2/ Oheň na Hádech

Kazimír Májka se prudce posadil na posteli, vlastně to byl rozkládací divan, který mu sloužil za lůžko v jednopokojovém bytě na brněnském sídlišti Lesná. Ze spánku ho vytrhlo něco děsivého, a nebyla to noční můra. Byla to můra bdělá, která ho už týden pronásledovala a číhala u hlavy na jeho probuzení. Posadil se, opřel o rákosovou rohož v záhlaví, přitáhl peřinu pod bradu a pootevřel oči. Byt byl bezpečné doupě, kam Kazimír nikoho nevodil. Stěny a nábytek bez odporu vstřebávaly Kazimírovy myšlenky a city, podřizovaly se jeho rutině a vzduch nesmrděl ani cigaretami. I knihy patřily jen Kazimírovi a jenom jemu odpovídaly za to, co říkají. Skoro by se dalo říct, že jim Kazimír poroučel, co říkat mají.

Na bílé stěně před postelí visel obraz v lakovaném bílém rámu, olej od známého českého malíře nazvaný Zmizelá krajina. Kazimír upřel ne docela otevřené oči na chuchvalce barev vystupující ze zarámovaného plátna. Překvapeně si všiml, že šedomodrý, místy skoro hnědý kupovitý vír oblaků nebo par ukrývající lesem porostlý kopec je dnes jeho zraku prostupný. Clonou mlhy zahlédl, co se děje za hnědošedými stromy na kopci. Je tam na blátivém svahu asi patnáct mužů a rozdělávají oheň. Ten blátivý svah je úbočí Hádů.

Kazimír rozeznává nemotorné postavy kroužící kolem temných kup kartonů a papíru. Z nitra hromad se ozývá syčení, chlapi benzínem přiživují plameny zahlcované vlhkostí a příliš velkými sousty. Ohnivé chřtány se vymršťují z útrob pálených archivů a lapají po benzínu, plameny vybuchují a derou se do výšky. Z hromad vyrážejí hořící cáry nebo možná zuby. Kouř vzdáleného ohniště otrávil vzduch v pokoji, Kazimír zalapal po dechu. Jedovatý had špinavého dýmu vyrazil dopředu a zahryzl se mu do krku. Jsem živý, řekl si, ale mohl bych být i mrtvý. Umřu, jestli archivy neshoří. Zuřivý dav mě oběsí na kandelábru jako práskače. Nebo mě někdo zastřelí, v noci, zezadu. Nebo mě budou ukazovat v televizi jako fízla.

Tajná policie hromadila archivy čtyřicet let, na zničení své práce měla pár dní nebo hodin. Tři nebo čtyři bedny z té hory špatně hořících dokumentů nesou Kazimírovo jméno. Kazimír je vlastnoručně sestavil, napsal a podepsal, ale nemůže si teď vzpomenout, co je v nich psáno. Má pocit, že nic. Nic zajímavého, nic, co by stálo za řeč. Nebo za smrt? Kazimír vidí jen, že jsou ty papíry odpudivé. Valí se z beden a z ochranných desek a hrnou dolů ze svahu, jako kdyby se provalila žumpa. Jako by se metráky použitého hajzlpapíru rozhodly hlásit k původnímu majiteli. „Spalte je!“ křičí Kazimír, ale nikdo ho neslyší. Ani on sám sebe neslyší, jen v hlavě mu burácí výkřik. Postavy tančící kolem ohniště uskakují před plameny, kouř na svahu houstne. Paličům dochází dech, do těžkých těl řádných a spořádaných zaměstnanců ministerstva vnitra, mrvících se neohrabaně kolem ohniště, proudí z hadích zubů špinavého kouře černý jed úzkosti.

Kompletní průhled Zmizelou krajinou před postelí do kouřem zahaleného úbočí Hádů postavil Kazimíra na nohy. Míří na záchod a obezřetně se rozhlíží kolem sebe, nejvíc do oken a na dveře. Jeho žárlivě chráněné obydlí už není bezpečné. Každou chvíli může zazvonit telefon nebo zvonek u dveří a někdo si pro něj přijde.

