Když jsem dnes uléhal, viděl jsem hasnout svíci

a v lůžku jsem si sám pro sebe zašeptal:
Kéž by už konečně všecek můj stesk a žal,
vepsaný do srdce, zhasl s tou voskovicí.

Kousne-li vzteklý pes, vidí ho pokousaný
vždy znovu před sebou ve vodě jako stín;
a podobně i já, ať už bdím nebo spím,
mám pořád před sebou obraz své krásné paní.

To dělá moje krev; tak jak to často bývá,
když léto pálí míň než podzim nakonec,
i moje září vře víc než můj červenec.

Nemohu skoro žít, jak zle se do mne vrývá:
přešťastný Ixión, jenž zemřel jedenkrát,
zatímco já jsem živ, ač zmírám tisíckrát!