37/ Co trvá a co zaniká

Také Kristýnčina matka Lýdie se v dubnu roku 1986 pozorně dívá směrem k prořídlé frontě topolů strážících park na Slovanském náměstí, ale ne v duchu jako Kristýnka. Právě totiž projíždí Palackého třídou tramvají číslo jedna. Vnitřek parku z tramvaje vidět není, otisky Kristýnčiných andělských křídel se před půl stoletím rozpustily. Ostatně Lýdie o nich nic neví. Zato si pamatuje panáka vyrytého v hlíně na hru Nebe–peklo–ráj, ne však v Králově Poli, nýbrž podél kamenité cesty, před starobylým, bleděmodře omítnutým domem s tmavěji modrou podezdívkou. Dům se nachází ve Velkém Meziříčí a Lýdie tam bydlí koncem dvacátých let dvacátého století se dvěma bratry, sestrou, s rodiči samozřejmě a se starou mamou Bětuší. Skákací panák je věčný, k životu mu stačí kluci, děvčátka a kus země před domem. Děvčátka, rodiny i staré mamy na světě vždycky nějak jsou a vždycky nějak budou, domy dřív nebo později zaniknou.

Tramvaj veze Lýdii do města, jak se v Brně říká těm pár ulicím a náměstím tvořícím střed. Zasněná starší paní má namířeno na autobusové nádraží Trubařka. Dívá se z okna tramvaje, ale širokou hlavní ulici nevidí, ani auta, ani domy po stranách nevidí, v očích se jí lesknou dvě minulá okna z průčelí kamenného domku v meziříčském podzámčí. Je k slzám dojatá, protože se vrací po velmi, velmi dlouhé době do Velkého Meziříčí. Možná se vrací do toho času, kdy své rodné město opustila, možná ještě dál, do konce dvacátých let, kdy byla malé šťastné děvčátko.

Okna rodného domku hledí na cestu a na malý plácek, kde roste košatá staletá lípa a kde je vyryt do udusané hlíny ten panák sahající od pekla po ráj, s hlavou až do nebe. Cesta stoupá k zámecké bráně, dveře domu vycházejí z boční zdi, od svahu směrem dolů. Ve štítu domku jsou ještě dvě menší půdní okénka, dům je kamenný a pochází ze čtrnáctého století. Lýdii se říká Lidka. Černé copy kolem ní poletují, skáče bosky, je mrštná a půvabná a o svoji krásu se nestará.

Z blázince vyšla jako stará paní. Jako krásná stará paní ozdobená černým, stříbrem protkaným copem stočeným na temeni. Oči jiskří a ústa vůbec nejsou ochablá, čelem jí táhnou dlouhé příčné vrásky, trochu zvlněné. Cestuje do Velkého Meziříčí s Filipem, chce navštívit rodný dům, ze kterého před chvílí jako mladá nevěsta odešla do Starých Dvorů. Z domu se jí tenkrát moc nechtělo, ale vdávala se a odcházela za svým mužem. Vždyť je to k nám ze Starých Dvorů přes pole sotva tři hodiny, utěšovala ji její matka, zvyklá chodit všude jen pěšky. Sotva tři hodiny, plus třicet let, která Lidka po smrti svého muže Přemysla Křišťála strávila v blázinci, jako by žádný čas neuplynul.

Lidka teď tedy zamyšleně sedí v tramvaji vedle Filipa, který si není jist, jestli jeho matka ví, že on je její syn. Veze ji na autobusové nádraží, které ve středu Brna vyrostlo za dobu, kterou strávila v ústavu v Černovicích.

Obrovský, obzor halící betonový strop na železných sloupech se zvedá jen docela nízko nad hlavy lidí, mohutná klenba z železných traverz architekturu ponurého antichrámu završuje: to je autobusové nádraží Trubařka, autobus do Velkého Meziříčí má jet za čtvrt hodiny. Kam si myslíš, že pojedeš, odkud si myslíš, že přijíždíš, a co jsi zač, šeptá cestujícímu zlé špinavé nádraží, které někdo šílený učinil tak strašlivě ošklivé. Vévodí pusté kotlině mezi domy, daleko od zastávek tramvají a městských autobusů a vyjevuje sadismus padlého ducha: stále týž sadistický duch, zhmotněná nenávist k tělu. O duši nemluvě, zejména ne o duši cestujících, kteří tudy procházejí, rok co rok, týden co týden, den co den, a žádný krok s těžkým zavazadlem nemůžou vynechat.

