Měsíc se do měsíce

narodí znovu zas,
ale až zhasne svíce,
která teď hoří v nás,
budeme dlouho spát
a ráno nevstávat.

A proto, moje paní,
mě líbej ještě dnes,
líbej mě bez přestání,
vždyť láska nezná mez,
to mocné božstvo chce
mít všechno bez konce.

Ach, ty mě koušeš ale
do špičky jazyka,
jenž zpíval vždy k tvé chvále
a teď si naříká,
jaký dík za to vzal,
že se tak namáhal.

Za to, že tě tak chválí
a že tě stále ctí,
že nablízku i v dáli
slaví tvé přednosti,
že každým výdechem
říká tvé jméno všem,

za to, že zvěčnil něhu
tvých očí a tvých rtů
a ňadra s jasem sněhu,
ty skvosty úsvitu,
za to mu díky vzdáš
tím, že ho potýráš?

Ale proč tolik řečí,
to přece není nic,
v srdci mám ránu větší,
jež pálí stokrát víc,
co ji tam zanechal
tvůj pohled, když mě ťal.