I Kazimírovo srdce se toho dne rozbušilo zvláštním nárazem zevnitř, i on si promnul oči, promasíroval svaly tuhnoucí v obličeji, i on musel krouživými pohyby rozhýbat krk. Dvanáct let psal Kazimír pro policii udání a ani ve snu ho nenapadlo, že by se jeho zprávy mohly jednou dostat mezi lidi. Že by mohly vyhřeznout ze zapečetěných ocelových skříní a vystoupit na světlo. Stát, blok států, celý systém, který tvořil jeho svět, měl trvat na „věčné časy“ (a „nikdy jinak“, ujišťovaly rudé transparenty na všech důležitých budovách, na náměstích a podél silnic v celé zemi). Teď se ten věčný bolševický systém rozpadá, drobí jako zteřelá houba, vyprazdňuje jako popelník plný starých vajglů. Úhledná stopa Kazimírova života se vraští a praská v půli. Uprostřed, někde kolem pětatřiceti, zeje nečistá rýha.

Dvanáct let byl Kazimír přesvědčený, že se zprávy, které za slušné peníze pravidelně dodává jistým soudruhům z ministerstva vnitra, obrátí v prach dřív, než by se mohl rozpadnout Sovětský svaz a s ním celá soustava přidružených států, které si říkaly socialistické. Archivy zplesniví, ztrouchniví nebo se třeba i propadnou do klína země, až přijde konec světa. Konec bolševismu nepřipadal v úvahu, protože bolševismus byl absolutní, neosobní a blbý. Proto sám v sobě věčný. Sebe sama donekonečna a setrvačně plodící. To všechno si Kazimír myslel, v žádný komunismus nevěřil, v osmdesátých letech dvacátého století ostatně nevěřil v komunismus ani ústřední výbor komunistické strany. Moc je něco jiného, té Kazimír věřit nemusí; ví jistě, že moc je, že existuje, nikdo ji jen tak nezruší a ona se tvrdě uplatňuje. Kazimír totiž také ví, jak to chodí v kriminále.

Není to přece jeho chyba, že se narodil do blbého světa. Stojí nad záchodovou mísou a na chvíli se mu uleví. Svět se převrací naruby, ale větší smysl kvůli tomu nemá. Historie jen přesměrovala zločiny a tresty.

Agenta dělal samozřejmě pod krycím jménem, klíč ke krycím jménům však ve složkách nechybí. Jako agent se Kazimír jmenuje Miroslav. Kazimír mír kazí, Miroslav slaví (nesprávný výklad Kazimírova křestního jména a krycího Miroslava vtipně vymyslel major, který si hrdě říkal Hlava). Kdo teď zaručí, že klíč ke jménům shoří jako první? Registrace agentů a informátorů je dobře vedená. Co když se ještě dnes Miroslavovy zápisy dostanou do ruky nepřátelům? Totiž přátelům? Přesně lidem, kteří si mysleli, že Kazimír je kamarád? Teď najednou zjistí, že na ně práskal. Udával a prodával! To bude dobrý titulek. Vyjde v novinách, které si lidé v Brně kupují, například Zemědělské noviny, které čtou i jeho rodiče. Otec a matka. Kazimírovi se udělalo zle a trvalo drahnou chvíli, než si uvědomil, že jeho rodiče už dva roky nežijí. Uvědomil si to s úlevou.

Archivy přestaly ohrožovat lidi, na které se záznamy vedly, a obrátily se proti lidem, kteří záznamy pořizovali, změnily pána, ale nezměnily náturu, probouzejí strach. Nejdůležitější dokumenty jsou už beztak v Moskvě, říká si Kazimír, ale ty moje nejdůležitější nejsou. Ve městě se včera šuškalo, že by někdo měl proti ničení fízlovského materiálu zasáhnout. Stačilo by tisíc osob, nebo třeba jen pět set, houf pobouřených občanů či idealistických studentů. Kdyby vyrazili na Hády, bylo by po pálení. Kazimír v duchu vidí, jak jeho kamarádi a známí ženou směšné panáky od Státní bezpečnosti z úbočí kopce a složky z archivů nakládají do svých aut. Odvezou si je domů, otevřou a poznají, že jsou v nich věci, které mohl vědět jenom on.

Až za chvíli zaklepou na dveře, Kazimír jim vysvětlí, že všechno je jinak, než se zdá. Podívejte se na to dobře: ty dokumenty, ty moje slavné zprávy, ty veletajné záznamy, to jsou přece úplně nejapné, stupidní, poťouchlé, popletené a nespolehlivé kecy! Co se tam píše? Kdo se s kým sešel, kde o čem mluvili, co si dohodli, s kým se kdo stýká a s kým souloží ve dne, v noci, doma, v lese, v práci, na návštěvách, v ložnici. Jsou blbé! Blbé jako celý systém!

Ano, a tomu systému dobře sloužily, řeknou přátelé. Zničily nám život, dostaly nás do kriminálu, překazily naši práci, dodají popravdě. A dají Kazimírovi do držky.

