15/ Říše mrtvých

Kristýnka s bratry a s babičkou odjeli hned po návratu z kulidovského pochoďáku v Tatrách někam do jižních Čech, do vesnice, kde neplatil pro jejich rodinu zákaz pobytu a kde bydlela třetí, nejstarší sestra obou starých žen. Lucie zůstávala ve městě, a tak si hned po ránu prohlížela plakáty s programy letních kin vylepené na dřevěné ohradě u garáží. Podívala se na mne, jako by mě viděla poprvé: „Tys nevěděl, že Velemír je vůl a komunistická svině?“ Vytřeštil jsem na ni oči, protože jsem do té chvíle vůbec netušil, že Lucie může pronést takovou větu. Ani o Velemírovi, ani o komunistech. A ještě jí není šestnáct! V zádech jsem ucítil herdu silnou jako ta, co mě málem shodila ze skály do Bílého potoka, ale ulice byla očividně prázdná. Místo do kina vydali jsme se spolu pěšky přes Palackého vrch na Medlánský kopec a dál na Kníničskou přehradu. Dorazili jsme za soumraku, vlezli do vody a plavali od Sokoláku na protější břeh a zase zpátky. Lucie měla modré kalhotky, ve vodě skoro průhledné, a bílou podprsenku. Laskavý čtenář ať si prosím neplete Lucii s Marií.

Začali jsme se vodit za ruce a Lucie pobývala víc v naší poněkud bohémské a věčně neuklizené domácnosti než o patro níž, u milicio­náře Vraného, ve vídeňsky zařízeném bytě. Zato jsme často chodili pomáhat její mamince Kateřině, protože ráda přestavovala nábytek. Taky vášnivě nakupovala starožitný porcelán a perské koberce, až se byt přibližně a v malém podobal pokojnému měšťanskému bytu jejích rodičů z doby, kdy módní salon Tichý na Kärntnerstrasse měl mezi zákazníky i několik šlechticů. Alois Vraný i Lucie se přezouvali v chodbě nad schody, aby přes rohožku nepřenesli smetí – ani prášek; v pátek Lucie leštila mosazné kliky, Alois taky každé jaro přelakovával zábradlí na balkoně.

Kateřina si představovala, že její rodiče jednoho dne zazvoní na zvonek našeho dávno už ne odbojářského domu. Věděla sice, že se to nestane a stát nemůže, také o tom s nikým nemluvila, ale žila, jako by k tomu každou chvíli mohlo dojít. Ve vzpomínce je jim necelých padesát jako na konci války a v Kateřinině bytě se budou cítit tak příjemně jako zamlada ve Vídni. Historie je zařadila mezi mrtvé, o kterých se nemluví, jako by si vzpomínku ani nezasloužili, ale Kateřina ví, že si Alexander a Teresie zaslouží i uznání a poděkování, nebo aspoň pokoj, nebo život. Kdo jí může mít za zlé, že si doma hraje na jejich přítomnost? I milicionář Vraný jako by to chápal. Byli stateční skoro jako Jehlička, byli z duše dobří a obětaví jako on, pan ředitel by to dosvědčil, kdyby promluvil. Kdyby mohl promluvit. Kdyby ho v domku v Letovicích nezachvátila šílená deprese. Kdyby ho někdo byl ochotný poslouchat. Poválečné zločiny nenapravily válečné zločiny a zároveň byly předzvěstí komunistických zločinů. S odstupem ale člověk zatraceně těžko hledal, kdo si tady kdy uvědomil, že je spoluviník i zločinec.

Hády jsem poznal mnohem dřív, než se tam v prosinci 1989 Kazimír vydal načichat kouře z tajně napsané a tajně pálené, benzinem polité historie našich dnů. Když o skryté vůli, jež vedla mé kroky, přemýšlím, uvědomuji si, že první krok – vlastně skok – za hranice své drahé, draze střežené země jsem udělal přesně v těch místech. Bylo to o čtvrt století dřív, než důstojníci Státní bezpečnosti s vynaložením strachu, zlosti i námahy spálili na rozbláceném svahu za nevlídného mrholení své prašivé archivy včetně složky nadepsané mým jménem.

