11/ Pokusy o dobro – průhledy I

Jaromír odvezl dvanáctiletou Marii do jiné země, do jiného jazyka, do jiné školy a do jiného myšlení. Josef se v tom čase ještě naivně těšil a radoval, jak užitečně a světodějně přiloží ruku k dílu na budoucím ráje hodném nasycení lidstva. Jaromír z budoucího ráje utekl, ale do pěti let záhadně zmizel – a určitě ne v ráji, tedy aspoň pokud nezemřel. Mezitím se Josef stal šéfem ústavu, kde se pracovalo na projektech napohled skoro rajských. Pod dozorem svých otců jsme se od sebe s Marií vzdalovali a zároveň osudově přibližovali, protože jinak to nemohlo být. Marie chodila s rodiči kolem Kolosea a po via Appia, mne Josef jednoho dne vzal za loket a odvedl přes brněnský park v anglickém stylu zvaný Lužánky do Domu pionýrů a mládeže. I mně bylo zrovna dvanáct a Josef věděl, že když nebudu chodit do pionýra, nedostanu se ani na dvanáctiletku, natož na nějaké studium.

Cesta k trojdílnému vchodu do elegantní, pseudorenesanční budovy Domu pionýrů a mládeže byla vysypaná světlými oblázky, vnitřek byl plný světla a skleněných stěn. Ze vstupní haly se vcházelo do předsálí, z předsálí do divadelního sálu, v levém křídle byly místnosti, kde se konaly schůze pionýrských skupin, vzadu měl Dům terasovitou zahradu a fontány. To všechno postavil vídeňský architekt Ludwig Foerster v polovině devatenáctého století a podle jeho představy to mělo být kasino a asi zpočátku i bylo. Sto roků trvalo, než dostal krajský výbor strany historickou příležitost proměnit nemorální a společensky zcela zbytečné kasino ve šťastnou ukázku šťastné budoucnosti, v Dům pionýrů a mládeže. Musím dosvědčit, že ten dům byl pro mládež ideální. Fontány sice zůstávaly na suchu, určitě ale ne z ideologických důvodů. Zato se ve velkém sále hrálo divadlo, dokonce pantomima. Vždyť tam skromně i velkolepě začínal Ctibor Turba se skupinkou temperamentních mimů. Moc se mi líbili, chtěl jsem se k nim přidat, ale pohltil mě jiný duch.

Ve vstupní hale Domu visely ikony vůdců tábora míru ozdobené rudými a trojbarevnými vlajkami, přímo naproti vchodu stálo bronzové sousoší dělníka a rolnice. Právě pozvedli kladivo a srp nad své hlavy i nad hlavy pionýrů. Podobali se v té rozmáchlé pozici alegorickému sousoší, jež na všech filmových plátnech světa vítězně uvádělo ruské filmy natočené v sovětských studiích Mosfilm, ale působili míň hrozivě i míň vítězně než slavná dvojice od Věry Muchinové, vlastně tam jen tak rozmáchle a trochu rozpačitě stáli, zato byli pěkní. Sochař je stvořil hned po válce, netušil, že se dělnicko-rolnická dvojice začne množit hned po komunistickém převratu v celé zemi a v celém táboře míru a taky v Číně. Náš mistr, vážený a uznávaný brněnský sochař Vorel, se totiž dobrácky inspiroval logem Mosfilmu, ale jako model si vybral venkovského mládence a dívčinu půvabnou a trochu snivou jako renesanční moravská madona, protože si poválečné soužití pracujícího lidu představoval ve folklorním stylu. Soudruzi ani pionýři to skulpturální dílo při vstupu do rudé svatyně dvakrát nevnímali, zato před ním donekonečna opakovali mocnou syčivou mantru „Čest práci“.

K vrátnici si pro nás přišel vysoký hubený muž s vlajícími slámovými vlasy a Josef ho pozdravil odpoledním, popracovním „Dobrý den“. Muž se mu modrýma očima přísně podíval do tváře a pronesl „Čest práci“, zřetelně i důrazně. Bylo mi jasné, že jinak se tu zdravit nemůže a nesmí. Josef smířlivě kývl a roztržitě odspěchal na nějakou schůzi. Neměl ani trochu pocit, že syna lehkomyslně předává moci – a ještě k tomu zlé. Já šlapal za soudruhem do místnosti, kde měl právě schůzi Kulid, celým názvem Oddíl kultury a lidového umění. Během schůze jsem vyrozuměl, že soudruh vedoucí velí míru. Míru, nebo světu? Rusky se svět řekne mir. Z údivu velkého jako celý svět mě až doma vyvedla maminka: on se totiž ten soudruh jmenoval Velemír.