Koncem šedesátých let byl zlý duch hotov s bouráním bratislavského ghetta, v osmdesátých odstřelil těšnovské nádraží. A měl za sebou úspěšné ničení malebných památek včetně gotického domečku v podzámčí ve Velkém Meziříčí, kde Lidka prožila šťastné dětství. Pohleděl na dílo zkázy, ale nebyl spokojen. Nestačí ničit krásu, je třeba také budovat škaredost. Jak ale budovat a zároveň ničit?

Na tuto zdánlivě paradoxní otázku našel geniální odpověď: budovat ničením a ničit budováním. Do plánu zapojil co největší množství lidí a začal úspěšně provádět. Autobusové nádraží Trubařka je toho šedým, tvrdým, nízko zastřešeným příkladem. Zničilo část města i sebevědomí přepravovaných. I barvu jim sejmulo z tváří, neboť pod zlověstnou klenbou se účinně koncentrují výfukové plyny, a kdo sem přichází a čeká, byť jen deset minut denně, má za týden na kontě hodinu aktivní otravy. Za měsíc dvacet hodin, za rok, nepočítaje dovolené, svátky, Vánoce, dosáhne sto dvaceti hodin, i kdyby se ulejval. Pět celých dní v plynové komoře, od rána do večera.

Ale chtěl jsem mluvit o kráse. Ďábel nenávidí krásu, napsal Dante, napsal Shakespeare a píšu i já, Jan. Architektonickým archetypem, k němuž se ta architektura hlásí, je bunkr, případně vězení či krematorium. (Československou ambasádu v jedné evropské metropoli stavěl architekt specializovaný na krematoria, a bylo to poznat.)

K nástupišti se v předklonu sunou dvě stařeny a dva starci. Jeden z nich je Křen, druhý Vavrouš. Sousedé ze Starých Dvorů. Svorní uzurpátoři cizích statků, teď už nemálo zchátralí věkem. Spěchají na autobus, který právě startuje, ale rampa, po které mají jít, vede opačným směrem, než stojí autobus. Vzdalují se od cíle, protože jen tím způsobem mají šanci dojít ke schodům, po kterých se schází na odjezdovou platformu. Od tramvajové zastávky urazili přes kilometr, než se sem dovlekli s taškami a koši plnými čehosi těžkého, protože mezi autobusovým nádražím a hlavní ulicí se rozkládá železobetonový labyrint. Schody nahoru, schody dolů, betonové chodníčky nad úrovní ulice: cestující vlečou sebe i zavazadla po šedých betonových můstcích, rampách a schodištích. Žádné eskalátory, chraňbůh. Kdo přichází od hlavní ulice, musí zdolat nejmíň dvě rampy, když se nesplete a cestu si neprodlouží o dvě další. Jestli máte těžké zavazadlo, tím hůř pro vás, pitomci neznající taxíky. Jen taxíky přijíždějí až k samému nástupišti, abyste věděli. Vědí, ale jsou tiší, ani na to nemyslí. Sehnuté ženské postavy a zakabonění muži, kterým se při chůzi boty sotva odlepují od země. V Brně se tomu říká: škrondají. Řidič se dívá na hodinky.

Ach, Brno, moje Brno, za tvými zády se zvedají Hády. Začátkem jednadvacátého století je z tebe už zase přívětivé, pěkné a kulturně živé město. Na Ústředním hřbitově dál bují vykrádání hrobů. Nikoliv záměrné zneuctívání památky zesnulých: pusté a přímočaré zpeněžování památníků, rozprodej kradeného materiálu. Měď urny se pořád dobře platí, prach zesnulého se už někde vyklopí. Zloději urazí mramorovou schránu s urnou, vrazí ji na vozíček, jako by odváželi shrabané listí nebo co. Zaběhnutý kšeft. Která asi firma navěky odstraní, dohladka vybrousí z mramoru jméno nebožtíka, odpočívajícího na věky? Která vyteše jméno nového nebožtíka? Případně písmena pozlatí podle objednávky? Zlato je tisícovka navíc.

