22/ Do světa

Od Velemírovy pitvy se Kristýnka už na lékařské fakultě neobjevila. Rozhodla se zabývat lidmi živými a pokud možno hodnými, bude je hledat po celém světě, který přece někde musí být, daleko a třeba i blízko. Najde blízké duše a domluví se s nimi, jak pomáhat dětem v Africe a taky v Indii a v Latinské Americe a vlastně všude, i dospělým bude v případě potřeby pomáhat, a proto se naučí co nejvíc jazyků. Nebude chodit ani do blázince za matkou Lidkou každých čtrnáct dní, nejvýš jednou za měsíc, Filip na to bude muset stačit sám. Přijímací zkoušky na jazyky složila v Praze, protože hlavní město bylo v našem těsném státě jedinou reálně dostupnou dálkou.

Na studentských kolejích žila řada podivuhodných osob, které přišly přes neproniknutelné hranice a jednou za ně zas odjedou. Kristýnka cizí studenty poznávala podle chůze a podle toho, jak nesli hlavu na ramenou: žasla nad nimi celým srdcem, stejně upřímně jako tenkrát na brněnském veletrhu, když se před ní zjevil plavný Tuareg, pouštní kočovník. V Praze nebyla černá pleť takovou vzácností jako v Brně, obzvlášť ne mezi vysokoškoláky. V menze Kristýnka napjatě sledovala neopakovatelné souhlásky afrických jazyků i podivné hrdelní zvuky arabštiny, měla pocit, že rozumí.

Černí studenti v Praze nenosili barevné šaty ani řemínkové sandály, byli tu v roli učedníků socialistické budoucnosti, kterou měli po promoci importovat do třetího světa. Připravovali pro své země revoluci, zejména v Africe, nevěděli, že šťastná budoucnost, na kterou dostali stipendia, není jejich domovům souzena, a překypovali prapodivnou radostí. Kristýnka odposlouchávala jejich hlučné hovory a odpovídala na pozdravy, kterými ji radostně vítali, čím dál častěji. A protože na pozdravy odpovídala, začali ji zvát na taneční večery. Ukázalo se, že při rock and rollu s černými kolegy její nohy nepotřebují žádnou oporu, ani parkety sálu, vůbec nic, jako by prastaré šamanské síly vstupovaly z tanečníků do Kristýnčina pevného, půvabného těla, dědictví upracovaných generací z chudé Vysočiny. Bledé tváře udiveně sledovaly ten úkaz beztíže, černé se jen smály. Kristýnka si své stavy beztíže vysvětlit nedovedla, a kdyby občas při tanci nezahlédla nevěřícný pohled nějaké své známé, byla by si myslela, že se jí čarovné umění létat jen zdá. Za kamarády si zvolila hubeného vytáhlého pouštního jezdce z Mali jménem Silla, básníka klasicky krásných rysů z Rwandy, který si říkal Tomáš a psal česky docela pěkné básně, syna guinejského náčelníka nebo krále Dalaha, který si ji chtěl vzít za manželku, a Zariho, kterému zářily oči.

Afričtí studenti byli ze světa, kde bylo pořád čemu se smát. Totiž, kde není třeba důvodů ke smíchu, kromě veselosti. To Kristýnka nejvíc potřebovala: bezdůvodně se smát smíchem, který není na škodu vážným věcem. Zari studoval klasickou evropskou hudbu a chystal se do Spojených států naučit se jazz.

Kristýnka chodila ráno, v poledne i večer v dlouhé zelené sukni a v obrovském černém svetru po tatínkovi. Anna měla ten svetr uložený na dně skříně od té doby, co její syn Přemysl spadl z lešení. Nebo do něho na tom lešení někdo strčil? Černý vlněný svetr smotaný a zabalený v novinách vsunul babičce do tašky mladý zedník, který se zraněným Přemyslem jel do nemocnice a nespustil ho z očí, dokud do nemocničního sálu nevtrhli dva policajti a nevyhnali ven všechny, včetně lékařů. Jeden lékař prý se vyhnat nedal, později ho – snad za trest – poslali pracovat do blázince: to byl pan doktor Moudrý.

Kristýnka si kolem krku motala dlouhou zelenou šerpu, jeden cíp padal přes svetr dozadu a druhý dopředu, nic výstřednějšího tenkrát nosit nemohla. V tramvaji večer slýchala syčivý šepot, který jí spílal do kurev, ne kvůli svetru, nýbrž kvůli veselým šamanům, kteří ji z tanečního večera doprovázeli na kolej, k hlavnímu vchodu. Adepti vědeckého komunismu nosili perfektní obleky koupené v západních obchodech a bylo jim jedno, že se mladí lidé už brzo začnou oblékat do barevných hadrů jako jejich afričtí předkové a že z nich budou děti květin. V Anglii, v Americe, nakonec i tak trochu v Praze. Jen já však vím, že úplně první dítě květin byla Kristýnka se svou dlouhou, hrubě tkanou zelenou sukní, v obrovském vytahaném svetru po Přemyslovi a s velkou červenou růží z hedvábí po babičce Anně, zapletenou ve vlasech.

Když černí adepti vědeckého komunismu dostali stipendia do malé země v srdci Evropy, představovali si, že nebudou jezdit tramvají, nýbrž autem, protože v komunismu patří auta všem, jsou zaparkovaná na ulici, a kdo chce někam dojet, prostě nasedne a nastartuje. Dopraví se k cíli a zas auto pěkně přistaví k chodníku, aby jej mohl použít další cestující. Byla to pěkná představa, kterou si znovu a znovu připomínali, plácali při tom jeden druhého do dlaní a prohýbali se smíchem.

