31/ Cesty zoufalství

Do Makarské vinárny na Malostranském náměstí pozval Marii malíř Pomněnka, kterého poznala ve velkém proskleném ateliéru v zadním traktu jednoho z činžáků na Vinohradech. Do ateliéru poslal Marii Pavel za svým kamarádem, sympatickým sochařem. Jen tak, aby se podívala. Pomněnka moc dobře nepochopil, co u staršího kolegy ta krásná dívka dělá, spokojil se s informací, že přijela z Itálie a nezdržoval zbytečnými otázkami, zato Marii zahrnul maximálním množstvím informací vyslovitelných v nejkratším možném čase: „Vystavoval jsem v Miláně (v Paříži, v Barceloně, v Amsterodamu, v Berlíně…), ale těžko se udržují kontakty, když se ztrácí pošta. Víte, co to znamená, když se ztrácí pošta? Malíř položil kontrolní otázku, ale nepočkal na odpověď. Marie si nebyla jistá, jestli to opravdu ví. Nebyla si ostatně ani jistá, jestli Pomněnka mluví opravdu s ní. Nerozhodla se však odejít, nedovedla nenaslouchat. Pět let jsem nedostal povolení k cestě na Západ. Ostatně ani na Východ. Sedmý rok mi ty svině nedovolí vystavovat. Nesmím prodávat obrazy, nesmím nic! Dali pryč mé věci i z galerie, prý dělají novou instalaci. Novou instalaci! Staré svinstvo dělají. Raději zavřou celé jedno poschodí, než aby nás vystavili, věděla jste to?“ Marie nevěděla, jen mlčky, zdvořile a zkoprněle couvala před rozčileným umělcem. „Nemám peníze,“ šeptal jí Pomněnka zblízka do tváře, „a kamarádi už taky nemají peníze. Můžu prodat leda něco menšího, tajně. I do ateliéru mi lezou fízlové a slídí, co jsem střelil do ciziny. A kdo ode mě kupuje, sám riskuje!“ Dech měl nasáklý vínem a cigaretovým kouřem.

„Už jste někdy, slečno, viděla, aby bylo riskantní prodávat obrazy? A kupovat? To svět neví! Ale vědět by měl!“ Marie trnula, že ať udělá, co udělá, ať řekne, co řekne, svět zoufalému malíři nenahradí. Že by chtěl půjčit peníze? Od Marie? Sochař se do Pomněnkova vystoupení nemíchal, Pavel byl kdovíkde daleko. „Vy znáte galerie v Římě, slečno? Ale neznáte majitele těch galerií? Tak je na čase, abyste je poznala! Ať něco udělají! Jsme v Evropě! Evropa to tak nemůže nechat!“ Marie přemýšlela, komu by mohla předat zprávu o tom, co může a nemůže Evropa. Tady jde o umění, napovídalo malířovo volání. To už Marie s Pomněnkou vycházeli z ateliéru a průchodem secesního činžáku mířili na ulici. Bylo zřejmé, že malíř nemá v úmyslu Marii svést ani žádat, aby mu stála modelem. Ani půjčku od ní neočekával, ani obraz se jí nepokoušel střelit. Pokoušel se o cosi mnohem náročnějšího. „Když něco prodám, musím oznámit prodej,“ upřesňoval, „ale ten mám zakázaný. Když prodej neoznámím, tak nemůžu dokázat, z čeho žiji. Sledujete tu logiku, slečno? Jsem žalovatelný jako příživník. Víte vy, co je to příživnictví?“

Marie nebyla šťastná pod krupobitím překvapivých informací, ale považovala za svou povinnost toho člověka vyslechnout. „Příživnictví je paragraf na kurvy. Na kurvy!“ Malíř nemluvil polohlasně jako disidenti, mluvil zvýšeným hlasem. Na ulici začal skoro křičet: „V tomto státě, slečno, kdyby zavřeli všechny kurvy, tak budou úřady prázdné. Ministerstva budou prázdná, kasárna budou prázdná, ulice budou poloprázdné. Na předsednictvu vlády nezbude ani portýr, abyste věděla. Nebo to víte?“ Pomněnka to všechno volal zplna hrdla, ale nikdo se za nimi ani neotočil. Pomněnka toužil, aby Marie pochopila jeho svět plný brutální absurdity a absurdní brutality. Byl v kleci a nemohl ven. Kdyby mu Marie opravdu, do hloubi své duše porozuměla, klec by se pootevřela. Pomněnka zoufale i zuřivě toužil, aby se mu otevřela Mariina duše. Peníze, krása a možná ani kontakty na galerie nebyl ten hlavní důvod, proč nakonec Marii slíbil, že ji seznámí s největšími umělci v Praze: v Makarské vinárně ve středu. V polekaných očích zahlédl soucit a uklidnil se.