Do chvíle, kdy Kazimír pojede na konečnou zastávku městského autobusu směr Hády, chybí v tento okamžik na Trubařce jen pár let, do přelomu tisíciletí třináct.

Lidka zrychleně vdechuje smog. Filip sedí vedle ní na špinavé, čerstvě pivem polité lavici. Na svůj věk vypadá Lýdie mladě. I pan Zboural se vrátil z vězení a vypadal, jako kdyby pro něho ten čas neuplynul. Pravidelný režim, těžká práce a hubená strava. Filip ví, že zlo může na pohled vypadat dobře. Lýdie trochu ztloustla z prášků a injekcí, má na sobě šaty volného střihu z roku 1952 a mlčí. Kristýnka je v Itálii u Jana, ale Filip si není jistý, jestli maminka ví, co to Itálie znamená. Jana Lidka nikdy nepoznala, ani Zariho. „Kristýnka je v Itálii, maminko,“ opakuje Filip každý den třikrát i čtyřikrát. Kristýnka odjela tři roky po babiččině pohřbu se svým ztepilým Tuaregem Zarim do Bostonu, kam pro ni Jan s Marií o rok později letěli. Čtyři roky poté vedení brněnské psychiatrické kliniky Otovi a Filipovi oznámilo, že se mají dostavit k pohovoru o zdravotním stavu dlouhodobé pacientky Lýdie Křišťálové, rozené Šebelové.

„Můžete si maminku vzít na opatrování domů.“ Když primář vyslovil „domů“, Ota sebou škubnul, jako by ho uštknul had. „O čem ten pán mluví?“ zeptal se hlasitě svého bratra. Primář tiše hledí z okna. Ota neví, že starý primář drží maminku v bezpečí. Primáře mrzí, že se nepozorně vyjádřil, dobře si je přece vědom toho, co se před třiceti lety stalo. V blázinci mohla Lýdie každému vykládat, co komunisti udělali její rodině a jak skončil její manžel, nikdo ji za to nemohl zavřít.

Ota si matně vybavuje, že jeho matka Lidka Šebelová měla za svobodna ctitele a že ten ctitel byl velký sochař a malíř. Kdysi slyšel vyprávět historku z doby, kdy Lidka v Brně absolvovala pomaturitní zdravotnickou nástavbu, ale netušil, jak je ta epizoda důležitá v životě Lýdie a celého města. Lidka měla zelené oči, havraní vlasy a dokonalé tělo, nikdo se nedivil, že se o ni nějaký malíř nebo sochař zajímá. Ten malíř byl Vorel, známý umělec, který se později stal dokonce umělcem národním. Starý melancholický pán, kterého Marie viděla v Makarské vinárně, byl právě on. Pomněnka se tam na něho obořil jako na zrádce a vmetl mu do tváře jakousi abstraktní bronzovou kreaci na zakázku. Nevěděl, že Vorel ze svých peněz potají podporuje malíře, které se režim pokouší vyhladovět. Dokonce i Pomněnku podpořil, to ale Pomněnka vůbec netušil, protože mecenáš působil anonymně, jinak by sám skončil špatně. Pomněnka vmetl Vorlovi do tváře i svou zubní protézu, totiž praštil jí o stůl. Vorlem to otřáslo, ale závoj kryjící dobročinnost neodrhnul. Věděl, že je lepší nechat si nadávat od opilých umělců než padnout do spárů státních orgánů. Ještě víc ho bolelo, že se Pomněnka tak nešťastně ztrapnil.

Do Lidky byl Vorel zamilovaný o pětapadesát let dřív, než se toto všechno stalo, v jiném století, v jiném tisíciletí, v jiném životě. Několikrát ji pozval k sobě do ateliéru a ona přišla, ale vždycky v doprovodu kamarádky. Ve světnici na statku, který teď patří starému Křenovi, stále ještě visí její portrét, olej na plátně. Křena nikdy nenapadlo, že to může být portrét té pitomé ženské, která směšně vyla, když ji vyšoupnul ze dveří. Nevšiml si ani, jak je stará, natož jak v tváři vypadá. Portrét se mu líbil. Kdyby věděl, od jak slavného malíře to plátno je, možná by ho byl prodal, ale do světnice třicet let nevstoupila osoba, která by mu mohla prozradit, jaký poklad mu tam na stěně visí, a tak Křen vyhodil jen Panenku Marii ve falešně pozlaceném rámu a pouťového Krista s obnaženým srdcem v rámu lakovaném.

