Když tě tak někdy vidím zadumanou

a s hlavou lehce k zemi schýlenou,
zabranou do snů a vždy někde stranou,
ukrytou před světem a přede mnou,

chtěl bych tak rád tvé snění přerušit
a pozdravit tě první, ale běda,
před tebou náhle ztratím všechen klid,
hlas se mi zadrhne, strach mluvit nedá.

Nesnesu světlo, které v očích máš.
Má duše je vždy, vždy tak nestatečná,
má ústa nevydají ani hlásky.

Jen moje vzdechy, jen má smutná tvář
hovoří za mne, a ta trýzeň věčná
je dostatečnou svědkyní mé lásky.