DOSLOV

V letech 1914–1918 připravovala skupina předních českých autorů, mezi jinými Viktor Dyk, Karel Čapek a Hanuš Jelínek, velkou antologii moderní francouzské poezie. Vznikala, jak píše poslední z jmenovaných, „v nejtěžších chvílích války“ a měla být „vyznáním naší víry, naděje i lásky“. Později to Karel Čapek formuloval ještě otevřeněji: kromě uměleckého manifestu to měl být také a v té chvíli především „hold českých spisovatelů krvácející Francii“. Krátce, co v té pohnuté době nemohli naši autoři z cenzurních důvodů vyslovit přímo a otevřeně svou vlastní tvorbou, to měly tak či onak vyjádřit nebo aspoň naznačit jejich básnické překlady. A patří k opakujícím se dramatům naší literatury, že podobným způsobem, prostřednictvím překladů, byla řada českých básníků nucena mluvit ke svým čtenářům znovu i po roce 1948, tentokrát ovšem celá desetiletí.

Ta velká antologie francouzské poezie chystaná za první světové války bohužel v zamyšlené podobě nikdy nevyšla. Společné práci a diskusím nad přibývajícími překlady učinilo přítrž už za války zatče­ní a odsouzení V. Dyka, který si pak dal do vězení poslat originály autorů, na jejichž překladech tam chtěl pracovat. Tehdy totiž směli věznění autoři nejen číst a psát, co uznali za vhodné, ale často i publi­kovat; a o významu, který Dyk přikládal svým překladům, svědčí skutečnost, že některé z nich, jmenovitě z Huga, Baudelaira, Verlaina a Desbordes-Valmorové, pak zařadil do svých vlastních vězeňských sbírek, které po válce vyšly jako součást jeho Válečné tetralogie.

K samostatnému vydání svých překladů z francouzské poezie se však Dyk neodhodlal.¹ Jednou z příčin bylo patrně i to, že se jak počtem básní, tak výběrem autorů nemohly dobře měřit s rozsáhlým souborem překladů, které vydal hned roku 1920 hlavní účastník té společně připravované knihy Karel Čapek. O významu, který měla Čapkova Francouzská poezie nové doby pro tehdejší mladou českou poezii, se vyslovili nejlépe sami básníci, kteří prošli jejím vlivem. Poněkud nespravedlivé však bylo, že přitom zapomínali na přínos dalších spolupracovníků té nakonec neuskutečněné antologie. Jedním z nich byl i připomenutý Hanuš Jelínek, který pak svůj osiřely stostránkový podíl překladů vydal roku 1925 samostatně pod titulem Ze současné poesie francouzské, od symbolismu k dadaismu. K zásluhám těchto Jelínkových překladů patří dodnes přinejmenším to, že doplňují obraz francouzské poezie daného období řadou jmen a básní, které v Čapkově antologii někdy dost citelně chybějí.

V souvislosti s knížkou, kterou právě držíte v ruce, zasluhuje však Jelínkův soubor pozornost ještě z jiného důvodu: v jeho čele byly totiž v překladu otištěny jako předznamenání také dvě nejznámější básně Pierra de Ronsarda, píseň Má milá, pojďme podívat se a sonet Až jednou zestárlá budete v záři svíce. V ediční poznámce pak Jelínek vysvětlil, co ho k tomu vedlo: chtěl tím připomenout nejen to, že svou knížku připravoval do tisku shodou okolností právě v době Ronsardova čtyřstého jubilea – Pierre de Ronsard se narodil počátkem září 1524 – ale také a především to, že k tomuto básníkovi, jednomu z největších francouzských lyriků všech dob, se hlásí i řada mladých autorů soudobé Francie.