Proč Pomněnka neodešel do jiné země? Marie měla pocit, že mu tuto otázku nesmí položit. Dobře si všimla, že když se řeč stočí na odchod, na odjezd, na její druhý, italský život, ozve se v hlase Jaromírových přátel povzdech. Náběh na výčitku nebo zklamání. Odjel a nechal nás tady. Její otec by ale nikdy kamarády neopustil jen tak pro své lepší bydlo.

„Teoreticky mohli všichni v jednu chvíli odjet,“ prohlásil jednou Jaromír, když v římském bytě hleděl upřeně na dopisní obálku s československou známkou a razítkem z Prahy. „I prakticky mohli.“ List popsaný inkoustem, který v obálce došel, už měl přečtený a zmačkaný. V ruce mačkal ještě šálek od kafe, protože ho zapomněl postavit, a mluvil, jako by to bolelo. „Oni nevědí, na jakých chemických zbraních se tam pracuje, na jakých třaskavinách. Co je to za strašlivý sajrajt. Plastik. Projdeš s tím letištní kontrolou jako nic. A kupuje to, kdo chce. Kdo chce vraždit!“

Tato scéna se odehrála několikrát, alespoň Marie si ji pamatuje v předsíni, v kuchyni i v obývacím pokoji. Malíř o Jaromírově římském trápení nic nevěděl a ani vědět nechtěl, dál šlapal vedle Marie po pražském asfaltovém chodníku. Dřív byl chodník dlážděný žulovými kostkami s šedivým, modrým, červeným a bílým nádechem, poskládanými do důmyslných geometrických vzorců ohlazených miliony nohou, které tudy prošly za dlouhá desetiletí. Nebo staletí? Unikátní kostky začaly z pražských chodníků v sedmdesátých letech mizet a říkalo se, že je komunisté tajně prodávají do ciziny za devizy. „Devizy jsou peníze v tvrdých valutách,“ vysvětlil Pomněnka Marii. „Západní měny.“ Malíř zhnuseně hleděl na měkký kostrbatý, špinavý, hanebný asfalt. Nejspíš si chvíle vhodné k odchodu ze země ani nevšiml, jak soustředěně maloval vyjevené nakřáplé obličeje splývající s temným pastózním pozadím. Taková fialová, tmavorudá, zelená a černá propadliště. Maloval a maloval. Z hlubin nedokončeného plátna, které měl v ateliéru na štaflích, šlehal úzký pekelný plamínek. Pomněnkův ateliér byl hned vedle sochařova bývalého skleníku či zahradního domku.

Marie tiše kouká na velká, dramatická plátna a vzpomíná si na pohádky o dracích. Pochopila, že Pomněnka dal svůj život všanc jako princ Bajaja, kvůli dvanáctihlavému drakovi. Ten drak se před lidmi skrývá, ale Pomněnka ho nutí ukázat se v celé jeho ubohosti a hnusotě. Nutí ho vyhřeznout napovrch, vynořit se z hloubi temna a barev. Jestli ho malíř vynese na světlo, už se víc neschová nikde a v žádném přestrojení. Lidé draka poznají a budou s ním bojovat odvážně a vítězně jako Bajaja.

Drak je nejen odporný, ale i nenasytný. Jak v pohádce, tak i ve skutečnosti. Ano, uvědomila si Marie: Jaromír odešel, aby nemusel pro draka vyrábět jed. Jaromírovi nadřízení byli drakovi podřízení. Chtěli, aby drak chrlil jed ze všech svých dvanácti tlam, ze dvanácti hrdel, ústících do dvanácti hlav. Chystali pro něho potravu v tajných laboratořích a střežených objektech. Drak se ukrývá, ale zároveň je všude, i mikrofony namontované v bytech Pavlových přátel k němu patří, jsou to dračí žíly nebo nervy. Otec odmítl vyrábět pro draka potravu nebo náhradní kusy, například celé zubaté dravé hlavy, náhradní hlavy, které by drakovi pořád a pořád dorůstaly.

Člověk, který se draka bojí, zkamení. Jaromír nechtěl vyrábět jed ani oheň a síru, ani plastové výbušniny, natož jedovatý plyn nebo zmanipulované mikroby pro biologickou válku. Marie neví, jestli ho drak nezabil. Okouší celou barevnou škálu strachu, tuhne hrůzou, jakou v Římě nezakusila ani v prvních zoufalých dnech po jeho zmizení. Pomněnka ještě pořád mluví: „Kdo má manželku, může říct, že ho manželka živí, ale kdo živí mne? He?“ Marie se lekla, jestli ji malíř nechce požádat o ruku, ale ani ho to nenapadlo. Z Pomněnkova ateliéru odchází Marie s obavou, že ani ten geniální malíř nemůže nad drakem vyhrát.

