3/ Nebe–peklo–ráj

V dětství uloženém pětatřicet let ode dne, kdy jsme se s Marií nastěhovali do domu nad jezerem, jsme já i Kazimír bydleli v Brně, Králově Poli, v útulné vlídné ulici s alejí hlohů a širokým rovným chodníkem ze světlých žulových dlaždic. Auta zajížděla do naší ulice jen výjimečně, silnici dělil od chodníku pruh hlíny, do které nikdo nezasel trávu a taky ji nikdo nezasypal pískem. Díky tomu na něm ležel prach tak jemný, že si dodnes pamatuji, jak příjemně se o něj otíral ukazováček, když jsme hráli kuličky. Před naším domem býval v pruhu hlíny vyrytý panák – sedmidílný obrazec – na hru Nebe–peklo–ráj. Sestával z šesti čtverců rozložených do kříže a z jednoho kruhu svisle rozděleného na dvě polokoule jako lidský mozek. Bylo to schéma lidské postavy a zároveň to byl labyrint. Hieroglyf lidské existence i nebeská konstelace skládající se ze sedmi planet v osudovém seskupení. Nebe–peklo–ráj jsme hrávali s mým bratrem Martinem, s Lucií, s Kristýnkou, která bydlela v sousedním domě, a s Otou a Filipem, jejími bratry.

Čas se v našem útlém nekonečném dětství dělil na tři doby: před válkou, za války a po válce. Za války bylo peklo, před válkou nebe. Očistec dětská hra nebrala na vědomí. My jsme žili v ráji, protože jsme si mohli hrát bez dozoru před domem a kromě toho jsme měli ještě taky krásnou zahradu. Ukrývala se před cizími zraky v zadním traktu rodinných domků jako v nitru pohádkových perských paláců. V zahradě rostly meruňkové stromy, rybíz, angrešt, rebarbora a někdy i jahody. Pískoviště pro děti bylo pod lískou a lemovaly je keře obrovských červených pivoněk. Hned u vchodu do zahrady byl modře vykachlíkovaný bazén se třemi exotickými tújemi na jedné straně a záhonem červených tulipánů na druhé. Dokud jsem byl úplně malý a chodil do zahrady s maminkou, plavaly v bazénu červené rybičky. Z okrouhlé huby velké kamenné ryby, kterou držel hlavou nahoru nad bazénem nahatý kamenný klouček, stříkala tenkrát do nádrže voda.

Kazimír bydlel až na rohu naší ulice a Slovanského náměstí ve vysokém činžáku zvaném spořitelňák. Viděl z okna, jak skáčeme před domem, a přišel se podívat, co je to za hru. Ukusoval z krajíce chleba se sádlem a s plnou pusou se smál, když jsem první kolo prohrál. Jeho jméno mi připadalo nepěkné, ale nikdo se mu neposmíval, Kazimíra v naší ulici všichni znali, protože byl o rok nebo o dva starší než my a chodil si hrát, kam ho napadlo. Našel si svůj kamínek jako každý a pochopil, že se musí postupně trefovat do jednotlivých polí, od nejbližšího dole až po dvě polokoule, které možná znamenají hlavu, možná ráj. Kdo se netrefí do správného pole nebo mu kamínek uvízne na čáře, ten nesmí příští kolo hrát. Když kamínek dopadne správně, musí člověk po jedné noze doskákat z planety na planetu a nesmí se přitom opřít o druhou nohu, nesmí ani šlápnout na čáru, musí udržet rovnováhu a sehnout se pro kamínek v místě, kde jeho osudový hod skončil. Až v nejvyšší sféře může dopadnout na obě nohy. Tam se skokem otočí a po jedné zas dorazí zpátky do výchozí pozice. Kdo cestou nevypadne ze hry, má právo na ráj. Kdo spadne nebo špatně dohodí, odchází do pekla. Nikdo ale není diskvalifikovaný navždycky, jen na jedno kolo, a kol jsme obyčejně hráli pět. Začínalo se pokaždé znovu, s novým osudem.