Hády jsou středně velký kopec, z něhož je vidět Brno jako na dlani. Byly jedním z oblíbených výletních míst vhodných zejména pro sportovní turistiku, orientační závody v terénu, pozorování přírody a jiné na první pohled racionální činnosti. Jméno kopce jsme vyslovovali věcně a bezmyšlenkovitě: v hodinách přírodovědy se na brněnských školách učilo, že je odvozené od minerálu jménem hadec, latinsky serpentin. Nemluvilo se o tom, že Hádes je pán říše mrtvých a had že je latinsky serpens, obyvatel podzemních říší, vyslanec pekla a zprostředkovatel smrtelného trestu vyhnání z ráje. Nebylo to zakázané, ale nikdo se ve škole o takové věci nezajímal, v ministerských osnovách vzdělávání nebylo zmínky o mýtech antických, hebrejských ani křesťanských. Na jejich místo měly nastoupit mýty nové.

Svět dostal díky Sovětskému svazu nové strážce, kteří koncem třicátých let dvacátého století vystoupili z podzemí a zaujali díky žulovým a betonovým soklům nejvyvýšenější místa na veřejných prostranstvích. Invazi připravovali sochaři, kteří toužili po titulu národní umělec, nebo aspoň po penězích. Brněnský Vorel se coby autor domácí verze mytického archetypu dostal k četným zakázkám a jeho pracující blíženci se během pěti let vyvinuli v hrozivé androidy. Ten větší z dvojice vypadal, že je rodu mužského, byl ukázkově svalnatý a právě se rozehnal kladivem: zvedl je nad hlavu a strnul, připraven bleskově v kteroukoli chvíli kladivo spustit a kohokoliv rozdrtit. Figura ženských tvarů svírala v pravé ruce srp a zvedala ho nad hlavu tak, aby se s kladivem křížil. Kdyby tělo zasažené kladivem padlo strážcům k nohám, žena by se mrštně sehnula, nabrala ho ostřím srpu jako snop a odsunula ze soklu. Tiskli se k sobě bokem a zadky, aby si vzájemně chránili záda, a přitom svorně a pozorně hleděli do jednoho úběžného bodu: trochu vzhůru a trochu dopředu. Přesně tam, kam komunismus umístil šťastnou budoucnost lidstva, ani příliš vysoko, ani příliš daleko. Ani na nebe, ani na zemi: do docela obyčejného nedohledna, jež se oku lidskému i božímu ztrácelo v šedohnědém mraku smogu nad zemí. Kdyby se byla všechna sousoší komunistické budoucnosti sešikovala v Brně, mířily by pohledy dělníků a rolnic na Hády.

Srp je symbol smrti, je starší než kosa a drží jej v ruce babylonský Marduk i řecký Chronos. Srpy třímají také andělé apokalypsy na miniatuře Beata z Liebany. Kladivem je zas vyzbrojený Milojnir, bůh ničitel starých Germánů. Srp a kladivo křížící se nad hlavami dělníka a rolnice trčely k nebesům od Archangelska po Rujanu, od Barentsova moře po Altaj, a všude tam střežily vchody do podzemí, kde mizely desetitisíce a statisíce obyvatel sovětské vlasti. Moci. Noci. (Vlasť je rusky moc, česky se s ní rýmuje noc.) Že se v Brně říše mrtvých nachází nahoře, nad městem, neznamená, že ráj se nachází pod městem. Pod městem teče říčka jménem Ponávka, která bývala tak špinavá, že se říkalo: „Smrdí jak Ponča.“ Ze srovnání s podzemím i s nadzemím vycházelo Brno jako místo k životu relativně dobře. Jeho obyvatelé dokonce pokládali své město za nejlepší na světě, ale to bylo přehnané a hlavně nedoložené. Vždyť většinou žádné jiné neznali, znát nemohli a nesměli, kromě Prahy, kterou však obecně považovali za neobyvatelnou.

