43/ Janův definitivní návrat

Kazimír nervózně tluče tlustou větví do blednoucích uhlíků, rozhrabuje popel, jako by ho chtěl za něco potrestat. Neví, co vím já, neví, co můžu vědět, a pranic neví o tom, co já nevím. Já zase netuším, že si takové otázky klade: nevím nic.

Kazimíra něco škrtí a srdce tluče zrychleně a nepravidelně a je slabší než před dvanácti roky, když se vydal k Hádům čmuchat, jak se pálí dokumenty. (Dnes už každý ví, že pálení dokumentů na chodu věcí mnoho nemění. Mnoho nezmění ani nepálení.)

V tom převratném, na všechny strany nejistém prosincovém čase roku 1989 se Kazimír rozjel na Hády v panice, doufal, že oheň na stráni pozře i jeho děs, že shoří hnusný, plíživý, jedovatý strach, který mu zalezl pod kůži a prostupoval celé tělo (nebo duši, v niž čas od času tak jaksi pracovně věří). Děs tenkrát dráždil a dusil jako kouř. Na stráni nad Starými Dvory teď Kazimír zlostně hasil, hlínou zasypával a dusil přátelský ohýnek, u kterého proseděl večer s Janem. Proč ho vlastně zval? Co mu chtěl říct? Něco napovědět? No to teda ne!

Ještě aby se ten idiot pídil a kazil reputaci nakladatelství a Kazi­mírovi taky. Žil si v cizině a teď myslí, že bude soudit! Ví o dávno mrtvém Velemírovi, určitě se dozví pravdu i o Kazimírovi. Jed, který zalezl pod kůži, když se policejní archivy vyvalily z podzemí, se probudil a vehnal mu do krve dávno zapomenutý strach.

Zvedl jsem se, protáhl si záda, podíval se ještě jednou na oblohu i na dohasínající oheň, který se dávnému táboráku podobal jen v naší fantazii. Nějakých tři sta metrů za námi se černala dřevěná bouda. Kazimír vypadal otráveně a já nevěděl přesně proč, chtělo se mi najednou spát z vína i z tučné klobásy, protože nejsem zvyklý. „Ráno je moudřejší večera,“ řekl jsem Kazimírovi, „já jdu spát.“ Šel jsem se podívat, jestli jsou dvoudílná prkenná vrata boudy zamčená: byla jen na obyčejný rýgl, dala se bez námahy otevřít. Vnitřek seníku byl do poloviny plný, nádherně voněl usušenou trávou, bylinkami a snad i mateřídouškou. Konečně jsem doma, země mě už zase objímá milovanou vůní. Vrací mě do dětských prázdnin u Rymešů. „To seno je nejkrásnější dárek, který mi Vysočina dala od mého návratu,“ řekl jsem šťastně přes rameno Kazimírovi, který se pomalu šinul za mnou. Pravé, poctivé seno. Vylezl jsem na čerstvě navezenou kupu, rozhrnul voňavou, pichlavou a šustící hromadu, poslepu rukama urovnal a vyhloubil mělké lůžko uprostřed. Tady zůstanu. Pod sebe jsem prostřel lehkou bundu, aby mě tvrdá stébla nebodala.

Seno se lámalo a šustilo, unavené tělo se tiše a nerušeně rozlévalo do všech stran, pozbývalo váhy mezi stébly nasáklými sluncem, drolivými lístečky jeteliny, uschlými paprsky pampelišek, křidélky čekanky a rozrazilovým prachem. Rozplývalo se, rozpínalo a proměňovalo vůně v oblaka, v nebeské esence vojtěšky, mateřídoušky a heřmánku. „Já už dnes nikam jinam nejedu,“ oznámil jsem ještě z posledních bdělých sil Kazimírovu stínu a vklouzl sladce do tunelu spánku. Kazimír se zastavil ve dveřích seníku, opřel se zády o futro a sáhl po cigaretě. Vykouřil jednu a sáhl po druhé.