Hanuš Jelínek v této souvislosti uvedl jako příklad Jeana Cocteaua, který v jedné básni, přeložené a zařazené do souboru, cituje Ronsarda výslovně. I když Cocteauův případ nebyl zrovna nejpřesvědčivější, jedno je jisté: Jelínek, citlivý znalec francouzské literatury, tím u nás jako patrně první upozornil, jak významnou úlohu hrál Ronsard ve vývoji francouzské poezie, a to nejen klasické, ale i moderní. A tento jeho význam a vliv je přitom tím překvapivější, že jde o autora, který byl sice ve své době prohlášen za knížete básníků a jako takový se těšil vážnosti i v celé tehdejší vzdělané Evropě, ale brzy po smrti propadl na dvě století takřka naprostému zapomenutí, ne-li opovržení. Znovu jej objevili, znovu jej začali číst a oceňovat, znovu se k němu začali hlásit – zcela po svém a v podstatě dost jednostranně – teprve romantikové; jistě také proto, že v něm ve shodě se svou vlastní optikou rozpoznali umělce, který se jim zdál a do jisté míry skutečně také byl v lecčem blízký. Byl to člověk, který o sobě věděl, a také to říkal, že je spíš „plachý, podezřívavý, smutný a těžkomyslný“, byl to muž, který sice už v raném mládí poznal kus světa, ale nikdy nezapomněl na své venkovské dětství, byl to tvůrce, který si dokázal osvojit vynikající znalosti řecké a římské literatury, aniž to v něm udusilo živý pramen vlastní poezie, byl to básník, který žil na vrcholu své životní dráhy v přízni královského dvora, a přesto dával nejen slovy, ale i skutky přednost ústraní na svých skromných venkovských obročích a na jednom z nich také předčasně zestárlý a nemocný koncem prosince 1585 zemřel.

Verše o neúprosném úprku času a života, jež o tom svědčí a jež čteme například v písni Má sladká mladost uplynula, nebyly tedy u Ronsarda jen obratným básnickým cvičením na staré známé téma; u něho i za takovými často až otřepanými náměty pulzuje takřka vždy jiskra prožitku, zvěčněného svrchovaným uměním slova v báseň. Platí to i o Ronsardově milostné poezii, o jeho verších pro Kasandru, Marii, Helenu, případně další skutečné či pomyslné inspirátorky jeho písní a sonetů. „Oslnivá krása“ těchto básní, jak se vyslovil jeden z komentátorů, nakonec ovšem básníkovi vlastně ublížila, protože nadobro zastínila většinu jeho ostatního díla, jeho Ódy, jeho Hymny, jeho Rozpravy o bídě naší doby a tak dál. Ačkoli jde o knihy, které mají dnes cenu především jako dokumenty o vzrušené době, v níž básník žil a psal, lze i v nich najít řadu velkých básní a krásných stránek, které ukazují, že Ronsard byl tvůrce daleko mnohostrannější a mohutnější, než naznačují jeho Lásky.

Náznaky této druhé, skryté, trpké stránky Ronsardovy poezie lze ostatně najít tu a tam i v jeho Láskách. Výmluvným příkladem je mimo jiné hned úvodní čtyřverší jednoho ze sonetů, které psal pro svou pozdní inspirátorku Hélène de Surgères, s níž se seznámil roku 1570 za jedné ze svých stále řidších návštěv u dvora:

Není to bláznovství, o lásce psát si dnes,
v tom věku bez víry, uprostřed běd a strázní,
války a starých pří? Daleko menší blázni,
než jsem já, byli už vsazeni do želez!

Jak celý tento sonet, tak řada jiných veršů, slok či básní potvrzují, že i u Ronsarda – tak jako u tolika dalších umělců nebo básníků té doby včetně takového Michelangela, Dürera nebo Tassa, s nímž se básník Lásek dokonce setkal – se žízeň po plném životě a společenském uznání mísí s jakýmsi romantismem, smutkem a sklonem k melancholii, jež francouzský historik Jean Delumeau pokládá za jeden z příznačných rysů renesanční civilizace. Pierre de Ronsard, shrnuje Delumeau svůj portrét básníka Lásek, „je jedním z nej­autentičtějších představitelů ducha renesance; svědčí o tom jeho smyslovost spojená s upřímnou vírou, jeho astrologický pesi­mismus, jehož protiváhou je velká láska k životu, jeho nadšení pro antickou literaturu, provázené vášnivou touhou povznést na její úroveň svůj vlastní národní jazyk, a konečně i ta jedinečná směs jeho nezměrné vzdělanosti a básnické svěžesti.“