Jméno místa ani mineralogické složení půdy není náhodné, ani tvar krajiny není náhodný, ani řeč, kterou mluvíme, natož místo, kde žijeme. Řeč krajiny to napovídá, snažím se ji číst. S ohledem na to všechno si dovolím říct, že událost, která mě dovedla na Hády, se začala chystat od vyhnání Adama a Evy ze skutečného ráje, když klesli, aby poznali, co je zlo. Nadešla doba, kdy má začít vzestupný pohyb rozpoznáním dobrého od zlého, avšak ono se to snadno rozpoznat nenechá. Já jsem do Hádovy říše nesestoupil, já na ni vystoupil.

Začalo to takto: bylo mi patnáct a střední škola, na kterou jsem v Brně chodil, uspořádala velkolepou sportovní akci a dala jí název „Výstup na Everest“. Na plakátě vyvěšeném ve vestibulu školy se bělal štít úchvatné sněžné hory tyčící se proti modré obloze. V oslnivé kráse fotografií himálajských velikánů bledly a mizely obligátní černobílé fotografie státníků. Plakát oznamoval, že výstupu na Everest se zúčastní všichni žáci brněnských škol, nebo aspoň jejich zdatní představitelé. Rozbušilo se mi srdce, když jsem jednoho rána ty fotografie uviděl a z nástěnky vyčetl, že bych se mohl výstupu na Everest zúčastnit osobně. Nadskočil jsem i popoletěl silou a energií, kterou do mě ta vertikální perspektiva vlila, jako bych už šlapal v tisícimetrových výšinách. Z Kulidu, do kterého jsem toho roku přestal chodit, jsem byl moc dobře vytrénovaný a skoro nadlidsky (možná nelidsky) vytrvalý.

Učitelka tělesné výchovy přišla vysvětlit celé třídě, jak se do Himálají dostaneme. Mluvila nadšeně asi půl hodiny a já jsem ucítil v plicích řídký ostrý vzduch velehor a v ruce cepín. Kolem pasu lano a na nohách mačky s hřeby. Sportovní akci pořádala naše dvanáctiletka nesoucí jméno velkého cizokrajného soudruha. To jméno ji zdobilo, šlechtilo, stavělo na přední místo mezi brněnskými školami a zajišťovalo mnoho významných přídavných jmen v rámci okresu, kraje, republiky a vlastně vůbec v evropském i světovém měřítku. Podobně o významu výstupu na Everest promluvili i další pedagogové: učitelka občanské výchovy, učitel zeměpisu, ředitel Nerudík a jeho zástupkyně i zástupce krajské sportovní organizace. Ten sice zčistajasna začal místo o Himálajích mluvit o kopci jménem Hády, ale zapůsobil tím neinformovaně a trapně. Ze školního rozhlasu se v příštích dnech ozývaly další a další hlasy na téma výstupu na Everest a projevy pravidelně končily praskotem starého gramofonu postaveného před mikrofon školního rozhlasu. Ve všech třídách se opět rozezněla píseň začínající slovy Z národů ač jsme různých… Byl to Pochod demokratické mládeže a já jsem poprvé vnímal, co vlastně ta slova říkají, a toužil v jejich duchu potkat cestou na Everest lidi národů co nejrůznějších. V Brně bylo možné potkat cizince jen vzácně, například při příležitosti strojírenského veletrhu, který se konal každý rok v září. Vydržel jsem spořádaně nekonečné proslovy pedagogů chystajících velkolepý výstup na střechu světa a rozhlížel se v představách z vrcholů Himálají do dalekých krajin: Jedno přání teď v nás bude žít.

