Když piji dlouhými doušky ten sladký svit

tvých krásných pohledů, oslněn klopím oči;
rozum mě opouští a hlava se mi točí,
až se vždy potácím jako by láskou zpit.

Srdce mi začne bít, údy mi zmrazí strach,
smysly se rozprchnou v jediném povzdechnutí
k tvé velké radosti, že získáš tak mou smrtí
příjmení ukrutná, až budu na marách.

Blesky tvých pohledů mi vnikají stem střel
do kůže, do těla, do srdce, až je raní;
a když chci promluvit, abych tak netrpěl,

poprosit o soucit, o trochu smilování,
ty na mne pohlédneš a mně se zlomí hlas:
mám vždy z tvých očí strach, a tak vždy mlčím zas.