Princi Bajajovi pomáhala jeho zemřelá matka proměněná v bílého koníčka. Měla v pohádce jedinou podivnou podmínku: aby byl Bajaja němý. Aby kouzlo fungovalo a on draka mohl zabít. Nesmí promluvit, ani když se mu vysmívají, když mu křivdí, když ho podvedou. Jinak by kouzlo kouzelného koníka – maminky ztratilo moc. Loutkový film vytvořil Jiří Trnka, koníček je bílý, pokojný a něžný. Nemá nic společného s hlavami, které maluje Pomněnka: jsou příliš tmavé, noční, smrtelné. „Páni se baví, šišaté hlavýýý… mnoho škody nadělali, udělali bác.“ Hudbu k filmu složil Václav Trojan. Alžběta si pouštěla desku s hudbou k Bajajovi v prvních měsících v Římě, nejraději v neděli dopoledne. Od Jaromírova zmizení ji přestala poslouchat, naslouchala tichu. „Chybí mi vzduch,“ volal malíř, „chybí mi prostor, chybí mi lidi. Když je inspirace a není vzduch, co se stane?“ Marie si pod slovem inspirace navodila představu vdechnutí, protože takový význam má to slovo v italštině. A protože i jí začal chybět vzduch. A protože Alžběta po Jaromírově zmizení začala trpět záduchou. Přesto se vypravila do Makarské vinárny: ve středu, kdy se tam Pomněnka schází s největšími českými malíři.

Když Marie v sedm hodin večer v černých šatičkách s cudným výstřihem a v lehkém kabátku s kapucí do té do vinárny vcházela, Pomněnka už seděl u velikého stolu. Tak tak zvedl hlavu a Marie si pomyslila, že ji nepoznává. Ale najednou se u stolu obřadně vztyčil, rozhlédl po společnosti a začal Marii představovat, jako kdyby byla Italka. Jméno si nepamatoval, ale vynahradil to vzletnými metaforami: posel z vlasti Giottovy, anděl, podle kterého Beato Angelico maloval Zvěstování, madona, kterou spatřil Leonardo ve skalní jeskyni, pachole, které Masaccio posadil na koně v jakési fresce, a ještě jednou madona, přímo z Raffaela. „To vidíme taky, ne?“ prohlásil jeho soused, který Marii sotva zaznamenal. „A taky je to půvabná nádoba, kterou se inspiroval Morandi!“

Nebylo přirovnání k nádobě urážlivé? Marie se rozhodla co nejrychleji z toho bordelu zas vypadnout, ale to už ji držel za rukáv nějaký blonďák v černém svetru: „Tak vy mi zprostředkujete přímé spojení s italskými galeriemi,“ řekl rozhodně. „Zítra vám přinesu fotky na katalog.“ Marie pochopila, že něco takového mu za ni mohl slíbit jen Pomněnka, a mlčela jako Bajaja. Slib, který nikdy neučinila, byl důvodem k oslavě a k objednávání dalších a dalších lahví vína. Někteří pánové Marii připili, jiní se po ní sotva ohlédli, nervózně mávli rukou nad opilými Pomněnkovými bláboly a pokračovali v jakési zaujaté diskusi. Nebo hádce?

U vedlejšího prázdného stolu se usadili noví hosté, Pomněnka si je prohlédl a cosi do něho vjelo. Začal dva z nich vyvolávat jménem a Marie pochopila, že jsou to také malíři, avšak oficiální. Pomněnka znovu povstal, odkašlal si, aby na sebe obrátil pozornost, a přestože se na něho kromě Marie nikdo nedíval, promluvil hlasitě, slavnostně, jako když ji před chvílí představoval. Opět užíval metafor, ale zněly velmi nepřívětivě: byly to urážky jasné, upřímně myšlené.