Dům patřil panu řediteli Jehličkovi. Vídali jsme ho málo, protože skoro nevycházel. Ve tváři měl napsáno, že je člověk statečný a velký. Taky to bylo vidět v tváři lidí, kteří ho znali dlouho, hlavně za války. Bylo jich hodně v Králově Poli, v Brně, a určitě i jinde, a my jsme nebydleli jenom v jeho domě, ale taky v jeho životě. Měli jsme ho rádi, hlavně maminka, která nikdy nezapomněla připomenout, co kdo za války udělal dobrého. Válka byla vyrytá do zdí domů a do paměti dospělých, připomínala se všude, například v zásuvce prádelníku, kde měla babička Jarmila uloženou kvalitní předválečnou látku na sako a na kabát. Byla to látka od pana ředitele Jehličky, kterému před válkou patřila malá textilka. Ukryl těch látek za války větší množství, ještě než do Brna vtrhli vojáci wehrmachtu, a prodával je pak na černém trhu nacistickým pohlavárům. Za utržené peníze podporoval rodiny vězněných a popravených: to byl jeho chytrý fígl, jeho odboj, jeho statečný, ušlechtilý čin. Babička Jarmila, která byla za války ještě docela mladá a moc krásná, mu při tom pomáhala. Roznášela peníze a pašovala potraviny z venkova do města. Na mouku, mák a sádlo si našila hadrové pytlíky, plnila je a vázala si je na tělo pod šaty: něco na břicho, něco na boky, něco snad i na prsa. Byla hubená jako všichni Češi za války, a tak s tou moučnou vycpávkou vypadala jako plnoštíhlá Němka. Gestapáci si mysleli, že je z jejich árijského rodu, když je tak dobře živená a vznosná, a se zálibou se po ní ohlíželi. Ona se tvářila nepřístupně a důležitě. Když mi to moje matka Věra vyprávěla, měla o svou matku Jarmilu ještě pořád strach, přestože válka už přece nebyla. Zároveň Jarmilu obdivovala, protože na tu ilegální činnost, za kterou byl trest smrti, se oblékala tak elegantně, jak se Věře v poválečných dobách nikdy nepodařilo. Blonďaté vlasy naondulovala, nasadila parádní klobouk se síťkou přes oči, vytáhla ze skříně krokodýlí kabelku a nalíčila si rty. Všechny ty pohádkové předválečné doplňky po Jarmile chovala Věra v krabici od čajového másla, měla tam i krajkový vějíř a pramen platinových vlasů, upomínku na svatební cestu jejích rodičů do Benátek. Babičkou se měla Jarmila stát mnohem později, po válce.

Za války se o elegantní odbojářskou Jarmilu všichni báli, nejvíc její muž Ferda. Věra, která tenkrát byla ještě skoro holka, si s hrůzou představovala, co by se stalo, kdyby se nějaký pytlík s moukou protrhnul. Jarmilu by v tu chvíli zahalil bílý moučný oblak, mouka by se z ní hrnula jako vařící kaše v pohádce Hrnečku, vař; i černý mák by se sypal a nebyl k zastavení, skoro by zvonil o dlažbu jako černý písek na mořském břehu dýmající sopky, sádlo by se hrůzou rozpustilo a nadělalo skvrny na hedvábných šatech jemně skořicové barvy.

Katastrofa přišla, ale pohádce se nepodobala ani trochu. Dědečka Ferdu zatklo gestapo ve vlaku do Prahy. Trvalo to tři dny, než se Jarmila dopátrala, že je v Praze v Pečkárně a že ho tam gestapo mučí. Však byl členem tajné protinacistické organizace, stejně jako pan ředitel Jehlička. I jeho stihla pohroma, v posledním roce války ho udal gestapu jeden jeho zaměstnanec. Fízl. Esesáci si pro Jehličku přijeli v noci a odvezli do Kounicových kolejí v Brně. Pan Jehlička nikoho neprozradil, ani když mu zpřeráželi žebra a topili ho v ledové vodě.

Ferda i pan ředitel Jehlička se po válce vrátili domů. Byla to radost živá až do mého dětství, přestože pan Jehlička skoro nechodil a musel na kolečkové křeslo. Po komunistickém převratu mu textilku vzali, byla znárodněna, ale nemocný pán si z toho nic nedělal, však co by dělal s fabrikou, když je teď mrzák. Hlavně že válka už není a snad víckrát ani nebude, říkal Věře a své dceři Hance, která s Jarmilou roznášela ty sáčkované potraviny na těle a v podprsence peníze rodinám popravených a deportovaných. Jehličkovi bydleli v druhém patře, my v prvním, dohromady s Ferdou a Jarmilou. Pamatuji si, že děda s babičkou měli v ložnici starou vyřezávanou venkovskou postel, vystlanou předválečnými peřinami. Moji rodiče spali na slamníku na zemi, než jim děda Ferda nechal udělat moderní manželskou postel. My jsme s Martinem měli dětský pokoj, kuchyň a jídelna byly společné.

Věra věřila, že po válce už se všichni budeme mít líp a líp. I pan ředitel Jehlička si to myslel. První, co udělal, bylo, že zavolal zahradního architekta a v zadním traktu založili zahradu s ovocnými stromy, pivoňkami, bazénkem a tak dál, jak jsem povídal. I podloubí s popínavými růžičkami tam udělali, i záhony jahod pro děti. Pan ředitel vlastnoručně zasíval kopr, aby ho bylo dost do kyselé polívky, kterou měl ze všeho jídla nejraději, s bramborami a utopeným vejcem.

