21/ Pokusy o svědomí

Kristýnka se vrátila z pitevny domů a téhož dne, nebo možná nazítří, nebo za týden našla Annu ležet na posteli. Skoro průsvitné tělo v černých šatech spočívalo pokojně a úpravně na ustlaném lůžku, jako by si babička přilehla jen na chvíli. Pevné, na útlou ženu neobvykle silné a kostnaté ruce ležely na hnědé přikrývce jako kořeny stromu, který teprve teď bude definitivně zasazen. Šedivé vlasy nestočené do drdolu stříbrně svítily kolem hlavy, modré oči se samy zavřely. Anna odložila tělo čistě, klidně a vlídně, tak, jak vedla patnáct let domácnost místo snachy, místo syna a bez svého muže. Bez příbuzných, kteří byli bohatě rozvětvení a nepřítomní. Nakonec i bez sestry, protože Růženka zemřela o pár měsíců dřív. Ota a Filip se před časem odstěhovali, takže poslední rok žily s vnučkou samy.

Kristýnka se opatrně posadila na pelest a viděla, že Anna v těle není. Na víčka položila chumáčky navlhčené vaty, otevřela okno a zapálila svíčku. Do žádné pitevny se babička nesmí dostat, ani malý šrám už nesmí ranit její tělo. Ano, tak to musí být, řekla si Kristýnka, a jak si tu větu řekla, pochopila – nebo spíš zjistila –, že medicínu dál studovat nebude. Najde jiný pramen zdraví pro africké děti a vůbec pro lidi. Stěny pokoje se v tu chvíli rozplynuly jako stěny pitevny kolem Velemíra. Uplynul den, uplynula noc, uplynul věk. Kristýnka dlouho pozorovala drobounký zlatý déšť.

Na Annin pohřeb se sjela celá rodina Křišťálů a široké příbuzenstvo, o jehož existenci jsem neměl ponětí. Ani Filip s Otou všechny neznali, některé nikdy neviděli. Babička svolala rozprchlý houf lidí, kteří měli něco společného, totiž krev, ale celá dlouhá léta si posílali jen vánoční pohlednice, někdy i velikonoční. Věděli však o sobě a časy se měnily: nebáli se už setkat s dětmi mrtvého kulaka. Takže jsem se na pohřbu Anny Křišťálové poprvé pořádně dozvěděl, odkud přesně a proč se do naší ulice před patnácti lety ta stará paní s vnoučaty přistěhovala. Vlastně jsem se Kristýnky nikdy moc neptal, jaké to bylo v těch jejích Starých Dvorech, v jejím dětství. Znal jsem jméno vesnice, asi jako kdyby tam kdysi jezdili na prázdniny, znělo dobrodružně a zároveň samozřejmě. Kristýnka osmnáct let mlčela, Filip mlčel, Ota mlčel a babička Anna zemřela.

Růžolící venkovský bratranec Vít ze vsi nedaleko Starých Dvorů mi ochotně všecko povyprávěl. Dodnes si živě pamatuje, jak tenkrát v noci přišla Anna s Lýdií a třemi dětmi k nim na statek: zaklepali na okno a šeptem poprosili, jestli můžou přespat na seníku. Vítova matka Olga vyběhla polekaně z ložnice, sotva si v letu přehodila přes noční košili kabát. Noc byla ledová a Olga zavedla pět unavených prochladlých příbuzných na seník. Ničemu nerozuměla, ale viděla, že jsou jen tak v domácích šatech. Vítův otec také vstal z postele – a ten pochopil hned, o co jde. Zaskřípal zuby a rozzlobil se. Protože se to určitě někdo dozví, že se u něho schovávají. Copak museli zrovna k němu na statek? Ukázat všem, že on je jejich příbuzný a že taky ještě nevstoupil do družstva? Co se tím vyřeší, když teď přijdou pro něho? Komu tím pomůžou, když je taky vyženou? My nejsme Křišťálovi, jsme z větve Boušků, tátové byli bratranci z mateřské strany. Vzdálení bratranci! Co mají co Bouškovi sklízet za Křišťálovy?