To by se nemělo stát. Kazimír nemůže pasivně čekat, až nějací pitomí idealističtí občané dokumenty zachrání, zajede na Hády sám a na vlastní oči se ujistí, jestli estébácký materiál opravdu hoří. Má chuť sám někomu rozbít hubu, ale místo toho se holí. Jako ve snu vede své tělo k obvyklým pohybům, dívá se na vlastní hubu v zrcadle a nemá z ní radost.

Pevně svázané desky fasciklů kryjí obsah archivu před deštěm i před ohněm, ve zkřehlých prstech policejních činitelů vyslaných na sráznou stráň Hádů se černé stužky zasazené do papundeklu pořádacích desek zasukovávají, málokdo má nůžky nebo nůž, aby mohl vázání prostě přetnout. Když se podařilo desky otevřít, obouval se do papírů vítr a zpřeházené stránky se rozlétaly, padaly na rozblácenou zem a zase se z bláta těžce zvedaly. Šedé postavy se za nimi namáhavě rozbíhaly. Kouř se plazil svahem dolů a drobné mrholení tlačilo k městu puch nečistého ohně.

Kazimír vyšel z domu a nastoupil na tramvaj jako obvykle. Tramvaj jede po kolejích, nemůže se vyšinout z prostoru a času jen tak snadno jako nějaké auto na osamělém úseku silničky kroužící kolem jezera. Kazimírova cesta do práce však také proběhla zvláštně: místo aby vystoupil na zastávce Sady osvobození a pěšky došel do ústavu, kde pracoval, dojel až k nádraží a odtud pospíšil ke stanici autobusů. Kazimír je vědecký pracovník Ústavu vědeckého ateismu. Je solidně oblečený a na ulici se obvykle usmívá. Dnes se neusmíval, naštvaně koupil noviny.

Pak se vyšvihl po schůdkách do autobusu a zasunul se do předního sedadla, hned za kabinu řidiče. Aktovku si postavil na kolena, noviny rozložil a zabořil do nich tvář, aby ji skryl před pohledy nedospalých spolucestujících. Za plachtou dvoustránky vytrval na konečnou.

Cestu na vrchol Hádů znal z dávných pionýrských výletů a školních sportovních akcí, a tak od konečné zastávky autobusu s jistotou zamířil k pěšině stoupající do kopce. Po pěti minutách rychlé chůze po turistické značce do úbočí ucítil kouř. Zastavil se, aby ho nespatřily hlídky rozestavené se vší pravděpodobností na přístupových cestách, a pohlédl na své čerstvě zablácené boty. Mozek usilovně pracoval, výsledkem mentálního vypětí byly ale jen nejapné rýmovačky, které se mu začaly rojit v hlavě. „Když hoří minulost, máme na budoucnost,“ říkal Kazimírovi do kroku nějaký cizí hlas. Hlava – jeho vlastní – se rozbolela, pevně sevřené rty drtily mezi zuby další věty, vlastně výkřiky – a ty ho ohlušovaly zevnitř: „budoucnost už byla“, „budoucnost nebude“ a taky „do prdele, do prdele, ať to nepraskne“. A tak podobně. Křičel cizí hlas, Kazimír sprostým nadávkám docela udiveně naslouchal. Nebo to křičel Kazimír? Hlas volal na někoho jiného, na cizí osobu, která se v Kazimírovi ukrývala a kterou neznal. Na Miroslava! Tak to muselo být, ten hlas volal na Miroslava, ale Miroslav neslyšel, slyšel Kazimír. Miroslav existuje jen v těch posraných papírech! Miroslav přece hoří špinavým benzinovým plamenem! Miroslav ať se obrátí v prach a popel a dá Kazimírovi pokoj. Tak.

Na hnědošedých očích se zažloutlými bělmy měl Kazimír orosené a možná začouzené brýle, nebo snad byla začouzená a orosená celá krajina, skrytá v mlze jako les na obraze. Obezřetně popošel ještě kus cesty vzhůru, až zaslechl funění spalovačů a sykot ohně živeného ze špinavých plastových nádob. Nebo možná slyšel jen sípání vlastních plic a bušení krve ve spáncích. Zastavil se, aby nabral dech a lačně při tom nasál do plic kouř, který potvrzoval, že se na Hádech opravdu něco pálí. A to už k němu dolehl řev motoru, protože od silnice se sem přibližoval nějaký vůz. Kazimír uskočil z cesty, aby ho posádka auta nezahlédla, a úzkou pěšinou seběhl zpátky k autobusové zastávce, jako by si odskočil jen za malou potřebou. Na Hádech hoří archivy a zdá se, že to nezajímá ani lidi na konečné.

