36/ Prach náš

Smysl paměti nespočívá v holé informaci, jak se věci seběhly. Neviditelná vlákna spojují živé a mrtvé zrovna tak, jak si to představovala malá Marie v cukrárně u mramorového stolku před mramorovanou zmrzlinou, na kterou ji její tatínek Jaromír Král zavedl, když přinesla ze školy první vysvědčení.

Ze všech těchto důvodů – a ještě z několika jiných – jsme se s Marií poprvé po pěti letech života u jezera zašli podívat na místní hřbitov ve vesnici. „Kdybychom tady umřeli, dalo by se říct, že jsme zůstali navždycky,“ řekla Marie. To byla výstraha. Lpíme oba na bezdomovství, o praktických aspektech smrti jsme ale dosud nepřemýšleli. Zdejší hřbitov je úpravný, bohatý, náhrobky světlé, mramorové a osázené květinami. Celý rok tu něco kvete a sníh v zimě nepadá, leda výjimečně. Klima přeje flóře i obyvatelům, dožívají se požehnaného věku. V levé půli hřbitova je dost místa na nové hroby, do země se vejde ještě spousta nebožtíků v životní velikosti, jen vyhlídka není žádná. Hřbitov se rozkládá nedaleko jezera, ale je obehnaný vysokou zdí. Mrtví jsou všichni pohodlně pod zemí, v rakvích, a ne v urnách, a pravděpodobně tady žádného nikdy neukradli. Josef nás nikdy v našem domově u jezera nenavštívil: Není to v zájmu státu, stálo stále stejně na odmítacích formulářích oddělení pasů a víz Státní bezpečnosti. Ani když už byl penzista, ho za námi nepustili, a teď nevíme, kam se nám ztratil.

„A já tady nezůstanu,“ řekla hlasitě Marie na pestrém, bezpečném a bohatém italském hřbitově, jako by dávala přednost hřbitovům s ohrožením. Nebo s vyhlídkou jako ve Starých Dvorech, kde ale ani Kristýnčin otec Přemysl neležel. Kristýnka na hřbitově tak zesmutněla, až se jí hlava ztratila mezi rameny.

„Say no to the devil, say no,“ zpívá Sváťa Karásek, duchovní a autor písní s nápěvy spirituálů. Anglické „say no“ zní jako české „sejmout“. Sejmout znamená zabít, ale Karásek mluví o duši, jejíž smrt je nenapravitelná. Ďábel sejme každého, kdo mu neřekne ne, volá evangelický farář, sejmou ti podobu, sejmou ti otisky, sejmou ti masku posmrtnou. Svatopluk Karásek žije někde v Toskáně, nebo snad tam má kus země, na které táboří běženci a písničkáři z Čech. Dobrou desku jsem položil na gramofon po návratu ze hřbitova. Jistota, že tady je zřetelná stopa neviditelných nití, které nás spojují s naším osudem, přináší obrovskou sílu.

Marie si pouští další písně a touží po češtině. Naléhavost textu a teplý hlas zpěváka ji navrátily daleko do dětství, do Posázaví, kde její otec Jaromír hrával na kytaru a zpíval něco o trojstěžníku jménem Jižní kříž. Všechno pomíjí a každý okamžik je věčný. Ve věčném okamžiku Mariiny vzpomínky sedí kolem hořící hranice lidé, v odlesku ohně blýskají oči, dívají se upřeně do plamenů a touží po neznámých, romantických dálkách. I Marie je ve vzpomínkách romantická, v přítomném životě učí matematiku na lyceu v tom stejném městečku, kde se nachází Benjaminův ústav. Michal a Blanka chodí (zatím) do školy v naší kosmopolitní vesnici. (Ano, vesnice je kosmopolitní, ale hřbitov ne.)

Marie si přeje uzdravit Kristýnku, která také pozorně naslouchala Karáskovu temperamentnímu kázání s kytarou. Jedna rodina na jeden jazyk nestačí, usoudila na základě bedlivého pozorování Marie, obzvlášť když děcka mluví víc italsky než česky a potřebují to, když chodí do školy.