Jedna známá a záslužná Vorlova práce stojí ještě pořád ve vstupní hale Domu pionýrů: dělník s kladivem v ruce, rolnice se srpem. Jelikož Lidka byla nejkrásnější dívka, jakou ten sochař pilně studující ženskou krásu v Brně tenkrát znal, byla mu modelem. Tvář měla jako jedna slavná dřevěná olomoucká madona, tělo jako antická bohyně. Přemluvil ji, aby mu stála jen lehounce oblečená a třeba i v doprovodu kamarádky, do ruky jí vtiskl symbol smrti srp, kterého Lidka dovedla správně a nesymbolicky používat na vyžínání mezí pro králíky. Filip, Ota, a dokonce i Kristýnka si vtiskli do paměti mladou mámu, jak se vrací v podvečer s nůší voňavé trávy a mlíčáků. Čekávali na ni u zadní branky a pomáhali naložit králíkům do kotců. V nejmenším ale netušili, že sousoší vítající pionýry v bývalém kasinu má s jejich matkou a s jejich životem něco společného. Pravda je, že kolem něho procházeli dvakrát týdně po tři roky, ale nikdy se na dělníka s rolnicí pořádně nepodívali. Prohlédla si je se smutným obdivem k té kráse babička Anna, když šla děti zapsat do Kulidu.

Bronzová rolnice na sobě měla bronzové, ale přesto lehounké a skoro průsvitné šaty, pod kterými se pevně a půvabně rýsovaly dokonalé tvary. Matčinu krásnou tvář vídali bratři v nemocničním pokoji a o Vánocích, kdy do ní primář nechal pokaždé napíchat nějaké injekce, aby pokud možno mnoho nemluvila, hodně jedla a nevycházela z domu. V soše ji poznat nemohli, a i kdyby si všimli, že je tu nějaká podoba, mysleli by si, že je to divná náhoda. Zato několik lidí v Brně historii bronzové rolnice na soklu v Domě pionýrů znalo dobře: žena mrtvého kulaka zvěčněná na veřejném místě byla v padesátých letech mnohostranně nebezpečná, ohrožovala nejen autora sousoší, ale i sebe a vlastní rodinu. To bylo primářovi jasné. Kromě toho byli s Vorlem staří kamarádi. Sochař Vorel měl řadu přátel a leckdo z nich byl na důležitém vedoucím místě, zrovna jako primář psychiatrické léčebny doktor Moudrý.

Primář držel ochrannou ruku nad zbytkem rodiny a nepřímo trochu suploval ve výchově dětí otce. Babička Anna, která se ujala role matky, otce a skoro veškerého příbuzenstva, za ním chodila jednou za měsíc na kus řeči. Klinicky vzato, její snacha Lýdie úplně normální nebyla, maniodepresivní syndrom a sebevražedné myšlenky se u ní opravdu projevovaly.

Lýdii Vorel miloval za války, sochu dělal po válce. V polovině šedesátých let přešel na abstraktní umění. Nevím, jak je to možné, že primář psychiatrické léčebny slouží v blázinci už třicet let. Možná na začátku nebyl primářem, ale na tom snad nezáleží. Je stařičký a chystá se do penze.

„Přece jsem vaši paní matku nemohl vyléčit z jejího života,“ pronesl primář Moudrý tiše, směrem k javoru za oknem světlé prostorné ordinace. Ota a Filip se pozorně zadívali na košatý strom. „Šok je šok. Smrt je smrt. Bolest se časem zmírnila. Nezapomněla, co se stalo, ale má v sobě jiný čas. Co prožila, je daleko, přítomnost však pro ni skoro nic neznamená. Její příběh se zastavil v den, kdy prožila šok. Teď by vaše matka mohla zkusit normálně žít.“ Ota otevřel a zavřel ústa, vstal ze židle a zase si sedl. Normálně žít. Bratři znovu zabořili pohled do javoru před oknem. Říkalo se, že primář v blázinci občas někoho zašije a tím ho zachrání před kriminálem nebo tak něco. Ale copak Lidka něco provedla? Filip prohlásil, že si maminku za týden odveze do svého bytu.