Celý výlet trval tak krátce, že na konečné ještě pořád stál autobus, který sem Kazimíra přivezl. „Co na mě čumíte!“ Pod palbou cizích pohledů se v něm znovu rozezvučel hlas, který teď nevolal na Kazimíra ani na Miroslava: patřil nejspíš někomu na zastávce: „Co je to za nesmysl jezdit autobusem přes celé město v půl osmé ráno, jen aby se člověk vychcal?“ Takovou otázkou ho mohl znemožnit například řidič autobusu, kterého si Kazimír prudce znenáviděl, že doposud trčí na místě a mžourá na něj. Řidič se tvářil, jako že čeká na odjezd podle jízdního řádu, možná ale na někoho číhal. Například na Kazimíra, který jeho tázavý pohled bedlivě sledoval koutkem oka. Role nenápadného, obyčejného, právě vymočeného cestujícího je toho rána velmi slabá. Kazimír se raději otočil k řidiči zády. Pak se dlouze shýbnul k botě, rozvázal ji a pečlivě zas zavázal. Konečně začali cestující nastupovat a Kazimír se zády k autobusu napřímil. Podíval se na hodinky, pozorně prohlédl obsah kapes a přitom přemítal, ve kterém filmu tuto scénu už viděl. Vtom motor autobusu opravdu zahučel (ve filmu vřískl i klakson, pod Hády ne). Řidič přestal obhlížet bledého chlápka v kvalitním kabátě a zablácených botách a vyjel na zpáteční cestu do města.

Kazimír spořádaně nastoupil do dalšího autobusu, jehož řidiče i cestující viděl toho rána poprvé. Možná dokonce poprvé v životě, přestože v Brně se za třicet čtyřicet let musí nutně aspoň jednou každý potkat s každým. Někteří cestující se na sebe usmívají, jiní se naštvaně mračí, někdo je lhostejný a jen sám pro sebe. Kazimír se tentokrát usadil na zadním sedadle a prochladle se schoulil. Bylo mu doopravdy chladno a taky smutno, hlas, který slyšel v hlavě a mezi zuby, dorážel znovu: „To je přece normální, takhle sedět. To je přece normální, že mám obličej schovaný za klopou kabátu.“ Tentokrát to byly Kazimírovy vlastní myšlenky, ale žádný vnitřní monolog to nebyl, jen hlasový chrlič, který se samočinně uváděl do pohybu, jakmile o Kazimíra někdo zavadil okem. To ráno bylo plné cizích očí a hlasů, čas byl zpomalený. I Kazimír přijde do svého ústavu pozdě.

Močový měchýř se napjal a nepříjemně připomínal, že na Hádech nemočil, že tam musel mít na práci něco jiného. Aktovku držel na prsou a seděl nehybně a pozorně, jako ve vězeňské cele. V týlu ho tlačil pohled, který nepatřil nikomu z ranních cestujících, a on neviditelnému pozorovateli oplácel nadrzlým úšklebkem. Jako když na něho ve vězení špehýrkou ve dne v noci civěli suroví bachaři. Po pěti měsících na cele došel poznání, že spolupráce s tajnou policií se nedá odmítnout. Tím spíš, že bude tajná. Do kriminálu šel jako politický vězeň, kvůli nějakým pitomým letákům, které si u něho ve sklepě uložil v kufru neopatrný kamarád. Kriminál může být cenný vklad do života, a kdo ho nepoznal, ať Kazimíra nechá být. To si Kazimír myslel pro sebe. Když se vrátil, vítali ho přátelé vřele a srdečně, tři ženy si všimly, že má v sobě cosi přitažlivého. V očích kamarádů těch šest měsíců v krimu znamenalo dobré vysvědčení spolehlivosti, takže společensky povýšil. Povýšil a vynikl ve společnosti lidí ze společnosti vyřazených. To byli tenkrát v Praze ti nejlepší. Aby je pobavil, vyprávěl skutečné i smyšlené historky a sám se jim první hýkavě smál. I vtipy dával k dobrému, a zase se jim hlučně řehtal. Jeho hýkání nebylo příjemné, ale kdo by se na bývalého vězně mohl zlobit?

Všimněte si, jak je čeština vtipná: na Krym jezdili na dovolenou straničtí prominenti a muklové říkají „krim“ kriminálu. Kazimír žil vtipně: byl mukl před přáteli a prominent ve státě. I když tajný. O dovolenou na Krymu ostatně vůbec nestál. Autobus brzdil tiše a lehce u zastávky před nádražím, Kazimír spěšně zamířil k záchodům u prvního nástupiště.