Narodil jsem se, když komunistické milice převzaly v zemi moc, od které si slibovalo mír a spravedlnost mnoho lidí, včetně mého otce Josefa. Slibovali si to s takovou potřebou a nadějí, že se ani nepodívali, do čeho to vlastně lezou. Viděli hroznou válku za sebou a oslnivý pruh světla svítající šťastné budoucnosti před sebou, a v tom pruhu běželi jako zajíci na noční silnici v kuželu reflektorů. První událost, která mohla Josefa přesvědčit, že se mýlí, se týkala právě našeho pana ředitele Jehličky.

Někdo zlý Jehličku pomluvil, že se za války obohatil, protože prodával Němcům látky ze své fabričky. Náš světlý, vlídný dům tou zprávou potemněl. Josef dokonce položil správnou otázku: Nebyl to ten stejný fízl, co ho za války udal gestapu? Všichni si to mysleli, ale dokázat to nemohli. Jarmila šla pana ředitele hájit k soudu. Hedvábné šaty si na sebe nevzala, jen bavlněné, protože po válce trochu přibrala, zato byly její nové šaty červené: Kde by bral peníze na pomoc rodinám, kdyby neměl ty látky, řekla nahlas, velmi nahlas před lidovým, lidově demokratickým soudem a nikdo se neodvážil jí odpovědět. Jehličkovic brýlatá Hanka na soud přitáhla dvě papundeklové krabice od desetikilového balení margarínu, plné děkovných dopisů od lidí, kterým pan ředitel pomohl. K tomu velkou obálku lékařských vysvědčení, jak mu SS při mučení v Kouničkách zpřeráželi žebra, zničili ledviny podchlazením, nakopli játra, vykloubili rameno, když visel celý den od stropu za ruce, zdeformovali kyčle následkem revmatismu z podchlazení a při výslechu vyrazili zuby, ale on nikoho neprozradil. Díky tomu se podařilo, že pana ředitele Jehličku na kolečkovém křesle se špatně srostlými zlomeninami a zničenými ledvinami lidový soud neodsoudil za kolaboraci s nacisty.

Pan ředitel si dal s dědou Ferdou na oslavu téhle spravedlnosti výjimečně štamprli domácí slivovice, ale dlouho se ti dva staří domlácení pánové neradovali. Netrvalo ani dva roky, a ve výkladní skříni masny na Husitské ulici se objevil plakát s fotografií usmívajícího se a ještě docela mladého, předválečného, nezmučeného, žoviálního pana Jehličky. Pod fotografií byl nápis: Válečný keťas a kapitalista. Nic horšího se v té době o dobrém člověku nedalo říct.

Pan Jehlička se nechal před ten plakát odvézt. Kolečkové křeslo k masně dotlačila Hanka. Před krámem se starý pán vysoukal z vozíku, došel k výkladní skříni a začal v ní studovat svoji mladistvou fotografii a pod ní rudým písmem vytištěná urážlivá slova keťas a kapitalista. Dlouhé minuty na ten sprostý, udavačský, lživý nápis zíral zesláblýma očima, až spatřil ve skle výkladní skříně vedle své fotky z mládí svou vlastní, současnou, vrásčitou, strhanou a užaslou tvář. Za ní mohl vidět záda lidí stojících v krámě frontu na koňský salám nebo na kližky. Pan ředitel utkvěl očima na fláku masa, který visel na háku řezníkovi za zády, ale červená najednou nebyla k rozeznání od černé. Bolest ledvin a revma taky přestal rozlišovat. Pro pana Jehličku toho dne vyhasl svět.

Zevnitř masny ho první uviděl řezník pan Kostelecký, protože stál čelem k němu, za pultem. Kostelecký ztuhl, fronta udělala čelem vzad a místo na poloprázdný pult upřela zraky na pana Jehličku, jak tam o sobě čte. Všichni ho znali, nikdo nic neřekl, celá Husitská ulice ztichla a statečný pan Jehlička, který na mučení nic neprozradil, hlasitě zavzlykal. Museli to slyšet všichni, i ti, kdo koukali z oken protějšího činžáku, i ti, kteří bydleli za rohem, i ti, kteří tam zrovna nebyli. I nenarození to museli slyšet.