Filip bydlel v malinkém domku v bývalé dělnické kolonii sám. Totiž teď tam bydlí s matkou Lýdií. Mají blízko do lesa a na královopolský hřbitov. Filip má náboženské knihy a úhledné písmo. Kristýnce svědomitě posílá vánoční a velikonoční pozdravy, fotografie a zprávy o rodině, napřed do Bostonu a pak do ústavu rodinné péče nad jezerem v římské provincii.

Fyzicky se Filip podobá svému otci i svému dědovi, má velké čelo, modré oči a krátké hnědé vlasy. Pracuje v Královopolských strojírnách jako soustružník a u Soběšic má parcelu s ovocnými stromy a záhonky salátu, fazolí, kopru, pažitky, hrachu a tak dál. Filip dochází na parcelu pěšky lesem přes kopec od útulné kolonie s miniaturními domky a zahrádkami jako lidská dlaň. Za deset let povede dálnice i přes jeho zahradu, ale to teď Filip netuší. Pod jeho rukama všechno kvete a zraje, jeho malé panství je nevysvětlitelně úrodné. Většinu ovoce a zeleniny přenechává sousedům a kamarádům z fabriky, kteří za ním rádi jezdí protáhnout si hřbet a nadýchat se, zacvičit si s rýčem nebo s hráběmi, se zahradnickými nůžkami a košem na ovoce. On sám toho moc nesní. Filip si myslí, že nejlepší nevěstu najde při práci s hlínou nebo při trhání třešní, ale nevěsta na sebe nějak nechává čekat, třešně už dozrávají podesáté.

Zařídil pro matku pokojík a sám se přestěhoval na divan v kuchyni. Lidka bere prášky, které dostala od primáře, ale je neklidná. Ráno se porýpe v zahrádce, odpoledne chodí s Filipem na procházky do soběšických lesů a na tu jejich parcelu. Jednou si to zamířila do lesa sama, nazdařbůh. Urazila deset kilometrů a Filip si pro ni musel dojet půjčeným autem do Lelekovic k nějakým dobrým lidem, kteří se divili, proč starší paní sedí na mezi u jejich zahrady. Naštěstí si všimli, že má paní na zápěstí pověšený kovový štítek se jménem a adresou. „Maminko, přece nechceš, abych tě zavíral doma,“ řekl Filip, když se vrátili do domku v Divišově čtvrti. „Doma?“ užasla Lýdie.

Zákaz vstupu na území okresu sice dávno neplatí, ale ve statku na Starých Dvorech pořád bydlí starý Křen a nějací jeho potomci. Lýdiin rodný gotický domek ve Velkém Meziříčí už pět let nestojí. „Chci domů,“ prohlásila rozhodně. „K mamince.“

Primář Filipa poučil, že má matce říkat vždycky a ve všem pravdu, ohleduplně a mírně. Jen do Starých Dvorů ji zatím nesmí vzít, ale může jí vysvětlit, proč tam nepojedou: aby se neobnovil šok z té události. Filip matce důrazně říká: „Ten domek, maminko, v Medřiči už pět let nestojí.“ „To není pravda,“ odpovídá příkře Lýdie. Přece nikdo nemůže zbourat gotický domeček v podzámčí. Je pod ochranou památkového úřadu!

Lidčin otec Šebela dělal v zámeckém parku lesního. I dědek Šebela dělal lesního, i praděd, a tak dál až do čtrnáctého století. Ještě dřív než existoval zámecký park, táhl se od zámku k Mostištím les a o ten se starali Lýdiini předkové. „Náš dům byl starší než zámek,“ řekla. „A ve sklepě bylo jezero.“ To Filip věděl. Ve sklepě malého domku bylo veliké jezero. Dětská vzpomínka na jezero byla hluboká a křišťálová. Schůdky tam vedly příkré a maminka Filipa pevně držela za ruku, když k němu pomalu sestupovali. Stejně jako Lidku držela pevně za ruku její maminka. Až do čtrnáctého století nebo dál, ruce maminek na schůdcích do vodního podzemí zámku byly vždycky pevné. Pravou matka držela dítě, v levé nesla louč nebo svíčku nebo baterku. Pod schody bylo na řetězu uvázáno rachotivé železné vědro. Zlaté kmitání plamínku prosvěcovalo hladinu a třpytivě poskakovalo po vlhkých kamenných zdech. Studená černá voda sahala do srdce země a do srdce dětí. Žádné závaží nikdy nedosáhlo až na dno. Mořské oko v Malé Mezopotámii, které jejich rodina od nepaměti opatrovala pro zemi i pro lidi, je teď zasuté a překryté asfaltovým povlakem.

