladiátorů utvořily během oslav jezero tak veliké, že je písek na dně Kolosea nedokázal pohltit. Nevsakovala se. Prošel jsem další řadou oblouků, abych nahlédl do monumentálně zvrásnělého břicha nejslavnějších jatek.

Jako první sjednotitel velké části Evropy předznamenal Řím dějiny skoro celého západního světa. Tajné jméno Říma je láska: ROMA AMOR. Jde o to, proměnit násilí v lásku. Mars a Venuše zářily na noční obloze nad „věčným městem“ večer toho dne, kdy měla pohřeb Mariina matka Alžběta, bohové války a lásky svůj běh kolem země nad její rakví zkřížili.

Skoro hodinu jsem se ze zajetí Kolosea vymotával a střízlivě si přitom připomínal, že odpudivý pach nemůžou mít na svědomí lvi, ani gladiátoři, ani Titus, ani první křesťané a jejich nevinná krev. Když se setmělo, mohl jsem sledovat na vlastní oči, jak se na obnovování pachu podílejí vyznavači všech možných náboženství, i ateisté. Vplíží se do areálu amfiteátru za nekalým dobrodružstvím. Nebo se jen tak přitočí cestou z kina a vymočí.

Tady tomu člověku ani nevadí, že stojím kousek od něho. Nebo mě nevidí? Stín typicky nahnutého muže mě vyhnal z noční arény, pod oblouky na mne od té doby pořád čeká stín lva, ale já do útrob amfiteátru podruhé nevstoupil. Čtrnáct let jsem kolem té arény jezdil, chodil, vodil děti a přátele, pozoroval, jak se římská obec o památku stará, jak Koloseum obhání plotem, čistí, opatřuje kasami a průvodci pro turisty. Koloseum právě v té době onemocnělo rakovinou kamene. Na Velký pátek vychází od amfiteátru pašijový průvod, neboť církev katolická Koloseum vysvětila jako místo umučení tisíců křesťanů. V čele procesí vezou papeže. S rakovinou kamene si restaurátoři poradí v příštím tisíciletí.

Toho večera, kdy jsem vstoupil na půdu bývalé říše římské, jsem nebyl šťastnější než Marie, ale myslel jsem si, stejně jako ona a stejně jako fanatický Mels a celá jeho komuna, že pokud svět není spravedlivý a lidé dobří, je to chyba, kterou můžeme napravit.