Vynalézavost ředitele školy a jeho pedagogického kolektivu byla veliká, překonala nebetyčné překážky, které v komunistické zemi stály v cestě každému pokusu o vycestování za nedaleké hranice. Překročit hranice byla věc nedovolená, nemožná, nemyslitelná, pokud právě člověk nebyl vynikající sportovec, nemohl vyjet ani na cestu docela skromnou a soukromou, třeba jen do sousední země. V mém životě teď však nečekaně (ale zaslouženě!) nastala vzácná chvíle: někdo mávl kouzelným proutkem a k cestě do světa spravedlivě stačilo být v perfektní fyzické kondici. Všichni žáci dvanáctiletky se mohli k výstupu na Everest přihlásit! Však jsem odmalička správně cítil v zádech, mezi lopatkami, že otázka kouzelného proutku se netýká jen pohádek. Narůstala mi křídla.

Fotografie z Himálají přišly zvěstovat, že nepřátel, které je třeba bít, zas není tolik, aby nám mohli v cestě na nejvyšší vrchol zeměkoule zabránit. Ostatně naše fyzická kondice byla z celého světa nejlepší, zásluhou plánovaného hospodářství a plnění pětiletých plánů výroby. Nebo tak nějak.

Poslouchal jsem řeči na půl ucha a zbystřil pozornost teprve v okamžiku, kdy byla organizační práce s přípravou výstupu na Everest u konce. Učitelka tělocviku oficiálně oznámila, že dvě stě padesát nejzdatnějších žáků brněnských středních škol příštího týdne vystoupí na Hády. Hády byly zvoleny, aby v socialistickém táboře, v socialistické škole socialistického Brna zastupovaly Everest. Everest byl zvolen, aby Hády symbolicky zaštítil. Akce se nadále – a až do konce – jmenovala výstup na Everest a také v novinách se o ní pod tímto názvem psalo.

Co se horolezeckého výkonu týče, výstup na Hády se měl rovnat skutečnému výstupu na Everest, to bylo zaručeno seriózním přístupem organizátorů, kteří projevili nadobyčejné myšlenkové, citové i volní schopnosti, ohromující prozíravost a taky nezbytný realismus, když usoudili, že právě Hády slibují splnit všechny nezbytné předpoklady plánované akce. Promysleli výstup na Everest do nejmenších podrobností a rozhodli, že se zejména nesmí nic ošidit: na Hády se poleze tolikrát a tak dlouho, až počet výstupů vydá za všech osm tisíc osm set čtyřicet sedm metrů Everestu. Sestupy se myslím nepočítaly. Zato vzali v úvahu, že Brno se rozkládá ve výšce o málo přesahující dvě stě metrů nad mořem, takže až těch bezmála devět kilometrů výškového rozdílu zdoláme, budeme lepší než horolezci, kteří lezou do normálních Himálají a navíc si nechávají pomáhat od domorodých nosičů, šerpů, což my rozhodně neuděláme.

Jisté bylo, že se dostaneme na střechu světa, byť pod naším méně vysokým nebem. Naše země nemá velehory, zato nám nechybí kopce dobrých nápadů. Místo velehor máme velemozky a každý musí uznat, že lidský materiál je konec konců to nejcennější. Odborně připravení tělocvikáři rozpočítali akci do etap: čtyři výstupy na kopec včetně sestupů se rovnaly jednomu himálajskému dni. Vzhledem k tomu, že po každém výstupu nutně následoval sestup, bylo logické, že se závodníci na noc rozjedou do svých domovů autobusy a tramvajemi a nazítří se zase řádně odpočatí dostaví k novému startu a další večer totéž a tak dál po pět dní a pět nocí. Pět dní mělo být jako pět cípů v pěticípé hvězdě. Tak se rýsovala naše cesta na střechu světa, pod naším rodným, brněnským nebem. Socialistické nebe je docela jiné nežli nebe hinduistické, například. Pořadatelé nevěřili v žádné bohy, věřili však v nezbytnost vyplývající z čehosi přesvědčivě mocného.

Důmyslný plán závodu jsem příliš nepochopil, ale jednoho rána jsem se spolu s ostatními ocitl u startu a ještě stále doufal, že přes Hády nějakým tajemným způsobem cesta na Everest může vést. Na autobusové zastávce jsem se rozhlížel v ranním světle zvědavě, pozoroval skupiny chlapců a dívek z jiných škol, zdravil kamarády. Pedagogové, funkcionáři i okresní noviny projevovali pevné přesvědčení o nebetyčném významu akce a rodiče se do ní povinně zapojili, když dostali od školy letáčky s pokyny pro správnou technickou přípravu, výzbroj a výstroj, jak se odborně říkalo, včetně seznamu vhodných potravin a nápojů.