Opíral se zády o dřevěná vrata seníku a hleděl do tmy, jako by i z ní mohl něco vyčíst. Nebo odečíst. Zapálil si třetí cigaretu a pravda, kterou nechtěl poznat, mu sevřela ruku se zápalkou, s dosud hořící zápalkou. Prudce ji odhodil za sebe a na chvíli strnul. Ano, jako ve snu nebo jako na povel cizího hlasu: ano, toho hnusného, dotěrného hlasu z Hádů, totiž z jeho hlavy na Hádech. Sirka dopadla k úpatí dvoumetrové stěny vyskládané z čerstvě svezené suché trávy, jetele, lucerky, a ještě hořela. Kazimír se otočil a pohlédl do seníku. Není to ten stejný plamínek, co roznítil špinavé černé desky se spisy StB na Hádech u Brna? Ale ne, je to plamínek, od kterého chytne nádherný táborák na tatranské pláni. Za chvíli Kazimíra obejme Velemír a Kazimír bude znovu krásný, bude hrdina, bude spokojený sám se sebou. Bude šťastný.

Kazimírovy myšlenky sílily a hučely jako veliký požár. Tak velký požár se hasit nedá. Sotva se hlavička sirky dotkla sena dole, hned u podlahy z udupané hlíny, přeskočil plamínek na snítku jetele, zapálil ji a přeskočil na druhou. Stébla trávy dílem plamínku rázem zrudla, rudou předala dalším stéblům a tiše černala. Plamen na chvíli zmizel, zavrtal se do útrob seníku. Kazimír pohlédl obdélníkem otevřených vrat na oblohu obsypanou třpytícími se hvězdami – a to už rudá začala prorážet celou vysokou kopou sena.

Nezapomněl za sebou dveře seníku zavřít, rýgl zasunul do velké skoby přišroubované do dřeva. Rýgl je dřevěný kolík a také brzo shoří. Zůstane jen skoba a pár šroubů. Zevnitř není možné otevřít, ale to je celkem jedno. Spal jsem jak pařez a myšlenka, že bych se měl pokusit ty dveře vypáčit nebo vyrazit, ke mně nepronikla.

Zatímco Kazimír rozvážně sestupoval z Bílé stráně, zpozorovali lidé ve vsi požár. Seník nad Lipkami je v plameni, sdělovali si rozrušeně. To už jsem byl obklopený třpytem tekutého zlata, září sluneční aury, bleskem světla v mohutném těle slunce. Oheň byl živý, jak jsem si vždycky představoval, energetická práce hvězdy vydávala zvuk nebo zpěv nebo co. Síla toho všeho se zvyšovala prudce.

Byl jsem už docela blízko tajemného srdce hvězdy, za hranicemi ohnivé koruny, ale tělo ještě žilo a vyburcovalo mě. Do krásného snu vtrhl děs těla, na kterém hořely šaty i vlasy i všechno další, co k tělu patří. Všechno se pokoušelo jasně vzplát. Jsem snad já srdce ohnivého sloupu, který se zvedá na místě seníku k nočnímu nebi? Záře seníkového slunce mě svírala a požírala.

A ječela. Ano, rozlehlo se šílené, nelidské vytí, kvílení otřásající hořící pyramidou. Odkud to úpění vychází? Trhl jsem hlavou, vypjal poslední síly, abych to zjistil: v tu chvíli jekot ustal, jako když utne. Ustal v tu chvíli, kdy jsem vypětím zatajil dech. Ticho.

To ticho mi řeklo, že jsem to já, že to je já, že to je moje já. Jan. A že mé tělo právě umírá. Že já právě umírám? Že tělo, které je moje, už skoro není. Že úpělo. Už neúpí. Jekot jako když utne. Hořelo tělo, nebo teprve šaty, hořelo už tělo s šaty dohromady a s celým seníkem včetně stěn a střechy.

Byl jsem docela při sobě, když v praskotu ohně ustalo kvílení, byl jsem docela při sobě, když se s rachotem zřítila střecha, při plném, nejplnějším vědomí jsem byl, do poslední špetky obrácené v bolest, a ta se rozpínala jako žár požáru. Hořící trámy padaly ze střechy, když se zhroutila ohořelá kostra trámoví, uviděl jsem něco jako sloupy nebeské klenby. Ještě pořád ale v děsu, řval jsem teď vnitřním hlasem, volal jsem a sliboval: umřu, umřu, umřu hned. Jen tohle ne. Tohle nemůže člověk. Chtěl jsem se vytrhnout a byl jsem trhán. Nářek do vsi nedolehl.