Kristýnka u nás bývá jen o víkendech a v ústavu se mluví italsky. Kristýnka se stará o záhony zeleniny v ústavní zahradě, ráda a tiše si také posedí s ostatními pacienty, poslouchá jejich povídání, jako by rozuměla, a přátelství projevuje zeleninovými dary, rajčaty, fazolkami a cuketami a ovšem stiskem ruky a úsměvem. Po čase převzala italský zvyk na pozdrav se obejmout a dát si pusu na obě tváře.

Pojedeme na výlet, navrhuje Marie, podíváme se za českými kamarády a vezmeme Kristýnku s sebou, třeba jí čeština vrátí chuť mluvit. Nebo zpívat! Toskánsko je na jednodenní výlet daleko, Sváťu Karáska osobně neznáme, zato máme kamarády hodinu cesty z naší vesnice, v jižním cípu Umbrie. Koupili si tam starý statek uprostřed vinic, zrestaurovali stavení podle původní podoby a s použitím tradičních materiálů. Ke statku patří olivový sad a dvě vinice. Tichá Kristýnka ochotně nasedá do auta vedle řidiče, aby měla cestou dobrý výhled, Marie usedá s Michalem a Blankou na zadní sedadlo a já vidím ve zpětném zrcátku její temné oči s perleťovým bělmem. Od Mariiny cesty do Prahy, kde místo otce našla Pavla, uplynulo deset let. Sedm let uplyne od tohoto okamžiku do chvíle, kdy ve zpětném zrcátku uvidím záhadné oči nevysvětlitelně přítomné osoby. Totiž nevysvětlitelně nepřítomné osoby.

Události zobrazené v zrcadle času tvoří přesnou a pevnou stavbu, v jejímž prostoru se vytrvalý čtenář může obezřetně procházet. Následnost platí jen na stránkách, vnější chronologie prochází metamorfózou. Snažím se vystihnout tkaninu, která v čase vznikla a trvá tady všude, neviditelně a nezničitelně. Naše životy se v ní setkávají a do ní vetkávají do nejmenších podrobností. (Jsou pořád živé, ty životy.)

Vyhýbáme se dálnici a projíždíme zeleným krajem severního Latia, kolem Bolsenského jezera a dál na Orvieto, tyčící se na skále proti nebi. Vím, že krása má na Kristýnku léčivý vliv, Kristýnka sleduje krajinu pozorně, není apatická. Od té doby, co jsme ji s Marií přivezli z Bostonu, nikdy apaticky nepůsobila, jen nemluví, nemluví a nemluví, jak by němota byl její samozřejmý a definitivní stav.

Kristýnka je soustředěná na to, že vedle ní na předním sedadle sedí Zari, a na nic jiného nedbá než být pořád s ním, bdít, aby podruhé nezmizel, jako tenkrát, když se za ním zavřely automatické dveře operačního sálu. Kristýnka seděla v čekárně pro příbuzné, ale ve skutečnosti, v té vyšší, pravdivější skutečnosti byla s ním úplněji, než kdyby se objímali. Zari se neprobudil z bezvědomí, kontrolní přístroje začaly vydávat varovné signály, tlak klesl, elektrokardiogram zaznamenal konec srdeční aktivity. „S tak rozšrotovanou slinivkou nemohl žít,“ řekla soucitná asistentka Kristýnce americky a nikdo neví, jak to, že Kristýnka perfektně rozuměla. „Co se mu stalo?“

Ošetřovatelka byla stejně stará jako Kristýnka a pleť měla tmavou jako Zari. Proto i ona hned porozuměla, ačkoliv Kristýnka použila jen docela málo slovíček a nestarala se o anglickou gramatiku ani o americkou výslovnost, když popsala, co se stalo jednoho večera na tramvajové zastávce kdesi na Žižkově, u Ohrady. Osm tisíc kilometrů od Bostonu, ve městě, o kterém snad už Maggy někdy slyšela. Nějaký ožrala strčil do Kristýnky, že se držela s černochem za ruku. Když ho Zari od Kristýnky mírně, ale rozhodně odstrčil, přiskočili další čtyři a šli na něho holemi a kopanci. Kristýnka Zariho dotlačila do tramvaje, bála se čekat na taxíka, co by se ještě mohlo stát. V nemocnici na pohotovosti jí nedovolili doprovodit ho do ordinace, zato ji úředně lhostejný a unavený lékař ujistil, že jde jen o pár podlitin a dvě nalomená žebra.

