Až jednou zestárlá budete v záři svíce

u ohně sedět a spřádat len do noci,
nad mými verši si řeknete žasnoucí:
Když o mně Ronsard psal, byla jsem krasavice.

To nebudete mít už ani služebnou,
jež by tam po práci klímala unavená
a jež by procitla při zvuku mého jména
a zahrnula vás svou chválou bezednou.

Já budu pod zemí už odpočívat v tichu
a bloudit bez těla v stínu myrt celý věk;
z vás bude u krbu schoulený věchýtek,

co v žalu vzpomíná na můj cit a svou pýchu.
Ach, žijte, věřte mi, a nečekejte dál:
trhejte ještě dnes růže, jež život dal.