Na kolejích měli afričtí studenti pokoje v jiné chodbě než čeští studenti, kteří také neměli volně k použití zaparkovaná auta, což je však vůbec neinspirovalo k tomu, aby se smáli a plácali do dlaní. Také netančili ve stavu beztíže a nejedli pálivá rýžová rizota prsty ze společného talíře. Kristýnka dostávala rýži od Afričanů na zvláštní talíř a s vidličkou, protože jíst elegantně rukama vyžaduje dlouhý cvik, nestačí talent. Tak cestovala africkým kontinentem na pražské studentské koleji a rychle se učila anglicky i francouzsky. Vděčně přijímala pestré projevy přátelství, jen nabídku na obsazení hlavní role ve filmu prince z Pobřeží slonoviny přijmout nedovedla. Ale moc ho neurazila, protože nebyl filmový režisér, nýbrž posluchač definitivní utopie, která se přednášela na společenskovědní fakultě.

Zariho oči Kristýnka potkala v menze a srdce jí začalo tlouct, jako kdyby před ní stál anděl. Nebo mužský pro ni. Podíval se jí do očí, vybočil z proudu lidských těl ke stěně a zůstal pokojně stát. Kristýnka se zastavila na druhém břehu menzovní lidské řeky, ale nešikovně, takže do ní někdo vrazil. Couvla před spěchajícími a znovu se pohroužila do světla vysílaného tmavou postavou v hlučném sále. Zari už nestál u stěny, docházel právě k ní a usmíval se tiše a hřejivě, naplňoval prostor kolem sebe vlídnou silou. Vydali se bok po boku tmavou chodbou z menzy, potom městem a vzpomínkami, až došli do tajného bodu, kde se jejich životy propojovaly. Nevím, kde ten bod vyšel najevo, jestli někde v zákoutí Starého Města nebo pod kaštany na Kampě. Vesnice ve Rwandě, kde vyrostl, byla vypálená a několik jeho příbuzných přišlo o život při masakru, který Kristýnku bolel stejně jako smrt dědy Křišťála a otce Přemysla. Dvanáctiletý Zari vyběhl před napřažené pušky a zvedl ruce proti vrahům i proti Křenovi. A prohrál, protože ozbrojenci byli v přesile a on malý kluk. Zůstal kdesi ležet v bezvědomí, zatímco Kristýnka klopýtala s obličejem spoutaným babiččinou zástěrou. Nejkrutější scény tragédie tma spolkla, odcizila a zpronevěřila. Namísto rány pažbou a výstřelů měli oba před očima černotu. Copak dítě může mít vinu na tom, že rodiče někdo pokořil a zbil, řekl Zari Kristýnce. Copak si chlapec může vyčítat, že ztratil vědomí, když ho voják kopl do břicha, až odlétl kamsi do křoví, řekla Kristýnka Zarimu.

Chodili spolu do noci při měkkém světle soucitu nekonečnými krajinami prožitých životů. Město k nim bylo tak laskavé, že došli bez nesnází až k čistému lůžku, kde světlo proměnili v teplo a něhu. Žádný indiskrétní člověk do jejich tajemství vstoupit nesměl a nesmí.

Kristýnka přestala chodit na africké večeře a taky na bulharské, kubánské, řecké a indické, přestože všichni vařili pikantní jídla a tančili půvabně. A všichni byli na policejních seznamech, často na seznamech několika různých policií různých států a národností. Místo na taneční večery teď chodila se Zarim na koncerty a netušila, že její jméno už také figuruje v záznamech o rodinných, milostných, pohlavních, politických, studijních i finančních záležitostech cizinců a jejich domácích kontaktů.

V Brně se zahraniční studenti scházeli v hospodách, včetně královopolské vinárny U Vaška; byli to posluchači vojenské akademie Antonína Zápotockého, kteří se na revoluci připravovali mnohem praktičtěji než studenti komunismu. Alkohol měli muslimsky zakázaný, ale rádi si popovídali, a tak jsem s Kristýnkou v poznávání světa aspoň částečně držel krok. Palestinec Habib mi po večerech podrobně vysvětlil rozdíly mezi guerillou, ozbrojeným povstáním a taktikou podzemní přípravy ozbrojené revoluce. Dozvěděl jsem se od něho, jak fungují samopaly a automatické pistole, jak vybuchuje semtex a jaké další zbraně naše země úspěšně exportuje do zemí třetího světa. Ve vinárně bylo rušno a možná i veselo, oknem jsem viděl přes ulici na slabě osvětlenou výlohu toho masného krámu, kde po válce zavraždili zákeřným jedovatým plynem značky pomluva starého bojovníka, pana Jehličku.

Technicky kvalitní střelné zbraně české výroby toho večera kolovaly i v Římě, byla sobota a o víkendech provozovaly Rudé brigády i jiné bojové útvary v ulicích revoluci. Marie se Sofií prostály i tuto noc u okna v naději, že silou očí a smutného srdce přivedou geniálního chemika Jaromíra zpátky domů. Hřmot městské guerilly probudí Sofii z bdělého spánku na parapetu za záclonou a vnukne jí myšlenku, že za únosem jejího otce by mohly být tytéž zločinecké plány jako za městskou guerillou. Habib mlčky předpokládá, že se i já jednou budu podílet na nějakém spravedlivém boji.

Habibovo vyprávění mě vyburcovalo, abych zvedl kotvy a napnul plachty. Trvalo devět měsíců, než jsem mohl poprvé vytáhnout drnčivou plechovou roletu párkařského stánku, a za tu dobu Praha postoupila vzhůru po spirále času o jednu velkou obrátku.