40/ Pokusy o návrat

V Brně jsme zůstávali déle a déle, napřed aby nás Věra měla co nejčastěji poblíž, aby nás slyšela a mohla o cokoliv požádat, abychom pro ni vařili čaj a chystali lehké jídlo, které nejedla, kromě sem tam nějakého banánu. Po její smrti bylo nutné uspořádat pozůstalost po ní – a po Josefovi a vlastně i po babičce Jarmile a po Ferdovi, který pocházel z Měřína nedaleko Malé Mezopotámie, a přitom byl už před válkou důležitým pánem, soudcem u zemského soudu. Pátrali jsme také, kde žije Jehličkovic Hanka, vždyť to byla jedna z nejvěrnějších Věřiných kamarádek. Jak se vlastně po svatbě jmenovala příjmením? Kolik nedokončených příběhů na nás čekalo v Brně i v Praze! Musíme je dožít do dobrého smyslu přece. Kristýnčina rodina byla rozesetá po celé zemi, Standa se odstěhoval do Bratislavy v době, kdy já odešel do Říma, a stal se z něho vyhledávaný poradce, jak si říkal, poradce pro duše, které mají tělo a složitý život. Měl prima rodinu a my měli chuť jezdit za ním do krásného domu se zahradou na Búdkové cestě v Bratislavě a vídat ho stejně často jako Benjamina a taky je spolu seznámit. Marie v Praze obcházela Pavlovy kamarády a vítala se s nimi jako s vlastními rodiči nebo sestrami a strýčky nebo tak nějak. To by jeden nevěřil, kolik má přátel z dětství, ze školy, z dobrodružných časů roku šedesát osm a z bytových univerzit, i od stánku s párky.

Překvapilo mě to v první polovině devadesátých let a Marii ještě víc, jezdila navštěvovat neznámé tety, strýce, staré Jaromírovy kamarády a kolegy, kteří chtěli vědět, co se s ním stalo, a vzpomínali jenom v dobrém. Třeba ještě pomůžou zrekonstruovat jeho zmizení, nebo aspoň jeho příčiny a smysl. Věděli, že se po něm slehla zem, o to víc se za „totáče“ báli. Byli jsme znovu mladí a přáli si mít na všechny dost času, když máme život jen jeden. A zase se vraceli k jezeru, honem honem pečovali o zanedbanou zahrádku, doháněli zameškanou práci a zapomínali se ptát, jak se daří zdejším (tamějším) kamarádům. Nunziatina zalévala petúnie u cesty, když jsme jednoho teplého zářijového podvečera scházeli k jezeru a já zahalekal: „A jak se má papà“ – tatínek? Nunziatina udiveně zvedla hlavu od kytek: „Tatínek přece zemřel.“ „Proboha,“ řekl jsem, „a kdy? My jsme se právě vrátili.“ „Už to bude půl roku,“ odpověděla Nunziatina a nic špatného si o nás nemyslela, v kostele bylo plno, jako v Trevignanu vždycky o pohřbu, ani si už nepamatovala, jestli jsme ji přišli obejmout a vyslovit jí soustrast. Marie se rozplakala smutkem a já se propadal studem, protože v Trevignanu se parte vylepují na ulici i u pobřežní promenády a nikomu nemůže žádný pohřeb ujít, leda tomu, kdo nezná jméno zesnulého a příjmení. „Ty si pamatuješ, jak se Plutarchos jmenoval příjmením?“ zeptal jsem se Marie. Nikdy jsem to nevěděla. Jak se jmenoval křestním jménem, jsem kdysi věděla a zapomněla.

V pohnutí a studu nad neomluvitelným přistěhovaleckým opomenutím jsem právě prozradil jméno té vlídné a milé vesnice. Totiž městečka, protože za tu dobu, co jsme tu bydleli, se Trevignano z větší vesnice přerodilo v malé městečko.