V požáru by se mělo umírat rychle, co nejrychleji. Šílený, příliš dlouhý a marný běh srdce skončil ránou, pádem. Tvrdé poslední škobrtnutí se nečekaně proměnilo v let. Vydechnutí? Nadechnutí? Údiv?

Kazimír sestupoval prudkou cestou od seníku k vesnici, krokem obezřetným a pokud možno pravidelným. Měl pocit, že by nebylo vhodné spěchat ani dupat, zlobil se, když ve tmě škobrtnul o kořen nebo o kámen. Vzal to od rozcestí k rybníku podél kukuřičného pole. Kukuřice byla mohutná, vyšší než dospělý mužský; když půjde prostředkem v mezeře mezi řádky, nebude ho vidět zblízka ani zdálky. Lipky Kazimír obešel obloukem přes pole, a když se na stráni objevilo světlo požáru, zabočil do lesa, sešel ke korytu potoka a pokračoval travnatou pěšinou po proudu potoka mělkým údolím Oslavy. Koryto lemují červené kvítky – slzičky Panenky Marie, ale Kazimír nekouká po květinách, je tma, ani by je nemohl vidět. Slzičky Panenky Marie však kvetou i potmě.

Travnatá pěšina se změnila ve štěrkovanou cestu a posléze v asfaltovou silnici, která vede k nějaké vzdálenější vesnici. Ke Starým Dvorům. Kazimír v chůzi nahlíží do lidských obydlí, do oken světélkujících modrou barvou katodických obrazovek, lidé sedí na divanech a v křesílkách, třeští oči na šílené krávy. Šílené krávy se opile motají a třeští oči na lidi. Aspoň to tak vypadá. Vážený lékař, profesor a primář vysvětluje právě několika prostými slovy, co je to smrt.

Přestane fungovat mozek a ejhle: člověk je mrtvý. Mozková smrt rovná se smrt, smrt rovná se mozková smrt. Tuto rovnici slovutný primář opakoval několikrát, ze všech stran ji obrátil, pokaždé smrtí navrch. Mozek rovná se člověk. Kdo by tomu nerozuměl. Avšak krajina je živá v těchto kopcích a kopce očividně mozek nemají, nevykazují činnost na elektroencefalografu ani jinak nenasvědčují klinické smrti. Ani klinickému životu. Protože hory nejsou lidé, nechodí po nich nemoci, například. Anebo chodí? Venkované se dívají na televizi pozorněji než lidé z města. Televizní vysvětlení smrti je udivuje.

Požár za kopcem někde nad Lipkami ozářil na chvíli nebe nad Starými Dvory. Lidé vyšli před chalupy a telefonovali přespolním sousedům v Lipkách. Už je po všem, ujistili je lipečtí. Seník dohořel a nic od něho nechytlo, hasiči dorazili a uhasili všechno pečlivě, do posledního uhlíku. Nebezpečí nehrozí.

Kazimír prošel obezřetně vesnicí modře světélkujících oken, v jednom zahlédl Křena, bývalého soudruha, který kdysi s milicionářským revolverem v ruce rozkulačoval statek Kristýnčina dědečka. Ano, je to náves ve Starých Dvorech. Do jeho oken se Kazimír podíval se zájmem, měl pocit, že tam běží jiný program než v ostatních chalupách, totiž domcích s břízolitovými střechami. Ale bylo mu to úplně jedno, nikoho v té anonymní vesnici neznal. Kousek za vsí narazil na křižovatku hlavní silnice, která vede k Brnu.

A po ní šlapal a šlapal, na šílené krávy ani na klinické vysvětlení smrti nemyslel, ani na jiný program. Burácení prvního ranního motocyklu zastihlo Kazimíra v houští za příkopem, i toho rána si odskočil za malou potřebou.