Jak jen jí dokážu dát sbohem při loučení,

když pouhá myšlenka na to mi bere dech?
Sbohem, můj živote, sbohem, mé potěšení,
sbohem, mé soužení, pro něž jsem samý vzdech!

Sbohem, ty pohlede, v němž žhnu a ledovatím,
sbohem, ty příčino běd, které miluji,
sbohem, můj ledovče, můj ohni, v němž se tratím,
sbohem, ty, pro kterou žiji a vdechuji.

Sbohem, má spanilá, má prostá, sladká paní,
sbohem, vy okovy, v nichž jsem byl uvězněn
chvíli pln radosti, chvíli pln naříkání,
už je čas odejít, přišel ten krušný den!

Já po tom netoužím; nutnost mě od vás žene;
touha mě sotva kdy z těchto míst odežene!
Odejde však jen krok; srdce tu bude dál

a vy je přijměte, jak jsem je zanechal,
prosím vás pro lásku, která je naším bohem:
tady je, vezměte, polibte mne, a sbohem!