Karel Čapek zahájil svou Francouzskou poezii málem manifestačně řadou překladů z Charlese Baudelaira. Aniž si to uvědomoval, i on tím vlastně vzdal mlčelivý hold Ronsardovi: k těm autorům francouzské poezie nové doby, kteří se hlásili k básníkovi Lásek, patřil totiž i básník Květů zla. Baudelaire cituje Ronsarda jmenovitě ve svých básních, připomíná jej ve svých esejích, ví o jeho zásadním přínosu pro francouzský verš, rozmanitost strofických útvarů a pevnou stavbu sonetu, srovnává význam a velikost renesančního předchůdce s významem a závažností svého současníka Victora Huga, krátce odvolává se k němu ve svých kritikách jako k jednomu z měřítek pravé poezie. A nebyl ve svém obdivu k Ronsardovi sám; podobné odkazy, svědčící o pilné četbě, případně vlivu jeho poezie lze najít například i u Baudelairova přítele, jeden čas soka a nakonec vykonavatele jeho poslední vůle Théodora de Banvilla. A tak dál: v Ronsardovi našli učitele různých klasických forem básníci tzv. „románské školy“, jmenovitě Jean Moréas, kterého překládali jak Čapek, tak Jelínek; umění „malých ód“ se po Banvillovi učil u Ronsarda Henri de Régnier, rovněž hojně zastoupený v obou českých antologiích, o nichž je řeč; a cosi z Ronsardovy zpěvnosti doznívá jako echo možná i v některých písních Guillauma Apollinaira. Krátce, čteme-li francouzskou poezii nové doby, tak jak ji vymezili v českém povědomí svými překlady Karel Čapek, Viktor Dyk nebo Hanuš Jelínek, narážíme co chvíli na stopy, kterými ji tak či onak poznamenal Pierre de Ronsard.

Knih o Ronsardově době, životě a díle jsou desítky, detailních studií stovky, pokusů o chápavý vyklad jeho osobnosti a básnického odkazu celá řada. Jakýkoli pokus připojit k nim něco nového v několika odstavcích pouhého doslovu by nutně vyzněl jen jako opovážlivost. Nezbývá tedy než se spokojit s několika daty, náznaky a citáty. Poslední z nich bude z Baudelaira; je to pasáž, v níž se básník Květů zla v souvislosti s verši svého přítele Banvilla zamýšlí nad tím, co to vlastně je lyrika. Ta jeho malá kritická báseň v próze zní:

„V lyrickém světě prochází všechno, lidé, krajiny, paláce, apoteózou. A právě slovo apoteóza je v důsledku neomylné logiky přírody jedno z těch, jež se básníkovi neodbytně vnucují do pera, kdykoli chce popsat (a věřte, že to dělá s nemalým potěšením) směs slávy a světla. Najde-li lyrický básník příležitost mluvit o sobě, nebude se líčit, jak se sklání nad stolem, jak čmárá na bílý papír děsivá černá znamínka, jak zápolí se vzpurnou větou nebo bojuje s korektorovou nechápavostí, tak jako se nebude líčit v chudém, smutném nebo rozházeném pokoji; a podobně se nebude ukazovat, jak se rozkládá v rubáši na dně rakve, pokud se bude chtít objevit jako mrtvý. To by byla lež, hrůza! To by bylo popření pravé skutečnosti, to znamená jeho pravé povahy. Pro mrtvého básníka nejsou dost dobrými služebníky málem ani nymfy, hurisky a andělé. Může spočinout jedině v zelenajících se Elysiích, nebo v palácích krásnějších a hlubších než architektury z par, jež staví slunce, když zapadá.

Ale já budu žít v té říši věčných svátků
     přioděn purpurem
a v sídle básníků pít nektar v sladkém chládku
     společně s Ronsardem.“

Baudelaire má pravdu: poezie velkých básníků, a tedy i Ronsardova, je především apoteózou.

Jan Vladislav