Ženské prosily, aby mohly zůstat aspoň pár dní. Kvůli dětem, než se rozhodne, kam by mohli jít. Ze seníku nevylézali, aby je strýc neposlal pryč, jen v noci si Anna chodila na chvíli sednout na práh, pod hvězdy. „Otec zakázal, abych si s děckama chodil hrát,“ řekl bratranec Vít spiklenecky, „ale já jsem tajně chodil.“ Na seníku opravdu moc dlouho nepobyli, za týden přišli nějací chlapi z okresu, asi je někdo prozradil. Všichni se v tom čase báli a věděli proč, dodal Vít pološeptem a na vysvětlenou upřesnil: „Měli jsme pět krav, dva koně a kus lesa. A nějaký to pole a rybník. Náš rybník byl čistý, žádné zelené svinstvo v něm neplavalo. Před Vánoci se dělal výlov. To bylo kaprů!“ Na jeden slavný a bohatý výlov si Vít dobře pamatuje, dál pak už všechno patřilo JZD, rybník zamořily sinice, ale aspoň dům zůstal. A zahrada za domem, těch pár ovocných stromů a zoraný pruh půdy na brambory a na mák. Koza a jedno prase. Slepice se nepočítaly. Zdálo se mi, že Kristýnčin bratranec Vít je právě počítá a že se na pohřbu babičky Anny raduje, že jim zůstaly slepice všecky. „Měli jsme štěstí,“ šeptá mi do ucha.

Rodina Křišťálů dostala zákaz pobytu v okrese na patnáct let, a tak ze seníku museli vylézt. Byli ještě bledší, než když do něho lezli, a nikdo se s nimi neloučil, jen Olga Boušková. Doprovodila je kus cesty přes pole na autobus do sousední vesnice a dala jim na cestu nějaké buchty. Tyhle detaily mi sice bratranec nevyprávěl, ale jsem si jistý, že v balíčku na cestu měli i chleby se sádlem a „ňáká jabka“.

Vítův epický výkon byl u konce. Pokyvoval hlavou, chrlil fráze a slabiky s neurčitým smyslem a silným citovým zabarvením: „Co chcete! Co jsme měli dělat? Tak to je a jinak už to nebude! Och, éš, ochéš. Pánbu dal, pánbu vzal!“ opakoval několikrát, i nad rakví. Jak si tak ulevoval, jak tak nesmyslně vysvětloval nedostatek soucitu lidského i příbuzenského, tvář se mu proměňovala, viditelně stárnul a ošklivěl. Tělem poškubával, jako by na něho právě začaly padat balvany rodinného osudu. Osudu, který ho šťastně minul. Na závěr rozšafně mávl rukou.

Měl jsem toho řečného růžolícího bratrance právě dost, totiž začínal jsem ho nenávidět, jako by za kolektivizaci venkova před dvaceti lety byl přímo odpovědný. Tenkrát mu nebylo víc než devět deset roků, ale proč je tupý a sobecký dnes?

Vít se křepce přitočil k Filipovi a Otovi a ještě k jakémusi podsaditému venkovskému chlapíkovi, zvedli rakev z katafalku, bez námahy vzepřeli a obratně pod ni podsunuli ramena. Zůstal jsem stát v příšeří kostela a koukal za rakví mizející v oslnivé záři slunce za chrámovým portálem. A potom v zemi.

Na rozdíl od shovívavého čtenáře jsem se tady, v tuto chvíli, na pohřbu Kristýnčiny babičky, dozvěděl poprvé podrobnosti o životě mých nejlepších kamarádů a drobné něžné Kristýnky, která mi zachránila život nad Bílým potokem. A kvůli které jsem trnul, když v bílém rouše odvracela oči od Velemírova mužsky excitovaného profilu. Do pohřbu babičky Anny jsem ji bral, jako bychom spolu žili od narození a jako kdyby naše životy byly víceméně stejné. A to už jsem prosím studoval psychologii, ve druhém ročníku jsem byl. Kazimír, který se přišel podívat před kostel, byl už na psychině ve čtvrtém. Kristýnka za celý pohřeb nepromluvila a mne ani ve snu nenapadlo, že by to mohl být první příznak nemoci. Možná byl, možná nebyl. Co je to za nemoc, ta její němota, bych se ani dnes neodvážil říct. Marie si myslí, že to není nemoc, že je to zdravá, jen trochu moc silná reakce zraněné duše.