Kristýnka se bude stěhovat první, něco z ráje zbylo i na Vysočině a hlavně zbylo v Kristýnce, s přibývajícími léty je v tváři stále podobnější bílým andělům. Rozhodli jsme se podniknout cestu autem, a ne letadlem, aby dlouhá jízda vytvořila co nejpřirozenější přechod z jedné země do druhé. Čtvrtý cestující byl Benjamin: deset let se odhodlával, že se s námi jednoho dne do Brna i do Prahy podívá, a teď jedeme společně do Malé Mezopotámie. Vyrazili jsme jednoho červencového dne za svítání, střídali se v řízení, zastavili jen dvakrát, narychlo – a tak se nám podařilo před setměním dorazit před hřbitov v Uhřínově. (Těsně za soutokem Oslavy a Balinky.) Lidka s Filipem tam na nás v otlučené škodovce čekali u brány. Zamávali, abychom jeli za nimi, a zamířili prašnou cestou mezi poli k pěknému starému stavení.

Vystupovali jsme z auta, jako kdyby se zem pod námi hrozila probořit, i oni se do morku kostí báli.

Jen Kristýnka se nebála. Nadechla se a pozorně rozhlédla: nebylo to Královo Pole, nebyly to Staré Dvory, nebyla to Praha, ale se všemi těmi místy to mělo něco společného a povědomá vůně tu byla. Zdálo se, že nikoho nepoznává, ale možná to tak nebylo. Filip ji vzal za ruku a vydal se s ní k zahradě vonící koprem pod tmavým, modrozeleným světlem. V předzahrádce sladce voněly floxy, stejně sladce jako kdysi – a jako určitě stále voní ve Starých Dvorech, přestože v domě Křišťálových bydlí Křen.

Vraty prošli do dvora. Po straně stála nová králíkárna, kterou Filip vlastnoručně vyrobil, vždyť měl v krvi práci s dřevem ještě po dědovi. Měl od dětství v paměti krve i dřevěnou stavbu pily u Křišťálovic domu, ze dvou stran otevřenou a plnou trámů. Uprostřed kolej na klády a velká motorová pila, zaplombovaná v roce 1953 ve jménu spravedlnosti a míru na světě. Filip na Staré Dvory nevzpomíná a nevzpomíná možná ani Kristýnka.

Paměť je dokonalá, ale nikdo nám nebrání dělat v ní díry, trhat ji a párat. Za ruku, jako bratr se sestrou, se Filip s Kristýnkou šli podívat ještě na zahradu a na kraj cesty k lesu. V zadní části dvora je několik hospodářských stavení zavřených zatím na zámek, protože střecha se nebezpečně rozpadá.

Kuchyň je hned naproti dveřím z předzahrádky, Filip ji zařídil svou skromnou výbavou starého mládence z dělnické kolonie u Brna, jen stůl mu někdo daroval po svém dědovi. Je těžký, dubový, a kolem něho se pohodlně vejde osm dřevěných venkovských židlí. Na modro-bíle čtverečkovaném lněném ubrusu je šest talířů a Filip nás zve na koprovou polívku a loupané brambory maštěné škvarkovým sádlem.

Mléko je od kraviček od sousedů a Filip je rozlévá ze džbánu jako závdavek na další rajské plody, přestože sám ten bílý nápoj nepije. (Žádný bílý nápoj nepije, možná už ani neví proč.) Lidka na Kristýnku hledí pozorně, jako by si chtěla vzpomenout, odkud ji zná. Nemluví dnes ani ona a vlastně celkem nikdo nemluví, všichni víme, že to nemusí být.

Po večeři Filip zavedl sestru do pokoje, který pro ni připravil v podkroví. Kristýnka s úsměvem pohladila starý dřevěný stůl u okna s vyhlídkou, jako by věděla, že na ni dlouho čekal. Z okna není vidět jezero, proti nebi se rýsuje zvlněná křivka jehličnatých lesů. Nazítří uvidí Kristýnka oknem i barevná pole a půvabné oblouky cest křižujících krajinu. U večeře jsem měl chuť se jí zeptat: „Poznáváš Filipa a maminku? Pamatuješ se na ně?“ Na poslední chvíli jsem se zarazil: nevím, které vzpomínky jsou pro Kristýnku hojivé a které by zasadily ránu. Zítra přijede Ota.

