Vyjíždět k indickým ostrovům za obchody

a nenakoupit pepř, voňavky, zlato, nic,
obcházet prameny a nenapít se vody,
vracet se z rozkvetlých záhonů bez kytic,

hledat a obléhat nejmilostnější krásky,
mít kolem sebe ty největší krasavce,
a přitom necítit žár ani šípy lásky,
je zrůdnost, paní má, to říkám ze srdce.

A je to sebeklam: myslím si zas a zase,
že kdo je u ohně, ten jednou vzplane přec,
a kdo má v rukou led, umrzne nakonec.

A tak je nemožné, abyste při své kráse
a při své mladosti nechytla po tom všem
alespoň jiskřičkou, když už ne požárem.