Když jsem stál onehdy na schodech před domem

a tys šla okolo a zvedla oči němě,
byl jsem tím oslepen a vše se hnulo ve mně,
že jsem se najednou setkal s tvým pohledem.

Pronikl do srdce, pronikl do mých žil,
jako když rozetne blesk mračno nad krajinou,
a já se začal třást hned horkem a hned zimou,
jak mě tvůj palčivý zrak na smrt poranil.

Kdyby mi nebyla pokývla u těch schodů
tvá krásná bílá dlaň, ta dcera labutí,
byl bych tam zahynul na to tvé vzhlédnutí.

Tím jsi však zdržela duši už na odchodu:
tvůj zrak se spokojil s tím, že tak zvítězil,
a tvá dlaň vrátila zas život do mých žil.