Aspoň Everest vidět, říkal jsem si v duchu, aspoň z dálky. Nebo přinejmenším Alpy. Postával jsem na konečné autobusu s předepsanou výbavou, sportovně ustrojen, v chlebníku provázek, kompas, plášť do deště, zápalky, kapesní nůž, svačinu a polní lahev se slabě oslazeným citronovým čajem. Byla to tatáž zastávka, u které měl Kazimír o třiadvacet let později předstírat, že se mu rozvázala tkanička od bot. Na plácku nedaleko sportovní čáry parkovalo dokonce sanitní auto opatřené nápisem první pomoc, i khaki stan s červeným křížem tam stál a kolem se zaměstnaně rojily různé nehorolezecké osoby. Muž s červenou páskou na rukávu větrovky a červeným praporkem v ruce odesílal účastníky v pravidelných intervalech ze startovní čáry, jiný služebně zapojený soudruh zapisoval každému startujícímu čas do šedivého, povinně zakoupeného sešitu nadepsaného horolezecký deník. Startující měli na prsou a na zádech bílé plátěné čtverce se startovním číslem. Vykročil jsem v přesně vyměřeném odstupu od předchozího horolezce po tvrdě udusané hlíně a pozoroval, jak lezcům přede mnou kloužou od bot drobounké kamínky.

Vyrazil jsem odhodlaně a stoupal rovnoměrně jako ten, kdo má dorazit až do míst, kde je kyslík příliš řídký. Když jsem nabral druhý dech, trochu jsem zrychlil, znovu upravil rytmus chůze a šlapal. Po hodině se mi podařilo předejít několik těžce dýchajících spolužáků a po další hodině ve slušném čase zdárně dokončit první výstup. Páskou opatřený pořadatel mi ukázal, kudy mám sestoupit, a já začal sbíhat dolů. Brno se ztrácelo v mlze nebo smogu, jen špička petrovského kostela byla k rozeznání. Stezka překřížila pláň, po které budou o čtvrt století později pobíhat neohrabaní zapšklí estébáci a pálit na rozblácené půdě důkazy své fízlovské práce.

Po novém startu zapsaném do horolezecké knížky jsem znovu vyrazil a znovu předešel několik zadýchaných žáků brněnských středních škol. Pak jsem už zas jen sledoval klouzavé kamínky na tvrdé stezce jako poprvé. Trička závodníků přede mnou byla zpocenější, funění všech, včetně mého, se ozývalo o něco hlasitěji, to byly hlavní změny. Krajina světlala a pak zase tmavla, bylo mírně oblačno a už jsem si vůbec nepřipadal jako orel. Ani jako horolezec jsem si nepřipadal, přestože učitelka tělocviku před startem z celé duše slibovala, že čím déle budou závodníci stoupat, tím bude vyšlapaný a zvířeným prachem vroubený chodníček zajímavější. Nebo aspoň záslužnější.

Hodinu od hodiny zaprášenější trsy trávy podél cesty ničím nepřipomínaly věčné ledovce: tohle nejsou Himálaje, zařval jsem v duchu hlasem, který se náhle probudil jak zajatý lev a žalostně volal: i kdybychom běhali nahoru a dolů do zimy, cesta do dalekých krajů tudy nevede. Nikdy nedorazím k cíli, nikdy neuvidím sníh modrých vrcholů, nikdy nezažiju závratný pohled z nejvyšší hory. Hlas dorážel, ale nebylo ho slyšet navenek, jen já jsem se polekal, co říká. Neúspěch je zakódovaný v zadání úkolu: námaha obrovská, příprava slušná, vůle i naděje ryzí, a přece se nikomu nepodaří dospět, kam si předsevzal. Nemůže se to podařit. Nesmí! Vytrvalcům byly přislíbeny nejen odznaky, ale i párky s hořčicí, které se budou opékat na otevřeném ohni poslední den nebo večer.