Navzdory vědecké nedokazatelnosti nesmrtelné duše jsem sám na duši onemocněl hned po pohřbu babičky Anny. Ve spánku jsem šátral pod stolem a hledal hadrovou panenku, viděl na stole talíře s horkými bramborami a hrnky s kyselým mlékem. V kuchyni plné milicionářů v modrých montérkách mi někdo pažbou pušky vyrážel podlitiny na hřbetě. Modrofialová jelita nemizela ze zad a z paží ani po probuzení. Našel jsem si i první šedivé vlasy na spáncích.

Ve skutečnosti milicionáři vtrhli ke Křišťálům v normálních ošoupaných úřednických gatích a ve svetrech, ne v montérkách. Montérky nosili jen do májových průvodů a na manifestace pracujících, protože montérky nebo modráky byla jejich slavnostní, čistá, nažehlená uniforma, uložená v prádelníku pod pyžamem pro případ, kdyby bylo zapotřebí zase bránit zemi před nepřítelem. Milicionáři by si je v tom případě rychle navlékli a vyšli do ulic s puškami v rukou.

Když ráno po pohřbu babičky Anny Josef odešel do svého hmyzovražedného ústavu chemicko-zemědělského, otevřel jsem jeho zásuvku na pyžama: modráky tam ležely, byly čisté, zánovní, jen od dlouhého skladování dost pomačkané. Vytáhl jsem je ze šuplete a pomalu, důkladně roztrhal na cucky. Bez pomocí nůžek nebo jiných ostrých předmětů, silou, kterou bych od svých rukou ani nečekal, protože montérková látka je pevná. Přesně tak by se mohl projevit hysterický autolesionismus čili sebepoškozování, fantasmagorické vidění nebo první symptomy paranoie, ale já jsem normální, řekl jsem pak klidným hlasem Martinovi. „Takhle si spravuješ svědomí?“ zeptal se Martin a ani se neusmál.

Ano, špatné je svědomí, které neví.

„Můžeš mi to povědět od začátku?“ požádal, když sebral do kupy cáry milicionářské uniformy a posadil se na svoji postel. Bydleli jsme pořád ještě společně v pokoji, kterému se kdysi říkalo dětský, jiný volný v bytě nebyl. Mluvili jsme dlouho – o Anně, o Kristýnce a jejích bratrech, o Josefovi a o zločinech, které se děly a my o tom nevěděli. Kde je začátek všech těch věcí, jsme nedokázali rozhodnout, důležitější je ovšem, aby s nimi byl konec.

Na rozdíl od Kristýnky jsem se dostal na vysokou bez problémů a Martin o rok později taky. V dotazníku jsem vyplnil: původní povolání otce, rolník. Protože za války se Josef zašil na jakýsi německý velkostatek a měl tam na starosti býky. Bylo to někdy nebezpečné, ale pořád lepší než se dát odvézt do Reichu na kopání tunelů nebo do Hitlerových zbrojovek. Členství ve straně: otec. Od roku 1945. Od býků vlezl rovnou do KSČ: ale kdo na konci války mohl pochybovat, kde je dobro a kde zlo? Otázka, jestli se jistota o dobru nestala vzápětí součástí zla, se v jeho vědomí rodila jedenadvacet let.

Začátkem prvního ročníku jsem Josefa za jeho komunismus ze srdce nenáviděl, i Věru jsem si znenáviděl, ačkoliv nikdy v žádné straně nebyla a určitě nikdy nikde žádný venkov nekolektivizovala. Porodila po válce mne a Martina, a dokonce nás kojila.

Milý Benjamine, nenáviděl jsem své rodiče za to, že se mně a Martinovi postarali o pohodlné živobytí v zákulisí falešného tábora míru A NIC NÁM NEŘEKLI. Aspoň se mi to tak zdálo.

