Od toho dne, co lásku znám,

cokoli z jídla ochutnám,
cokoli se mi v sklence pění,
z ničeho nemám potěšení,
a sám už nevím od těch chvil,
co bych rád jedl, co bych pil,
a tak mě živí dnem i nocí
jen žal v mé duši silou mocí.

Všechno to, oč jsem dřív tak stál,
dokud jsem lásku nepoznal,
je pro mne teď jen hloupé hraní;
nebaví mě už šermování,
míčová, tanec, štvanice —
raději prchám ukrýt se   jak divé zvíře v hloubi sluje
i s touhou, jež mě rozpaluje.

Ach, byl to věru silný jed,
když mi vzal všecek rozum hned
a připravil mě o statečnost,
jíž jsem se pyšnil celou věčnost,
takže teď chodím ztrápeně
krok co krok s hlavou u země
jako ten, kdo se pořád bojí
a pořád hyne v nepokoji.

I když snad trpěl Ixión,
já trpím stokrát víc než on   a raděj budu beze slova
snášet rok muka Tantalova
než jediný den milovat
a přitom se tak sužovat
jako teď, kdy mně moje milá
navždycky srdce uloupila.