Pryč, srdce, honem pryč, ať už se neplahočí

ani čtvrt hodiny můj krok tím městem běd,
kde jsem byl sežehnut, ach, trpko pomyslet,
v jedenadvaceti bleskem dvou krásných očí.

Kdo z Řeků jednou plul tou zkázonosnou bouří
u Kafarejských skal, ten má z nich navždy strach
a jen je zahlédne, stočí loď v obavách
a víckrát pod nimi už přistát nezatouží.

Buď sbohem, Bourgueili, kde pořád jenom sám
zasévám ten svůj žal, na němž se popásám,
a pořád rozdírám tu svoji dávnou ránu.

Žij, moje srdce, žij, neprahni po smrti.
Nech už těch úskalí, dřív než nás rozdrtí,
a zamiř k přístavu, ať už v něm jednou stanu.