„Jak má Kristýnka začít mluvit, když sami nevíme, co jí říct?“ To jsem ovšem řekl jen Marii, na pěšině k lesu, když jsme se po večeři vydali provětrat po dlouhé jízdě po rozpálené dálnici. „Vůně, Marie, přesně tahle vůně tu byla před čtyřiceti lety,“ říkal jsem, jako bych právě rozeznal dávnou melodii. Voněla posečená tráva, voněl kopr i kmín v zahradě, vánek přinášel vlahý dech lesa a ucítili jsme i závan sousedovic starobyle primitivního hnojiště od dvou krav.

Brambory na loupačku, které jsme snědli k večeři, voněly jako před půl stoletím. Namísto řečí o dávném dětství jsme zhluboka dýchali. Ty vůně Kristýnce pomůžou víc než naše otázky. To jsme si s Marií mysleli společně.

Vzpomínal jsem kdysi na Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, kterého si všichni ze školy pamatujeme pro jeho dlouhé, zvláštní jméno, že poznal po chuti vodu z afrického Edenu. Protože když je voda rajská, nemůže být odjinud než z ráje, to dá každý prostý, nezkažený rozum. Platí to o chutích i vůních.

Benjamin s námi jel kvůli Kristýnce i proto, že si domluvil setkání s doktorem Křesťanem, který se chystal otevřít ústav podle vzoru Domu Sofie. Doktor Křesťan dokonce četl naši společnou práci o formách a modalitách šílenství, které společnost neposílá do blázinců. Které naopak vítá, oslavuje a povyšuje důležitými funkcemi a úkoly, jak si může ověřit každý čtenář, nejen odborný. Kniha vyšla v nakladatelství Duchovní věda o člověku a byla přeložena do angličtiny, němčiny a francouzštiny. Už se překládá i do ruštiny, japonštiny, španělštiny a arabštiny. Slepý Narcis u moci – zní titul, který jsem propůjčil naší společné knížce.

Doktor Křesťan se k nám choval mile a s důvěrou, jako ke starým známým. Nebo jako když se člověk raduje, že našel přátele, o kterých si myslel, že jsou dávno ztraceni.

Pozval nás na prohlídku oprýskaného zámečku s probořenou střechou. Kam snad prý jednu dobu zemědělské družstvo umístilo vepřinec. Benjamin se divil, jak někoho může napadnout umístit vepřinec v přízemí zámku. Všechny druhy společenského šílenství nezná ani on. Nikdy jsem mu nevyprávěl o malé tvrzi v Petrkově, která patřila rodině básníka a grafika Bohuslava Reynka a která koncem sedmdesátých let smrděla vepřínem i v obytných chod­bách, včetně klenuté knihovny zdobené freskami. Bylo to z mé strany vážné opomenutí. V zámečku v Temelíně se dlouhá léta vepři proháněli parkem, zatímco ve sklenících kejhaly husy a kdákaly slepice. „A sraly,“ doplnil informaci pan Křesťan.

Doktor Křesťan koupil zámeček díky jakémusi bohatému dědictví po rodičích. Do tří let budovu opraví a ústav otevře. Je mu kolem čtyřiceti a uctivě mi nabízí, abych se stal vedoucím psychologem ústavu, který bude pomáhat hlavně lidem, kteří utrpěli na duši následkem nespravedlnosti, krutosti, prolhanosti, vypočítavosti, cynismu a bezohlednosti v životě veřejném i soukromém. Jako Lidka například?

„Jsem jen nekvalifikovaný pečovatel,“ namítám. Benjamin je toho názoru, že nemusím být vedoucím, stačí, když budu duší toho podniku.