„Dům zbořili kvůli dálnici,“ řekl Filip provinile. Neumí si odpustit, že zhoubnému stavebnímu projektu nezabránil. Lýdie uvažuje logicky, ale chybně: „Copak dálnice vede pod zámkem?“ ptá se hlasem poškrábaným jako stará vinylová deska. Ne, vede vysoko nad zámkem. Místo domku, kamenné lavičky, stoleté lípy a nepravidelných kamenných schodů vede teď k zámku rovná asfaltová cesta. „Musím to vidět,“ řekla matka rozhodně. Proto ji teď Filip provází od tramvaje k autobusu na Trubařku a dál, do Mezopotámie.

U nástupiště, ze kterého měl jet autobus směrem na českomoravskou Mezopotámii, trčela špinavá lavice čerstvě politá pivem, na níž se na chvíli nervózně usadili. Ano, Malá Mezopotámie je Velké Meziříčí, leží na soutoku řek Oslavy a Balinky. Cestující se stavějí do fronty před cedulkou se jménem cílové stanice.

Ano, Velké Meziříčí je Malá Mezopotámie. Alespoň ve vědomí místních obyvatel. Oslava se dřív jmenovala Radostínka. Mluvící jména rodného kraje. Autobus předjel, fronta trpělivých cestujících se semkla. Převažují mladé tváře studentů, kteří se odpoledne vracejí ze škol domů. Pěkně spolu rozprávějí, jeden druhého se lehce dotýká dechem, jako by se hladili po tvářích. „Proč jsou hergot všichni tak bledí,“ ptá se Lýdie příliš nahlas. Filip matku pobízí, aby se zvedla z nechutné lavičky. Lidka mluví stejně plynule brněnským hantecem jako zastaralou moravskou češtinou. Filip neodpovídá, z paměti mu jako jedovatý hadí zub vyráží vzpomínka na sonart: je možné, že to strašné státní tajemství vychází najevo teprve po dvaceti letech a nekřičí, jen nesměle prosakuje křídovou kůží v jemných tvářích nad hubenými rameny ve sportovních utíkáčcích? Protože Filip o sonartu a dioxinu dobře věděl, vyzradili jsme s Martinem státní tajemství všem kamarádům a známým a poprosili, aby je pilně šeptali dál. Aby děti krmili rýžovým odvarem, jak Josefovi poradil jeho kamarád a bývalý spolumilicionář Honza. Co když se ale šeptanda nedostala až na venkov? Filipa bolí bledost mladých cestujících, bolí ho zbouraný gotický nebo možná románský domek a bolí ho i neúpravný a marný spěch dvou starých venkovských párů, které se zamotaly do šíleného labyrintu dělícího Trubařku od tramvajové zastávky.

Totožnost jednoho ze dvou cizích dědků šourajících se za ženami v šátcích Filipův soucit nenarušuje. Filipa ani nenapadne, že by Křena mohl znát. V jeho dospělých očích je to obyčejný starý, politováníhodný venkovan. Motor autobusu naskočil a šofér řadí jedničku, protože přece nebude čekat na nějaké venkovské balíky.

Lidka hledí na mírně stoupající, absolutně anonymní asfaltovou cestu ve Velkém Meziříčí. To přece není dálnice! Dálnice se pne vysoko nad zámkem, přes nejvyšší dálniční most země. Ani hluk řítících se aut a náklaďáků sem dolů nedoléhá. Proč sem proboha svou matku zavedl? Lidka nepoznává místo, na kterém stával její rodný dům a už nestojí. Hledí na Filipa a vidí v něm svého muže Přemysla. Filip doufá, že pohled na nic, které malebný domek s lipou a kamennou zahrádkou zastoupilo, jeho matku přesvědčí. O čem že ji má přesvědčit? Lidka kroutí hlavou a přemýšlí, proč ji zrovna sem zavedl ten člověk, kterého dobře zná, ke kterému cítí důvěru.