Kristýnka nemohla u Ohrady odehnat násilníky, ale asi měla trvat na tom, že slinivka se musí obzvlášť dobře zkontrolovat, i játra. K čemu studovala čtyři semestry medicínu? Bylo to měsíc před odletem do Bostonu, Zari si na nic nestěžoval, loučil se s kamarády a nevěděl, že je to navždycky.

Černá ošetřovatelka jménem Maggy tlačí kolečkové lůžko do lednice-márnice. V předsíni márnice nechá milence spolu o samotě, Kristýnka vidí Zariho úsměv, i když se jeho mrtvé tělo nesměje. Vidí záři jeho očí, i když je má zavřené. Slyší jeho melodický mírný hlas a nic neříká. Maggy si večer odvede Kristýnku k sobě domů, je k ní pozorná, má ji ráda. Dva týdny, tři týdny: ale Kristýnka pořád nic neříká. Naštěstí má v diáři naši adresu a Maggy nám píše do Itálie.

Takže teď jedeme na výlet za nějakou naší společnou řečí a Kristýnka se dívá před sebe na půvabnou krajinu Umbrie. Ale neulpívá na ní, soustředěný nehnutý pohled klouže daleko, kamsi k severu, za Alpy a ještě kus dál, přes vinice jižní Moravy do Brna, kde žije Filip a maminka Lidka. Ota právě staví v Praze lešení a pomocné konstrukce pro restaurátorské práce, hrob babičky Anny na Královopolském hřbitově opatruje Filip, který se nastěhoval do drobnohledné Divišovy čtvrti, bývalé dělnické kolonie na dolním konci Králova Pole, nedaleko hřbitova. Kristýnka se v představách vrací k městu, které celé dospívání toužila opustit. Možná touží se tam vrátit, za bratry a za matkou.

Vidí naši ulici zasypanou sněhem a diví se, že v parku na Slovan­ském náměstí jsou ve sněhu pořád ještě neporušené formy andělů, které tam s Filipovou a mojí pomocí otiskla. Zároveň je jaro – a v pruhu hlíny kolem chodníku je vyrytý skákací panák Nebe–peklo–ráj. Slovanským náměstím projíždí trolejbus, kvůli kterému nějací soudruzi nechali park rozseknout vedví a barbarsky vykácet skupiny bílých bříz. Napříč parkem zavedli linku trolejbusu. Obrovská lípa vévodící parku a košaté kaštany v horní části jsou dosud na svém místě, řada topolů lemujících spodní stranu těsně nad Husitskou ulicí však už pořádně prořídla. Další architektonická úprava čeká náměstí až začátkem jednadvacátého století, vznikne rychleji než tato kniha, kterou před koncem dvacátého století začnu psát. Návštěva v Umbrii u Míly a Radovana sahá do druhé poloviny osmdesátých let. Zářijové nebe je modré a slunce hřeje příjemně.

Kristýnka vystupuje z auta a pokojně s námi šlape po cestě zpevněné kameny a lemované cypřiši. Na konci cesty stojí patrový kamenný dům se dvěma pravidelnými řadami oken s dřevěnými okenicemi. Dům nic nezdobí, je krásný jen proto, že má dokonale harmonické proporce starobylých stavení, vybroušené staletími. Hladkými kameny vydlážděné prostranství před domem lemují keře levandule, myrty a čehosi tmavě červeného. Opodál se zvedá kuželovitý komín kamenné chlebové pece, od domu stoupá do mírné stráně sad stříbrných olivových stromů. Marie si prohlíží dům a zemi políbenou boží milostí. Není to přesně její ideální domov, ale místa je tu dost i pro hosty a možná je to všechno ještě hezčí než obydlí, které si v představách tak důkladně vystavěla. Kristýnka trpělivě čeká, až se přivítáme s přáteli. Radovan je malíř a jeho žena Míla umí všechno, včetně včelaření. Díky jejich péči má dům a země kolem stejnou podobu, jakou měly v šestnáctém století. Taky oba vypadají, jako by právě vyšli z renesančního obrazu. Přišli do něho z daleka, totiž z Brna, známe se z Kulidu. Radovan byl v národopisném oddílu, kreslil roubené chalupy s šindelovou střechou a vyřezávaným štítem, Míla chodila do oddílu přírodovědného a oba seděli u táboráku v Tatrách, když jsem se ztrapnil, protože jsem hloupě očekával, že mě Velemír za cosi pochválí, zatímco Velemír chválil Kazimíra. Nepřišlo jim to tenkrát divné a dnes jim všechny táboráky splývají, jsou věrni své lásce k přírodě a tradičnímu životu a všechno ostatní byly jen etapy na cestě do tohoto umbrijského převtělení. Víno je z jejich vinice, chleba z jejich pece, olivy a olej z jejich olivových stromů, med od jejich včel. A tak dál. Toto je řeč tvarů, barev, vůní a hmatových vjemů, řeč dráhy slunce a vyššího řádu dešťů, bouřek a větrů, řeč pradávného umění obdělávat půdu, ošetřovat vinice, prořezávat olivové stromy, chovat roje včel, opatrovat stoleté kvasinky a mísit chléb.