„Budete duší, to je ohromné!“ raduje se psycholog s duší, doktor Křesťan. „No jo,“ říkám, „krásné by bylo léčit ty nejnemocnější, co nespravedlnost, krutost, prolhanost, vypočítavosti, cynismus a bezohlednost z vlastní duše konají.“

Výpadek v soucitu je mávnutí kudlou, pachatel si většinou nevšimne, dlouhodobě však chátrá na těle. Milovat bližního snad není zas tak moc těžké. Musím ovšem přiznat, že celý můj profesionální úspěch spočívá v tom, že mám rád svou pestrou adoptivní rodinu v domově pro mentálně postižené.

Vzpomněl jsem si na tlustou černovlasou Julii, která se celou duší hněvá, když je k obědu čočka. „Neptejte se mě, jestli mi chutná,“ volá zlostně na kuchaře. „Co je vám po tom, choboti!“ (Volně překládám.) Když se Julie nejvíc rozčílí, přinese si z pokoje panenku, totiž panáka v modrém úpletu zvaného Valerio. Ten pak hlubokým hlasem znovu volá: „Choboti!“ Julie k tomu svým hlasem dodává: „Já se vás taky neptám, jestli vám chutná! Dejte mi pokoooj!“ Čočku tiše a zdrceně sní.

Julie totiž neumí lhát, což je neklamný symptom její duševní zaostalosti. Stejně tak naplno a bez obalu projevuje i vděčnost. Karletto se nikdy nenaučil číst ani psát, zato nikdy na nikoho nezapomene, pozná i po letech každého, koho kdy potkal, třeba i jen na pár minut. Pokud se člověk na něho podíval a promluvil. Napsal jsem o svých svěřencích knížku a nazval ji Chráněná lidskost. Benjamin tvrdí, že Franco Basaglia by z ní měl radost, kdyby žil. „Prosím tě, Benjamine, to si myslíš, že mám ústav a lidi opustit? Chceš opravdu zůstat beze mne?“

Benjamin se nazítří vydal na zpáteční cestu, aby Floriana nebyla na všechny záležitosti ústavu sama. Marie se vracela s ním, za Blankou a k vodě. Já jsem se rozhodl, že se na čas zdržím v Brně a že s Martinem uspořádám archiv po rodičích: rozdáme příbuzným drahocenné i památné předměty a začneme číst korespondenci po dědovi Ferdovi a panu řediteli Jehličkovi, hlavně tu z války a po válce, z dob akutního revolučního vítězství. Našli jsme několik výhružných dopisů na důkaz, že pana ředitele zabily pomluvy. Duchovní vražda. Na tuto formu mučení nebyl připraven. Hanka ta smutná svědectví neuveřejnila, protože nechtěla, aby se zlé stíny minulosti plížily naší čtvrtí a nebem nad námi.

Věra ve svých osmdesáti sáhla po peru a sama napsala vzpomínky na léta nacistické okupace a stanného práva, začíná to slovy: „K osmnáctým narozeninám jsem dostala povolení navštívit otce ve věznici Moabit v Berlíně.“ Kdyby mi ty vzpomínky byla dala přečíst, děkoval bych jí a chválil ji: je to ryzí svědectví, čisté, citlivé, nefiltrované, jako by je psalo osmileté dítě, a ne bezmocná paní naříkající si na paměť. Teď se snažím poslat chválu za ní do nebe.

Stránky naklepané na starém psacím stroji nevybledly, ale jsou teď trochu poškozené od slz, od mých. Věra mi před smrtí říkala, že se jí vzpomínky nepovedly, že psát neumí. Ah, ah, ah, dodávám až teď: takhle neumět, to nedokáže každý.

Logika souvislostí není na první pohled zřejmá, ale jak jsem tak pročítal svědectví o časech starých a méně starých, vyvstalo ve mně rozhodnutí, že na sebe vezmu ten kříž, tedy odpovědnost za český Dům Sofie. Budu oporou panu Křesťanovi, který je na rozdíl ode mne psycholog s diplomem. Setkám se s ním znovu a taky se podívám, jak si vede v Uhřínově Kristýnka s Lidkou a s Filipem.