„Ten kravěnec, co jste, pane kolego, za půl milionu vytentoval před Muzeem dějin dělnického hnutí v Brně, ten bronzový kravěnec, to je dílo!“ Malíř se rozhlédl po posluchačích, kteří se pořád ještě bavili mezi sebou. Pokračoval otázkou: „Už jste ten kravěnec, pánové, viděli? Neviděli? Tak já vám ho popíšu: je v nadpřirozené velikosti, je bronzový a smrdí. Prý je to abstraktní umění, ale já vám povím, je to zatraceně realistický a opravdu to smrdí. – Kam že jste lezl, abyste tu zakázku dostal, kde jste se přímo a realisticky inspiroval, pane kolego?“ zařval na celou vinárnu. „Neříkej mu kolego, chlácholil ho blonďák, copak je to kolega?“ Pomněnka se znovu otočil ke svým skutečným kolegům: „A jak se k té budově hodí! Kravěnec před budovou Muzea dělnického hnutí! Nejste vy náhodou sabotér? Neměli vás za to zavřít?“

Zavřít ho měli, ale místo toho udělali národním umělcem. Pomněnka těžce dosedl a Marie náhle pochopila, kdo je pobledlý obstarožní muž u sousedního stolu. Byl to z přítomných jediný umělec, jehož jméno znala ještě z dětství. Toho večera navštívil Makarskou vinárnu Vorel, sochař a malíř, který se už před válkou proslavil velkými pestrobarevnými a poněkud geometrickými plátny s akty žen. Po válce dostal velké zakázky na pomníky, jejichž slavnostní odhalování bylo k vidění ve filmových týdenících: rudoarmějci, matky s dětmi v náručí nebo dětmi obklopené, skutečné osoby, jejichž jména měla vstoupit do historie, ztepilí dělníci a rolnice, jednotlivě nebo v sousoší ozbrojeném srpem a kladivem. I sousoší v Domě pionýrů a mládeže v Brně Lužánkách, sídle Kulidu a kulisy mých pubertálních utrpení, bylo Vorlovo dílo, ale to Marie na vlastní oči nikdy neviděla. Prohlížela si teď vrásčité čelo starého sochaře, seděla jako pěna a trochu se krčila, protože zásah policie proti Pomněnkovi nemohl nepřijít vzápětí. V Makarské vinárně nikdo nepsal klíčová slova na papírky, nikdo nemluvil polohlasem, nikdo nedbal na elektronické štěnice. Vždyť tady policie ani žádné odposlouchávací zařízení nepotřebovala, řev se rozléhal až na ulici. Policie však k údivu Marie nepřicházela.

Vypadalo to ostatně, jako by Pomněnkovy urážky nikdo ani neslyšel. Kromě smutného národního umělce, kterému byly určeny a který se tvářil omluvně. Zkroušeně. Pomněnka se znovu napil, nadechl a soustředil: „On tomu říká Pomník padlým druhé světové války! Copak ty si myslíš, že si můžeš dovolit tomu dreku říkat Pomník padlým? Druhé světové války? Můj táta padl, abys věděl, ty národní ostudo, v koncentráku umřel a tobě zakazuju mu stavět ty tvý posraný pomníky.“

Muž, který s osočeným sochařem přišel, se zvedl. Nešel však volat policii ani se nepokusil dát Pomněnkovi facku, místo toho ho začal chlácholit. „My to víme, pane Pomněnko, že jste kumštýř, že jste velkej kumštýř,“ šeptal smířlivě a skoro familiárně. „Však vy zase budete vystavovat, jen se prosím uklidněte, mistr o vás ví…“ To ale neměl říkat. Po slovu „mistr“ se to stalo: Pomněnka otevřel ústa, pravou rukou si do nich prudce zajel, cosi z nich vytáhl a mrštil tím o mistrův stůl. Bílý ubrus byl místy politý červeným vínem, stály na něm dvě lahve, dvě sklenky, popelník, talíř s jakýmsi hořčicí upatlaným uzeným, válely se tam cigarety, zapalovač a krabička zápalek. Mezi těmi předměty se klikatě prosmýkl vržený předmět.

Byl to předmět růžový: víc růžový než bílý. Ještě před chvílí pevně seděl v malířových ústech. Ano, byla to zubní protéza. Zastavila se před režimním sochařem. Pomněnka už nekřičel a jeho kolegové se starostlivě rozhlédli, co to náhlé ticho má znamenat. Zuby, které byly ještě před chvílí samozřejmou, ač ne docela přirozenou součástí malířových úst, ležely teď na ubruse. Zuby a dáseň, celý umělý chrup, horní protéza, zaznamenala Marie. Teprve teď společnost zpozorněla, náhlé ticho ohlásilo, že konečně nadešel osudový okamžik. V Makarské vinárně ustal ruch, ustrnul hovor, zablokovalo se myšlení. Malíři upřeně hleděli před sebe, jako by právě vzdávali čest mrtvému. Teprve po několika předlouhých minutách natáhl starostlivý kolega provázející národního umělce ruku, uchopil papírový ubrousek pohozený vedle talíře s uzeným a jal se do něho opatrně protézu balit. Ubrousek byl malinkatý, byla to vlastně jen půlka ubrousku, protože papírovými ubrousky se v restauracích šetřilo. Do rozpůlených ubrousků se balil příbor, po jídle sloužily k otření úst. Teď šlo o novou, třetí funkci, již měl cár průsvitného papírku toho večera splnit. Jeho mikroskopické rozměry způsobily smířlivému pánovi jisté potíže. Konečně si přibral na pomoc ještě další útržek ubrousku od souseda, pečlivě do něho růžový a bílý předmět zabalil a s úklonou ho šel odevzdat oněmělému malíři. Marie nečekala, až si Pomněnka zasune zuby zpátky do úst, tiše vyšla do podloubí před vinárnu.