Hanka otce vší silou vtlačila zpátky na vozík a rachotivě spěchala domů. Od toho dne pan Jehlička z domu už nikdy nevyšel, nenechal se vyvézt, jen na zahradu se párkrát dobelhal, aby se s ní rozloučil. Taky za naším dědou zašel a dlouho spolu mluvili v kuchyni. Ferda hned druhý den po vyvěšení ostudného udání došel dopáleně na nějaký úřad nebo výbor a taky do té masny se vydal, rozčílil se tam a hulákal, co to vyvěšují za pomluvy. Proč očerňují statečného pána? Měli by mu dát vyznamenání za statečnost, za zásluhy, za mír! Sotva Ferdinand Kopřiva zvýšil hlas, zákazníci čekající na kabanos se vytratili. To jsme nevěšeli my, to sem přišli vylepit z národního výboru, vysvětlil Ferdovi šeptem vyděšený Kostelecký. Ferda nekulhal, chodil rychle, s rukama za zády, jeho smrt číhala na mozkovou mrtvici a od toho dne už nemusela čekat dlouho.

O pár týdnů později národní výbor Kosteleckému krám znárodnil a vedle pomlouvačného letáku na Jehličku vylepili další čtyři veřejná udání: podepsán „jménem pracujícího lidu“ někdo nečitelný. Pan Kostelecký se z řezníka stal přes noc kopáčem, to však neznamenalo, že mezi pracující lid patří. Znamenalo to naopak, že mezi pracující lid této země nepatří a patřit nikdy nebude a nesmí. Maminka Věra ho viděla, jak s partou cikánů hloubí novou kanalizaci na rohu Slovanského náměstí. Z výkopu mu koukala jen hlava. Ferda seběhl na ulici a šel ho pozdravit, postavil se na kraj chodníku na rohu a volal nahlas, jak nejvíc uměl, ale bývalý řezník ani hlavu nezvedl. Asi měsíc nato přijeli pro ředitele Jehličku rozhrkaným autem nějací venkovští příbuzní a on navždycky zmizel, snad prý ve starém domku v Letovicích, kde se narodil. Od těch časů se bazén v jeho zahradě každým rokem zmenšoval a vyprazdňoval, až byl docela šedý, malý a pustý. Branku mezitím někdo zavřel na klíč.

Minulost se nás dotýkala velkými bolestmi, omítky domů byly hustě popsané střepinami z bomb a ostrými sprškami ze samopalů, ale mé dětství bylo šťastné. Navíc jsem byl prvních čtrnáct let života přesvědčený, že svět, ve kterém žiji, je spravedlivý. Jedna věc neplyne mechanicky z druhé. Dědu Ferdinanda, pana Jehličku, a dokonce i pana Kosteleckého mám navždycky v paměti.

Zahrady mezi domy byly od sebe oddělené, ale ulice patřila všem. Však jsme se díky tomu poprvé setkali s Kazimírem. Toho rána, kdy Kazimír podnikl cestu na Hády autobusem a já uviděl cizí pohled ve zpětném zrcátku na cestě nad jezerem, jsme si jeden na druhého nevzpomněli. Ale kdybychom byli oba pozornější, mohli jsme si všimnout, že společná minulost ožívá. A že poslední jednání chystá budoucnost, kde se znovu setkáme.

V těch dobách, kdy děti hrály Nebe–peklo–ráj a pan ředitel Jehlička navždycky zmizel ze svého domu a ze své zahrady, hranici mezi Československem a západní Evropou netvořila zeď. Ta vyrostla v Berlíně až v roce 1961. Hranici naší země tvořily tři řady plotů postavených z kůlů. Mezi kůly se pnuly ostnaté dráty. V roce 1953 byla střední stěna zátarasu opatřena tzv. nástražnými vodiči. (Tuto přesnou zprávu zveřejní čtvrtletník pro krajany České listy v roce 2006.) Nástražné vodiče byly napojené na transformátor, který do nich pouštěl napětí dva až šest tisíc voltů. Kvůli hospodárnosti se proud pouštěl zejména v noci nebo při zhoršené viditelnosti, to se lidé pokoušeli přejít na druhou stranu nejčastěji. V letech 1952 až 1957 byla na některých místech zřízena ještě taky minová pole. Mrtví se v lese na Šumavě utajovali líp než ve městě Berlíně, už proto, že zakázané pohraniční pásmo bylo široké několik set metrů a směly se v něm procházet jen hlídky se samopaly a cvičenými vlčáky. Mužů střežících hranice bylo osmnáct tisíc včetně velitelského sboru. Jak jsem se přes ty hranice dostal z Československa do Itálie a postupně až do ústavu pro duševně výstřední pacienty, se trpělivý čtenář dozví v pravý čas. Předem jen řeknu, že jsem se neplazil minovým polem a že jsem nepřelézal ostnatý drát. Vlastně jsem o to nemusel nijak zvlášť usilovat, abych se dostal do Říma, byl to můj osud, v Římě jsem se měl setkat s Marií a s Benjaminem.