Žena v hladkých režných šatech nese na stůl ošatku s chlebem a sýrem, opálený muž staví vedle malý demižon červeného a sklenice. Jsou rádi, že jsme za nimi přijeli, ale moc toho nenamluví, zdá se, že jim stačí řeč země, barev a tvarů. Radovanovy obrazy jsou mocné kouzelné sondy do času, jedna vrstva překrývá druhou, odkrývají se nekonečné dimenze vesmíru otištěného do půdy, do trávy, do kouře z chlebové pece a do lidské paměti. Radovan je kamarád geniálního Pomněnky, studovali spolu akademii a pak se jeden druhému ztratili z očí. Díky Marii se tak trochu znovu setkali, Marie o Pomněnkově tvrdém údělu Radovanovi vyprávěla, jen o zubní protéze hozené na stůl v Makarské vinárně nic neřekla. Zmizelá krajina, kterou má Kazimír pověšenou na stěně v garsonce na Lesné, přímo před postelí, je práce Pomněnky. My zase máme v ložnici Radovanovo plátno inspirované olivovým hájem. Minulost máme společnou, ale nemluvíme o ní, místo toho zpíváme moravské písně. Radovan s Mílou zanotují i tu nejsmutnější:

Za starú Breclavú, u tej boží muky, stojí tam cérečka, zalamuje ruky. Zalamuje si je za svojú hlavičkú: Komus mňa zanechal, švarný šohajíčku. Zanechal som ťa já, enem Pánu Bohu…

Lekl jsem se: toto není vhodná písnička, zapomněli, že Kristýnka oněměla, protože ji navždycky zanechal černý šohaj Zari. Kristýnka nepláče, nezlobí se a nezpívá. Třeba se jí písnička o smrti a Bohu líbí? Benjamin radí, abychom ji nenutili vzpomínat na šok ze Zariho zranění a smrti, ale abychom jí občas dali příležitost se k němu vrátit, kdyby chtěla.

Na rozloučenou se všichni objímáme. Vezeme si domů darovaný pecen chleba a dýcháme v autě domácí vůni poctivé mouky, kvásku a křupavé chlebové kůrky.

Marie, říkám, když se blížíme zpátky k jezeru: Marie, Kristýnko, Michale, Blanko, nadosmrti u jezera nezůstaneme, máme ještě něco jiného na práci. Děti si cosi vyprávějí italsky, Marie mlčí. Sovětský svaz a celý blok východních zemí, kde teď panuje režim zvaný reálný socialismus, se už pomalu hroutí, sesouvá a spěje ke konci, který sice ještě není vidět z Umbrie ani z naší vesnice – a vlastně ani z Brna nebo z Prahy, ale já cítím, že se blíží. Práce o společensky úspěšných formách šílenství je téměř hotová, věnovali jsme jí s Benjaminem dobrých deset let. Dospěli jsme k prozatímnímu závěru, že manipulační mechanismy jsou nadosobní a v principu všude totožné. Taky už mám dost zkušeností, abych mohl zařídit rodinný ústav pro mentálně nestandardní osoby. Benjamin by mi v tom obětavě pomohl.