Kulid je ošklivé jméno, ale ve dvanácti jsem do Kulidu vlétl jako včela do mateřského úlu. Metaforu s úlem jsem si ovšem vymyslel až jako dospělý, abych nějak vyjádřil pocit sounáležitosti, v tom věku životně nezbytný. V Kulidu jsem ho našel a miloval, nejkrásnější byl pocit, že máme nějaké vyšší společné poslání; připomínalo se občas jako závan vůně, jako jiskra, jako náběh na transcendentní myšlenku, což bylo ohromné, jelikož jsem přišel na svět, abych měl rád své bližní. Nebe–peklo–ráj na chodníku před barákem v Kénigu u Slovaňáku mi už nestačilo a já vděčně přijmul, co život dal.

Chodit do Kulidu nebyl žádný med, ale docházel jsem pilně, šlapal ve dvojstupu, v řadě i v houfu, zvykl si spát ve stanu, pod širákem a ve školních tělocvičnách i na senících (ve skupině je to úplně jiné než ve dvou). Vláčel jsem těžkou batožinu, oblékal se do škaredé uniformy a s funěním dobíhal o tři roky starší kluky, kteří v oddílu udávali pochodové tempo.

V neděli brzo ráno jsem na sebe navlékal khaki košili a šedivou rádiovku a mazal si chleba máslem do kapsy na oběd. První časy Věra vstávala se mnou, obětovala nedělní vyspávání, v noční košili vařila čaj, který jsem nestačil vypít, a rozespale sledovala, jak se vypravuji. Ani bych tě v tom mundúru na ulici nepoznala, prohlásila jednou zamyšleně. Holky vypadaly v kulidovské uniformě ještě bědněji než kluci, protože musely ke khaki košili nosit nabírané modrotiskové sukně domácí výroby. Uniformy si vymyslel Velemír, ale ne tak docela podle svého vkusu: hlavně totiž musel respektovat nepsaný, ale přísný příkaz, že se pionýři nesmějí podobat předválečným, kapitalistickým a maloburžoazním skautům. Ani zdálky. A ono vůbec nebylo lehké obléct děti mezi jedenácti a šestnácti na výlet do přírody tak, aby se předválečným dětem stejného věku nepodobaly ani z dálky. Ani v lese, ani když prší, ani když pálí červencové slunce. Velemír se v duchu doby inspiroval způli vojenským duchem, způli lidovým uměním: hlava, ramena a prsa byly přibližně vojenské, břicho, zadek a nohy tak jaksi lidové. Boty se jmenovaly pionýrky, což bylo krycí jméno pro model, který předválečné obutí do terénu přece jen připomínal.

Na skauty z předválečných dob si koncem padesátých let a začátkem šedesátých ještě leckdo pamatoval, hlavně babička Anežka, která ustavičně zapomínala, že Kulid skaut není a nikdy nebude. Slovo Kulid nikdy v životě nevyslovila. „Už zase jedeš na výlet se skautem?“ ptala se a možná dělala hloupou schválně. Proto měla zakázáno mě k Domu pionýrů doprovázet. Nesměla tam na mne čekat ani za tmy, když jsme se vraceli pozdě v noci z dlouhého výletu.

Velemír se vynalézavě staral, aby děti jemu svěřené poznaly co nejvíc bolesti a utrpení, věděl, že to stmeluje lidi a upevňuje prestiž tyrana. V tomto případě soudruha vedoucího. Jako nedostudovaný psycholog můžu říct, milá Marie, že byl pohlavně poněkud úchylný, že to byl sadista a blázen. Můžu to říct i jako normální člověk. Jenomže, jenomže, milý Benjamine, Velemír měl charisma a geniální intuici, děti strhnul a začlenil do svého úlu, do svého roje. Přesně tak. Nebyl to ráj, byl to roj. Metafora zčásti pokulhává, Velemír se v žádném ohledu nepodobal včelí královně (a jednoho dne si každý bude moci zjistit v archivech, že byl onačejší agent StB než Kazimír).