Malostranským náměstím právě projížděla tramvaj číslo 12. Na sedadle hned vpředu za řidičem jsem seděl já a vyhlížel pozorně do města skoro úplně potopeného ve tmě. Marie stála pod černým obloukem podloubí před vinárnou, ale z tramvaje jsem ji nemohl uvidět, ani kdybych měl oči jako kocour. A ona se nedívala ani do osvětlené tramvaje, ani jinam, točila se jí právě hlava. Tak jsme se s Marií poprvé nesešli. A měli jsme se míjet ještě celé tři roky. Míjet se, nepotkat, přestože jsme si byli bezpochyby, krásně a navždycky souzeni.

Z vinárny se za Marií vyplížila mužská postava: byl to Kazimír, který sledoval výjev s protézou z kouta lokálu. Pamatoval si Marii z filozofova bytu a galantně jí nabídl, že ji doprovodí do podnájmu na Novém Městě. Týden nato se Marie měla vrátit do Říma a nastoupit na nějaké střední škole na předměstí Říma jako učitelka matematiky. Za šest měsíců se jí měl narodit syn Michal. Na svou budoucnost v tu chvíli vůbec nemyslela, jako by ani žádná neměla být. Vděčně přijala Kazimírovu nabídku, protože se jí nejen točila hlava, ale taky podlamovala kolena. Kazimír cestou skládal vtipné a kulturně angažované poklony, Marie je neposlouchala ani na půl ucha. Byla zamilovaná do Pavla. A začínalo to bolet.

Já jsem se vracel dvanáctkou z Parku kultury a oddechu, kde jsem prodával párky a nemyslel na to, že se o tři roky později dostanu za jednosměrně prostupnou zeď, za dráty, minové pole a kulometná hnízda, za kterými jsme žili. Před kterými jsme žili. Já docela šťastně.

Devět let po tom šokujícím večeru s malíři v Makarské vinárně jsme se s Marií v Římě zašli podívat na interiér starobylé baziliky svaté Anežky za hradbami. Končila mše, a jak tak lidé vycházeli z kostela, vrhl se k Marii nějaký zbídačelý mladík, postavil se jí do cesty a vykřikl: „Já jsem z Jugoslávie! Mučili mě, podívejte se.“ Mladík si sáhl do úst stejným pohybem jako malíř Pomněnka a jako on z nich vytáhl protézu, také horní, čistou. Čistou jako jeho římský přízvuk a výslovnost. „Nasaď si okamžitě ty zuby a řekni mi něco srbochorvatsky,“ řekla mu pevným hlasem Marie, která už dávno nenosila cudné černé šatečky. Chlapec nic nevěděl o tom, jak se jmenuje řeč země, za jejíhož syna se vydával, protože na Balkáně zuřila válka, zasunul bleskově chrup nazpět a zděšeně volal: „Ne Srb, Chorvat, já nezabíjím, já chci jíst.“ Protéza byla velmi růžová, i dásně, které na Marii v úvodu rozevřel a z nichž netrčel jediný zub. Pohled měl tupý, nápad možná nebyl ani jeho, možná to zoufalé gesto od někoho odkoukal, ale bezzubá dáseň nepatřila nikomu jinému než právě jemu. Dostal nejmenší bankovku, aby se najedl na účet balkánské války, o níž věděl jen to, že otevírá peněženky. A on ten tupý mladík, ten falešný Jugoslávec, ten podvodník předvádějící nechutné číslo s protézou byl hodně, hodně hubený. Vyzáblý. Marie se podivila, že je jeho protéza tak čistá. Nebo ji před vystoupením pečlivě umyl? Falešný Chorvat se klidil z kamenného schodiště, po kterém stoupali čerstvě nábožensky naladění věřící. Marie neměla pocit, že vykonala dobrý skutek, cítila, že čemusi nerozumí, možná na věky.