Lásko, jež jediná máš klíč k mým myšlenkám,

jež všechny závory v mém srdci otevíráš,
jež mě touž pravicí léčíš i pouty svíráš
a pro niž umírám a znovu ožívám,

ty z mého života vaříš tak trpký jed,
že žádné byliny, odvary ani šťávy
nezmírní útrapy, které mi bez únavy
dáváš v těch milostných zápasech zakoušet.

Když ty máš perutě, nech mi je narůst taky,
ať mohu odletět a nevidět už zraky,
jež ve mně vzněcují ten plamen napořád:

až vzlétnu na křídlech, přestane žhnout a zhasne.
Draze si dává Bůh zaplatit, co je krásné,
když pro to musíme tolikrát umírat.