Chodili jsme třicetikilometrové túry, podstupovali vedra, zimy a hlavně žízeň, protože na tom Velemír nejvíc lpěl, že musíme co nejmíň pít. Nevím, kde vzal to scestné přesvědčení, nebo jestli trýznění žízní byl jen výplod jeho sadistického ducha. Odůvodňoval surové nařízení poučením, že když nebudeme pít, nebudeme se potit a nebudeme čurat. To bylo první a možná hlavní pravidlo chování členů Kulidu: nečurat, hlavně ne během pochodu, ani v noci, už vůbec ne cestou autobusem nebo vlakem, na lyžích taky ne, a nikdy, nikdy za dlouhého ranního či večerního nástupu. Nedostatečně idealistické nátury se na to vybodly hned na prvním výletě. Málo submisivní nátury taky. (Ano, Marie, je mi jasné, že jsem byl jako kluk idealista a zároveň se choval podřízeně. Pravda je, že jsem se naučil tajně pít z každého potoka i z kaluží.)

Boty zraňují, když jsou menší i když jsou větší, když se namočí i když vyschnou na slunci, ale po prvních šedesáti kilometrech se jistě rozšlapou a přizpůsobí. Zpívali jsme v chůzi a hlavně večer moravské a slovenské písně, u ohně i jen tak v kruhu na louce, nebo ve vlaku. Měl jsem rád celou polovinu lidstva, která pracovala a upevňovala mír, jak nám to ukazovali ve filmových týdenících. Láska k bližnímu mě prostupovala prudce jako hormony v pubertě, takže jsem miloval i druhou polovinu lidstva, která to měla horší nežli my, protože nežila v táboře míru, nýbrž v kapitalistických zemích. Musel to být strašný osud. Velemír se kapitalismu pohrdavě vysmíval a tak nějak bylo zřejmé, že kapitalistické země je správné nenávidět. Nebylo ale správnější, aby nám jich bylo líto? Je přece hrozná smůla, narodit se v kapitalistickém světě.

Zlé imperialisty jsem nelitoval, těch jsem se bál, protože jsme od nich mohli očekávat jen to nejhorší, včetně války, pravděpodobně atomové. Strach na mne doléhal nejvíc před spaním. Než jsem zavřel oči, promítl jsem si každý večer na strop po paměti podrobnou mapu Králova Pole. Na ní jsem měl světelně zaznamenané ulice a domy, kde bydleli moji kamarádi a Kristýnka. Včetně domu, kde bydlel soudruh Velemír. V případě, že válka v noci náhle propukne, poběžím pro ně, vyburcuji je a odvedu do protiatomového krytu.

V parku, kde stál Dům pionýrů, vyrůstala zrovna ze země velká hromada hlíny. Nebyla to díra pro krtčí obry, byl to protiatomový kryt. Stejné obří krtince se tlačily na povrch i v jiných čtvrtích, protože pod hlínou se kdesi hluboko budovaly tajemné prostory, kde by všichni dobří lidé mohli žít, kdyby je ti zlí chtěli zabít atomovou bombou. Bylo zřejmé, že na nás někdo starostlivě myslí a chce nás chránit. A někdo jiný že nás ohrožuje. Hromady hlíny brzo zarostly travou a splynuly s okolím. Kudy se do nich vchází, to nikdo nevěděl, bylo to přísně tajné. I ve škole jsme snad měli protiatomový kryt, vchod do něho byl také bezpečně utajený, nikdo se nikdy nedozvěděl, kde se nachází a kdo je držitelem klíčů. Narezlý, necharismatický ředitel Nerudík nás v občanské výchově pohoršeně informoval, že ve Švýcarsku si lidé stavějí protiatomové kryty osobní, protože nemají žádné sociální cítění. Každý myslí jen na sebe. Kryty jsou vybavené konzervami, ale mají v nich i rakve, pro případ delšího rodinného pobytu a eventuálních skonů.

