Za dlouhých nočních chvil, kdy kočár luny krouží

v zimě tak pomalu a líně oblohou,
kdy kohout kokrhá tak pozdě ranní tmou
a kdy noc trvá rok pro duši, jež se souží,

byl by mě zabil stesk bez toho tvého stínu,
bez té tvé podoby, která mě konejší,
která mé plameny tiší svou sladkou lží,
když nahá zůstává po celou noc v mém klínu.

V žití mi unikáš hrdá až k ukrutnosti;
ve snách mě objímáš s největší důvěrností,
u tebe usínám, u tebe sladce spím.

Neodpíráš mi nic. A tak mě spánek šálí
a klamným přeludem chlácholí moje žaly
a já se pro ten klam lásky nic nezlobím.