Doufám a zoufám, nemám slov a prosím,

jsem jako led a hořím jako vích,
pro všechno mám hned obdiv a hned smích,
setřásám jho a pak je znovu nosím.

Mám rád jen to, čeho pak trpce želím,
jsem statečný a chybí mi dost sil,
mám malou naděj, ale velký cíl,
lekám se lásky, a přec jí vždy čelím.

Oč víc se chystám, o to víc se vzpírám,
přeji si volnost a sám se uzavírám,
přeji si vše a chci jen jedno mít.

Jsem Prométheus v tom svém utrpení:
troufám si, toužím, chci — a pak to není;
tak černě spředla Sudička mou nit.