Tu kytici, kterou vám posílám,

jsem uvil z květů, jež se v sadě skvěly;
a kdybych je dnes neotrhal sám,
byly by zítra všechny opršely.

Vezměte si je, paní, za příklad,
vždyť vaše krása, i když kvete právě,
bude též vkrátku celá zvadlá stát
a náhle zajde jak ten kvítek v trávě.

Čas pomíjí, čas pomíjí, má paní,
ach ne, čas ne, my pomíjíme v něm
a za chvíli už budem pod drnem

a z našich lásek, z našich milování,
až zemřeme, tu nezůstane sled:
milujte mne, než oprchne váš květ.