Helena Trojská vykreslila nití

zápas svých řeckých mužů na plátně;
a ty se bavíš tím, že obratně
zas vyšíváš mé strastiplné žití.

Když už tak ale maluješ, má paní,
tou černou nití moji záhubu,
proč nevykreslíš také na rubu
zelenou nitkou naděj pro mé štkaní?

Na tom tvém plátně svítí, žel, vždy znova
jen samá černá, samá oranžová,
ti smutní svědkové mých bědných let.

Ach, mám to los! Nejen že mě svým okem
vždy sráží v prach, navíc mi každým krokem
slibuje moře ještě větších běd!