Až budem spolu v chrámu stát

a na zem zbožně poklekat,
potom si mějme vážné tváře
pobožných, kteří v modlitbách
pokorně kloní hlavy v prach
v kostele stranou od oltáře.

Ale až budem spolu spát
a na lůžku se objímat,
potom zas mějme smavé tváře
milenců, kteří zabráni
do sterých sladkých laskání
radostně klesli na polštáře.

Proč tedy vždycky, když ti chci
zabořit zuby ve vlasy
anebo zlíbat rty a líce,
anebo ruku k ňadru dát,
začínáš přísně předstírat
způsoby zbožné řeholnice?

Pro koho chceš si uchovat
oči a ňadra, jež mám rád,
líce a ústa, mně tak milá?
Chceš jimi zlíbat Plutona,
až by ses v loďce Charona
do jeho říše přepravila?

Až tvoje tělo pojme zem
a bude bědným přeludem,
budou tvá ústa hrůzně bílá;
pak až tě spatřím, sám už stín,
já stínům jiných zatajím,
žes byla kdysi moje milá.

Z hlavy ti kůže upadne
a v tváři, dnes tak půvabné,
se ani žilka neuchová.
Zubů ti zbude sotva víc,
než co jich zeje z mozkovic,
které dnes vídáš u hřbitova.

A proto, milá, dokud jsi,
hleď pozměnit své názory,
abys mi už svá ústa dala.
Až budeš jednou umírat,
bude ti duši lítost rvát,
žes mi je plaše odmítala.

Ach, umírám, ach, rty mi dej,
pojď ke mně blíž a neprchej
jako páv s bázní, moje milá;
aspoň mou ruku chvíli nech
bloudit ti sladce na ňadrech
nebo níž, kdybys dovolila.