Pod velením Nerudíka se ve škole konaly dvakrát do roka cvičné poplachy, aby se žáci naučili do krytů spořádaně sestupovat. Sestupovali jsme do tělocvičny. Celá škola se musela do tělocvičny vtěsnat. Ke dveřím stavěl Nerudík robustního tělocvikáře, aby nikomu nedovolil z atomového krytu uniknout. Okna musela být dobře zavřená, protože na školním dvoře zatím vybuchovaly kouřové nálože, zastupující v poplachovém scénáři atomový hřib. To byla naše studená válka. Kouřové výbuchy organizovala zábavně bláznivá učitelka chemie se svými oblíbenými žáky, kterým tu švandu všichni záviděli.

Byly to moje první prázdniny s Kulidem, když jsme po celonoční jízdě osobákem vystupovali z vlaku s batohy na zádech ve Velkých Karlovicích. Velemír teatrálně namířil ukazováčkem pravé ruky k obzoru a mohutným hlasem zvolal: „Náš tábor je támhle!“ „Támhle“ znamenalo horu Javorník, od nádraží vzdálenou dobrých třicet kilometrů. Patřil jsem mezi nejmladší a nejhloupější členy oddílu a myslel si, že Velemír žertuje. O Javorníku se zpívá v lidových písničkách, tábor stál nad korytem prudkého potoka a dozvěděli jsme se, že kousek nad námi procházejí hranice Moravy a Slovenska. Procházejí, ale nemají puchýře, zašeptal mi do ucha Fanda, který měl puchýře do krve. Toho léta jsem byl nejvíc náchylný k extázím, obzvlášť potom, co se moje krvavé puchýře zahojily. Jako zázrakem se po týdnu přestaly dělat docela.

V létě, na táboře pod stanem poblíž horského potoka, na louce a u lesa jsem se války nebál. Nemohlo k ní dojít, protože všechno kolem bylo krásné. Úl Kulidu nás chránil i před zlým pomyšlením. Hlasy dětí mezi stany jsem poslouchal jako polyfonní náboženskou skladbu, do deníku jsem si o poledním klidu zapisoval útržky zaslechnutých vět jako surrealistické básně, přestože jsem o polyfonii, náboženství ani surrealismu neměl potuchy. Barvy kraje jsem vnímal celým tělem a modrošedé hřebeny kopců mě ujišťovaly, že v našem světě není žádná chyba. Nemohla být, nesměla, ani když jsem měl před očima modré a černé kruhy, jak mi tlouklo srdce a docházel dech cestou na nějaký nejvyšší vrchol. Večer jsme sestupovali do údolí k potoku, u kterého stál náš tábor a náš zpěv zas stoupal od táboráku jako oheň, vzhůru k vrcholům a dál, až k nebi. Velemír na závěr dne pravidelně pronášel projevy, ve kterých byla velebná příroda korunním důkazem správnosti socialismu. Alespoň implicitně.

K vytržení mi stačilo málo a toho mála bylo víc než dost: skoro nic celý den nejíst, šlapat ze všech sil a vnímat vůně a zvuky lesa a polí. Rozprostraňoval jsem se, ztrácel a rozplýval, pronikal v chůzi i do potoků a do dřevěných domků, kde kozy ještě bydlely s lidmi. Lidé s kozami. Duše vstupovala do úzkých políček brambor a ovsa, do něžně zelené trávy a tak dál, včetně úžasu, že cestu, po které jdeme, vyšlapali kdysi lidé do vláčného levotočivého oblouku. Netušil jsem, že komunismus duši striktně, vědecky a neodvolatelně popřel. Do vytržení jsem upadal, o duši nic nevěděl a slovo extáze neznal a neměl poznat, leda jako posměšek. To, co jsem zažil, nemělo jméno a taky jsem o tom nikomu nevyprávěl ani v Javorníkách, ani v Brně.

Milý Benjamine, byl jsem vystaven ateistické výchově, komunistické propagandě a zvůli charismatického Velemíra, který děti podroboval na cestách kouzelnými kraji, za zpěvu lidových a revolučních písní nadlidským výkonům. Tenkrát jsem se dotkl ráje, a proto se nedivím, že Kulid a Velemír měli jako hlavní úkol v mém životě, z ráje mě vyhnat. O tom ale budu vyprávět zvlášť.