Proč nikdo neřekl pravdu? Proč jste mně nic neřekli? Dorážel jsem tvrdě. „Vždyť bysme sakra špatně skončili, kdybysme nedrželi huby,“ odpověděl jednou Josef s náhlým a nehezkým brněnským přízvukem. „Copak nevíš, co byla padesátá léta? Popravy, Stalin, kriminály!“ To na mne křičel Josef. „Tvůj otec mohl skončit v uranových dolech,“ syčela mu do noty Věra.

„Jiní tam skončili a vás nezajímalo, že se tady zabíjejí lidi: vám to bylo jedno!“ Hulákal jsem ze všech sil a praštil pěstí do futra dveří. Martin šel zavřít okna do ulice i do dvora a pak se ke mně obrátil: „Vola ze sebe prosím nedělej.“

Já jsem ovšem nebyl vůl. Byl jsem naopak ohromně chytrý, všechno jsem věděl, nebo aspoň tušil. Z Hádů jsem utekl a udělal ostudu pořadatelům výstupu na Everest. Jako pták jsem letěl, jako sokol! „No, a co má být,“ řekl na to Martin. Řekl to v mých představách, nevím, jestli si to myslel doopravdy, ale někdo to tady říct musel.

Protože co jsem byl? Svobodný sokol přikrmovaný modrou vánoční kolekcí pro milicionářské děti. Zkuste vyzvracet čokoládu, kterou jste snědli před patnácti lety. Natož ty pokroutky z hroznového cukru v třásňovém hedvábném papíru, které se rozpustily na jazyku dřív, než člověk stačil polknout. Byly pastelově barvené, dochucované tradičními přírodními přísadami, protože v ekonomicky zaostalých zemích Východu bylo chemické potravinářství přese všechny Josefovy snahy dosud v plenkách. V krabici s čokoládovou kolekcí fungovaly cukrové bonbony jako levnější vycpávka, ale byly nezapomenutelné. Těšíval jsem se na ně, protože přesně jejich chuť měla zvláštní smysl spojený s vánočním kouzlem, bez ní nebylo úplné. Copak je na počátku zla i chuť vánoční kolekce?

V neúpravném Brně padesátých a šedesátých let jsme vedli život pohodlnější než Kristýnčin samolibý a indolentní bratranec Vít v nevyvlastněném rodinném statku na Vysočině. Stejně nakonec i jeho fotr do JZD vlezl. Však co měl dělat? Proč se na něho zlobím? Jeho rodina si udělala pohodlí a své pohodlí považovala za vítězství nad zlem, o kterém na rozdíl od nás dobře věděla. Co naděláš, ochéš, pánbu dal, znělo mi pořád ještě v uších a měl jsem chuť mu za tu pohodlnou nejapnost dodatečně jednu vrazit. Jako kdybych na to měl morální právo, když jsem nic nevěděl a nic nedělal, leda poslouchal diskuse dospělých o špatných jednotlivostech, o chybách v provádění dokonalého projektu nejlepšího možného světa, po kterém Josef, Karafiát a jiní dobří lidé ze všech sil toužili.

„Účel světí prostředky,“ řekl kdysi Josef po návratu z nějaké nejapné schůze a myslel tím účelem světový mír. Myslel těmi prostředky politické procesy a výstražné popravy? Časově by to mohlo odpovídat.

Patnáct let po tomto Josefově logickém, mravním i otcovském propadu, týden po Annině pohřbu a po bratrancově bodrém svědectví, třetího rána od té noci, co mi ve snu naskákaly na těle modřiny od Křenovy pušky a vlasy začaly šedivět, třetího dopoledne poté, co jsem rozsápal rukama na cimpr campr Josefovu milicionářskou uniformu, jsem se probudil před východem slunce s náhlou a hlubokou jistotou, že účel prostředky nesvětí.

Zároveň jsem najisto věděl, že vystupuji z dobrého kádrového posudku, že odcházím z logie bez psýchy, z logie bez almy, z logie zavánějící chemií jako Josefův výzkumný ústav. Bez meškání opustím i náš útulný zrazený odbojářský dům se zahradou, kde meruňky ještě pořád kvetou a možná i dozrávají. Kde už dávno nežijí ani pan ředitel Jehlička, ani děda Ferda, ani babička Jarmila. Odejdu kamkoliv jinam, z Brna, do Prahy. A pokud možno dál.