A tak jsem se zastavil. Zastavil a ohlédl. Horolezec supící za mnou zaklel a za ním už se tlačili další sportovci. Nezbylo než otočit se zase čelem k drolivému chodníčku a šlapat. Na cílové plošině na vršku kopce seděli měřiči času a dohlížeči sledující dodržování pravidel závodu. Mezi nimi, na jedné ze skládacích židlí, seděl Kazimír. Na kolenou měl blok se seznamem všech účastníků a každému, kdo prošel kolem, udělal tužkou vedle jména čárku. Podobní zapisovatelé byli rozeseti na strategických místech celé trasy a hlídali, aby nikdo nešvindloval, aby každý z vrcholku kopce sešel ukázněně zase zpátky až k úpatí Hádů, tam se otočil a pokračoval ve výstupu na Everest.

Kazimírův zadek jsem poznal dřív než Kazimíra jako takového. Vězel ve skládací židli a něco nepříjemného mi připomněl. Zavrávoral jsem jako tenkrát nad Bílým potokem, pode mnou teď bylo strmé úbočí kopce označené provázkem a červenými hadříky jako nedovolené pásmo. Ne že by se mi vybavila vzpomínka na absurdní týden s Kulidem v Tatrách, jen jsem se lekl. Zato celým tělem. A tělo udělalo cosi, co mozek udělat nenapadlo: vybočilo ze značené cesty a rozběhlo se zakázaným směrem dolů ze stráně. Kazimír zapískal na přidělenou píšťalku. Zapískal na ni ještě pětkrát – a čím dál zuřivěji, pak jsem ho ztratil z doslechu. Nikdo se za mnou nerozběhl, organizátoři nepočítali s tím, že hranice Hádovy říše si někdo dovolí překročit.

Řítil jsem se slepě ke kolmé skalní stěně, vhodné pro cvičení skutečných horolezců s hřeby, cepíny a na jisticím laně. Propast jsem před sebou uviděl v běhu na poslední chvíli, když už jsem byl skoro na její hraně. Než jsem se stačil leknout, zareagovalo tělo mrštně a zavčas prudce změnilo směr letu. Ruce se zachytily nějakých keříků a místo ze skály jsem padal do pichlavých mladých stromků po pravé straně skalní stěny. Keříky byly lehounké a křehké, ale vydržely, o chlup mi zachránily život, jako Kristýnčiny prsty nad Bílým potokem. Pás smrčků zbrzdil můj pád a tělo se začalo rychle a obratně sesouvat do vyschlého koryta potůčku lemovaného ostružiním a dál už běželo, hopsalo, sunulo se a letělo. Z příkré stráně trčely balvany, sem tam se kupily keře, všechno to klesalo nekonečně dolů a já jsem svůj běh nebrzdil, ani nezrychloval. Mé skoky však byly delší a delší, nohy samy věděly, kam doskočit a odkud se jen malinko odrazit špičkou boty k dalšímu skoku. Terén přestal být překážkou, stal se součástí mého pohybu, stal se nástrojem mého letu. Chodidla myslela, kůže nacházela správný směr, v těle jednalo něco nekonečného. Střemhlavý, nebezpečný útěk vyvolaný pohledem na Kazimírův sebevědomý a služebně pilný zadek má své logické a nezvratné vysvětlení v událostech, které se měly stát o šestatřicet let později. Kazimír byl totiž mým vrahem. Mým budoucím vrahem. Ani on, ani já jsme o tom na Hádech neměli tušení, nikdo z nás si to nedovedl představit. Přesto na mne z rozkládací plátěné sesle naplněné jeho hýžděmi sáhla smrtelná úzkost.

Kazimír napsal pro vedení akce Everest zprávu, ve které ostře odsoudil mou nekázeň. Špekáčky se poslední večer opravdu opékaly, ale já u toho nebyl.